Článek
Právě zdravotníkům a ošetřovatelům, kteří pečují o staré a umírající v domovech seniorů, hospicech a nemocnicích, je věnována kniha Hořím. Jde o rozhovory s některými z těch, kteří „vnímají svou profesi jako dar a lidskost a empatii jako její podstatu“.
Napsala ji (a ve druhém vydání také vlastním nákladem vydala) Simona Bagarová, která se věnuje managementu sociálních projektů. Péče o seniory se stala jejím ústředním tématem poté, co jako dobrovolnice zažila v domově důchodců nedůstojné zacházení s klienty.
Například když byla svědkem, jak skoro stoletá umírající žena při plném vědomí opakovala, ať jí dají polštář, že se chce udusit. Bagarová šla za pečovatelkou, jestli nemůže klientce podat lék na uklidnění, ale ona jí řekla: „Nech ji, to už je konec.“
Její kniha však nemá být obžalobou, ale hlavně upozorněním, o jak těžkou, nevděčnou a často přehlíženu práci se jedná: „Když jste pečovatelka, které se jen málokdy někdo zeptá, jak se ve své práci cítí a jestli něco nepotřebuje, není úplně jednoduché v tak náročné profesi vydržet. Denně se staráte o spoustu lidí, některé dokola přebalujete, koupete, krmíte.“
Nezapomínejme na pečovatelky, říká antropoložka Petra Ezzeddine
I proto autorka chápe, že část z nich časem sklouzne k více „technickému přístupu“ na úkor přístupu lidského.
V knize nicméně zpovídá ty, co v pacientech do poslední chvíle jejich života vidí lidské bytosti, jež si zasluhují úctu a od nichž se toho dokonce lze stále mnoho naučit, pokud pozorně nasloucháte. Případně někdy stačí něco takového alespoň předstírat.
V jedné z kapitol je popsán případ devadesátiletého pacienta, bývalého lékaře s těžkou demencí. Jelikož měl dřív aktivní profesi, po hospitalizaci se choval neklidně a celé noci prochodil, což ošetřovatelky neviděly rády. Až ho jedna z nich požádala, aby s ní roznášel a „schvaloval“ léky – a problém byl vyřešen. On předepsané medikamenty „kontroloval“, a dokonce jí správnost předepsaných léčiv potvrzoval razítkem (na prázdný papír). Vždy když danou zdravotní sestru viděl ve dveřích, „rozsvítil“ se prý jako prskavka.
Lidé s demencí sice nevědí, kdo je kdo, ale poznají jakési vnitřní napojení: „Cejtí, když je na ně někdo hodnej, a vědí, že je to někdo, kdo je přijímá.“
Simona Bagarová: Hořím
V některých případech stačí projevit účast. Kniha zmiňuje příklad ženy s demencí, která jednoho dne „všechny okolo sebe zmlátila holí“ a odešla z budovy. Doktor i sestřičky se snažili ji násilím dostat na vozík a odvézt zpátky, leč neúspěšně. Zabral až nekonvenční přístup mladého ošetřovatele, který si k ní přisedl a řekl: „Voni vás strašně serou, co?“ Načež ona odpověděla: „Jo, to si ani neumíš představit jak.“ Když ji pozval na kafe, souhlasila a ochotně s ním odešla. Než došli na recepci, na kafe zapomněla a šla si v klidu lehnout.
Což dotyčný komentuje slovy: „Když jim chceš rozumět, musíš si je k sobě pustit a dát jim respekt. Už jen proto, že to jsou lidi, který za sebou mají na rozdíl ode mě celej život. To, že oni tam ‚jen ležej‘, neznamená, že já jsem něco víc.“
Lidský prvek péče
Podobné historky místy působí až komicky, tragičtější jsou pasáže, kde je ošetřovatelem rodinný příslušník, který den za dnem sleduje, jak se postupně rozpadá osobnost jeho blízkého. Takže se nakonec skoro obrátí „role“ a potomek musí začít kontrolovat i základní hygienické návyky rodiče, který mu je kdysi vštěpoval: „Ale než se vlastní matky zeptáš, jestli si utírá zadek, a jdeš to zkontrolovat, k tomu je hodně dlouhá cesta.“ Kupříkladu alzheimer znamená i to, že „ztrácíš pevnou půdu pod nohama a kopeš kolem sebe, protože ztrácíš jistotu“, ale urážky například od vlastní matky je těžké nebrat si osobně. Je prostě nutné pochopit, že se tato nemoc projevuje i agresí a nemá to s konkrétním ošetřovatelem nic společného. Kniha v tomto ohledu tedy nelakuje nic „na růžovo“.
Když se role otočí. Bianca Bellová nad knihou Martina Skořepy
Přesto ale přesvědčivě dokládá, že má cenu se i k lidem s demencí do poslední chvíle chovat s důstojností a zájmem.
Dojemně to ilustruje závěr naznačeného příběhu ženy žádající o sebevražedný polštář. Autorka se k ní totiž onoho dne vrátila a zůstala s ní: hladila ji po vlasech a po tváři, masírovala jí ruce a nohy. Žena za čtyřicet minut usnula a ve spánku klidně zemřela.
V Česku se průměrný věk postupně zvyšuje, takže otázka péče o staré a nemohoucí bude stále aktuálnější. Možná že časem s ní budou pomáhat roboti, což je například v Japonsku už zavedená praxe. Mohlo by to mít i výhody: robotovi nebude příliš vadit, pokud ho pacient slovně urazí. Určitý lidský prvek, jak ho zachycuje recenzovaná kniha, ale bude v této péči vždy nezastupitelný.
