Článek
Ve vile je velká kuchyně s velkým stolem, u něhož jsme spolu proseděli řadu dlouhých prosincových večerů a bavili se o všem možném, hlavně ale o literatuře. Asli je 49 let, jiskří intelektuální energií a je všestranně vzdělaná. Evropskou, potažmo světovou literaturu zná mnohem lépe než já, i když původně vystudovala fyziku a nějaký čas pracovala v prestižní Evropské organizaci pro jaderný výzkum CERN ve Švýcarsku. I když působí křehce, není člověkem kompromisů, nechce zradit svůj literární jazyk.
Do Krakova se dostala v rámci mezinárodního programu ICORN, který nabízí útočiště spisovatelům, jimž doma hrozí pronásledování. Na konci loňského roku se však Asli rozhodla vrátit zpátky do Turecka.
Během polského pobytu jsem si s nadšením přečetl dva z jejích románů – Město v červené peleríně a Kamenná budova. Oba jsou jazykově velmi bohaté, mnohovrstevnaté, vynalézavé, literárně angažované a až bolestivé upřímné. První se odehrává v brazilském Riu de Janeiru, druhý v tureckém vězení. Asli píše hlavně o chudých a znevýhodněných lidech, o ženách, třeba o vdovách po zabitých policistech, o vězních, ale nejen o těch politických – na některých místech v Kamenné budově čtenář dokonce nepozná, zda zrovna příběh vypráví vězeň, nebo bachař.
Její dílo bylo dosud přeloženo do patnácti jazyků, čeština mezi nimi bohužel chybí. Získala několik tureckých i mezinárodních literárních cen. V lednu letošního roku s ní vyšel tady v Salonu velký rozhovor, mluvila v něm o sobě, o literatuře i o politice. „Všichni turečtí spisovatelé jsou dříve nebo později nuceni přispívat do novin,“ prohlásila mimo jiné, „protože se v Turecku o politice prostě nedá mlčet.“
Před dvěma týdny byla Asli zatčena a následně obviněna ze „členství v teroristické organizaci“ a z „podkopávání národní jednoty“. Zadržena byla na příkaz soudu spolu s dalšími členy redakce novin Özgür Gündem, kam dlouhodobě přispívá. Policisté si při razii odvedli nejen samotné redaktory, ale i novináře z televize a tiskové agentury, kteří o události přijeli referovat.
Obvinění ze „členství v teroristické organizaci“ vychází jen a pouze z faktu, že Özgür Gündem je kurdský list. Asli samozřejmě není teroristkou ani neslouží jako nástroj něčí propagandy. Označit za teroristu člověka, jehož veškeré literární dílo se staví proti násilí ve všech jeho podobách, je opravdu absurdní!
A co má znamenat to „podkopávání národní jednoty“? Asi to, že se Asli snaží nevidět situaci v současném Turecku černobíle. Určitě by souhlasila se snahou státních orgánů dostat před soud pučisty, kteří se v červenci neúspěšně pokusili o vojenský převrat, ale jak po jejím zatčení prohlásil Mezinárodní PEN klub, stát má zároveň povinnost „zaručit svobodu projevu a lidská práva i během deklarovaného stavu nouze“.
Jedné věci bychom se nicméně měli vyvarovat. Po událostech, jako je zatčení Asli Erdoganové, je velice jednoduché podlehnout předsudkům, které nám říkají, že Turecko nepatří do Evropy. Zrovna v Asli zatkli Turci jednoho z nejlepších vyslanců, které v Evropě mají. Asli je tureckou a zároveň evropskou spisovatelkou, její knihy vycházejí ve francouzštině, němčině, španělštině, angličtině či norštině, dělá své zemi reklamu všude, kde se dá, opakovaně nám připomíná, že turecká kultura svým bohatstvím do Evropy patří. Asli podporuje i jiné turecké autory, aby se jejich díla dostala do zahraničí. Není špiónkou ani ničí agentkou. Jen píše.
