Článek
Na vašem filmu Hlava-ruce-srdce, jenž jde právě do kin, je mi sympatické, že se nedrží realistického pojetí. Což ale není z hlediska oslovení publika, a tedy sdělnosti vaší zprávy, která je tady navíc docela konkrétní, asi nejvýhodnější. Nebojíte se, že diváky a divačky třeba po mluvící ruce nebo po lvu v moravském lese ztratíte?
Mám dojem, že většina dnešních filmů není vůbec realistická a nikomu to nevadí. Rozdíl je pouze v tom, že se dá zařadit do jednoznačných žánrových kategorií a jistá fantastičnost, mýtickost či pohádkovost tak nikoho neprovokuje. Nemám dojem, že právě tohle by mohlo někoho odradit. Je jen potřeba naladit se na jiný způsob vyprávění.
Hlava-ruce-srdce působí na první pohled jako alternativní snímek, ale ve většině aspektů jde o tradiční film: v pomalu plující širokoúhlé kameře, symfonické filmové hudbě, v dekoracích, kostýmech i v celkovém střihovém tempu.
Provokativní možná může zůstat ona neznatelná hranice mezi absolutní vážností a humorem. Všechny komické věci ale mají zároveň ve filmu své významové místo a nejsou to jen vtipy, a právě proto se mluvící ruky či lva v moravském lese nebojím. Tedy, nebojím se, že by někoho odrazovali. Je ale pravda, že v mém novém filmu je řada věcí, které v české kinematografii nejsou často k vidění.
To máte jistě pravdu, otázkou zůstává, zda si na ně publikum dokáže zvyknout. V Divadle Komedie jste si vychovali své vlastní, s filmem to ale bude těžší. Jaké máte v tomto směru ambice?
Rád oslovím maximální publikum. Nejdu mu ale vstříc způsobem, který se mi příčí. Nepodceňoval bych však českého diváka, že je pouze nástrojem v rukou přihlouplých marketingových prodavačů instantní kultury. V Komedii se ukázalo, že to jde. Nikdo nám nevěřil a dnes máme plno. Myslím, že divák musí dostat šanci setkat se s něčím mimo střední proud. A ta obava, že by ho to nezajímalo, nesmí vést k absolutní eliminaci autentické či společensky angažované kultury. Snižováním hranice toho, co jsme schopni pozřít, snižujeme i vlastní sebevědomí a sebeúctu. Zamysleme se tedy, komu tím sloužíme. Jedinci bez vlastního myšlení a vlastního vkusu jsou dokonalá cílová skupina pro reklamu a prodej. Tak si to někdy, až se budeme oddávat bezproblémové konzumaci dobře zabalených prefabrikátů, uvědomme.
Do jisté míry výchovnou funkci by měla zastávat filmová kritika. Ta je ale u nás rozdělena na ty, co více či méně rafinovaně podlézají většinovému vkusu, a ty, kteří jsou v přílišném zajetí svého intelektuálního vidění světa a těžko se jim otevírá viděním jiným. Jste připraven na odpor z této strany?
Počítám absolutně se vším a jsem připraven na nejhorší varianty.
Mou výhodou je, že film přežije, už proto, že možnosti šíření a sdílení audiovizuálních děl jsou dnes obrovské. Přežije i práce do filmu vložená a já věřím v energii všech lidí, kteří se na něm podíleli. Už kvůli nim a jejich oddanosti a důvěře nemůžu a nesmím podléhat vnějším útokům.
Z vašeho snímku, stejně jako z řady inscenací Divadla Komedie je zřejmé, že klíčový bod pro vývoj v posledních sto letech vidíte v konci habsburského mocnářství. Tam se podle vás něco pokazilo. Váš nový snímek naznačuje, že jste odpovědi, co to něco bylo, blíž…
Nedá se říci, že by se něco pokazilo. Vývoj došel, možná nezadržitelně, do určitého stadia, které vyústilo v první světovou válku, první skutečně děsivý celosvětový konflikt. Jeho rozměr, ale i charakter nebyl podobný ničemu před tím a celý tento otřes způsobil nevratnou změnu Evropy a přepsal mapu světa.
Rakousko si nijak neidealizuji, ale zdá se mi, že se nám příliš často do historické revize 20. století dostává klišé o zkostnatělé monarchii, která byla jen na odstřel. Její instituce na tom takto asi byly, ale často se zapomíná, že atmosféra státu a jeho hodnoty nejsou představovány pouze státními institucemi, ale také obyčejnými lidskými postoji, společně sdílenými hodnotami a přístupy ke skutečnosti. A tady lze opravdu spatřovat v habsburské monarchii něco, co by mohlo být pro dnešní Evropu inspirativní. Když už v ničem jiném, tak v neobyčejně kulturně, ale i sociálně plodném prolínání různých jinojazyčných i náboženských entit.
Mnohonárodnostní stát prostě musí zakotvit ve svých regulích nějakou vzájemnou toleranci a může eliminovat ono ustrašené frustrované utíkání do národnostních enkláv, jako oáz „bezpečí“ a zároveň podpovrchové agrese. Ten multikulturní prvek se bohužel udržet nepodařilo.
Válka způsobila přechod od jednoho typu uvažování ke značně jinému. Princip národních států s sebou přinesl řadu problémů. A v tom se skrývá téma, které je pro mne a pro můj nový film podstatné: zrození neřádů z rozpadu starého řádu.
Kořeny fašistického myšlení je potřeba hledat samozřejmě už před první světovou válkou, ale skutečnou transmutační energii pro růst tohoto zhoubného bujení vytvořila až ona. To, co se dělo pak, včetně druhého světového konfliktu, vnímám už pouze jako děsivý důsledek tohoto zlomu.
Vám zřejmě není příliš blízká občasná idealizace první republiky…
Meziválečné Československo bylo jednou z nejotevřenějších demokracií v Evropě, ale to nic nemění na tom, že bylo národní demokracií, což v mnoha směrech nemělo pozitivní důsledky. Avšak nelze pominout, že jsme byli součástí nové mapy národních států a bylo těžké se z tohoto sevření uvolnit a odklonit.
V roce 1918 asi nikdo nepovažoval tuto cestu za problematickou a varianta federalizace monarchie navíc padla kvůli rigiditě posledních představitelů státu pod stůl. Z dnešního pohledu jsme si mohli ledacos ušetřit. I když nebylo zřejmě zcela možné pozvolně přejít z jednoho světa do druhého bez eskalace destruktivních a iracionálních sil. Takže nemá cenu plakat nad 20. stoletím, ale je, myslím, dobré pokoušet se na něj nahlížet z různých úhlů a vyvarovat se některých jevů, které se v podprahové úrovni rády vracejí.
Což souvisí i s mou snahou o poněkud netradiční náhled na historii. Snažím se budovat prostředky ve filmu z konkrétních reálií, ale pokouším se je také komponovat do svébytného světa, který není možné chápat úplně doslovně a realisticky. Je potřeba na něj aplikovat určitou emocionální logiku a otevřenost v myšlení. Možná to zní složitě, ale složité to není.
Hlava-ruce-srdce je vlastně svého druhu dobrodružný film, kterým je možné nechat se unést. Jenom si ho nesmíme plést s detektivkou, kdy se všechno na konci jednoznačně vyřeší. Je to film otevřený různým interpretacím. Taková hra. Pokud na ni přistoupíme, mám dojem, že si ho můžeme opravdu užít.
Dvě mužské postavy, symbolizující rozum a cit, se nakonec zoufalí z konce starého řádu spojí ve jménu obchodu s konzervami. Je tohle pro vás ta důležitá metafora pro to, kam jsme od té doby došli?
V tomto filmu je metafor skutečně mnoho. A právě závěr je metaforický absolutně.
Nemyslím, že dojde k jejich spojení pouze ze zoufalství z rozpadu starého řádu. Děje se tak úplně stejně i z potřeby přijít s něčím novým, z potřeby oživit temné a skryté síly a z potřeby tyto síly ovládnout. Jejich spojení je vlastně komické, když si uvědomíme, jak se jim vůbec ten nový řád a svět nedaří nastartovat. Ovšem zároveň z jejich chování a počínání vychází i děs.
A úplný konec filmu se snaží naznačit, že tady nejde o historický dobový snímek, ale o podobenství celého 20. století. To je podstatné a není vůbec nutné se čehokoliv v metaforickém konci bát. Stačí ho jen na sebe nechat působit. A ten pocit – ne výklad, ale pocit – je to, co bychom si měli odnést z kina domů.
Ještě u jednoho metaforického aspektu vašeho filmu bych se zastavil, souvisí s mužským a ženským světem. Muži na plátně touží bořit a budovat, ženy stojí opodál, ale v podstatně pevnějším postoji. Hrálo i tohle roli ve 20. století? Nebo to tak bylo odnepaměti? A jak s tím souvisejí ty desítky kohoutů v jedné ohrádce, které se jedna z postav snaží chovat?
Kohouti na jedné straně představují v mém filmu magická zvířata, zvěstovatele světla, ale na straně druhé se ve svém samčím táboře chovají přesně tak, jako když do nějaké místnosti zavřete partu chlapů. Ostatně nebylo nezajímavé tento svého druhu přírodovědný experiment pozorovat i během natáčení – 120 kohoutů v jedné ohradě. Nedocházelo k žádným hromadným bojovým excesům, naopak skupiny a plemena se podvolila řádu a jen občas si dávala najevo svou sílu. Horší to ale bylo s frustrovanými jedinci, kteří si chladili žáhu na slabších.
Je asi přirozené, že ženy jsou přístavy a muži křižníky a dělové čluny. Ale přechodem do 20. století jsme získali řadu svobod, které nás nutí k větší dospělosti a odpovědnosti. A já mám dojem, že muži v tomto procesu dospívání v mnoha směrech selhali. Infantilita a frustrace se u nich objevují v mnohem větší míře než u žen.