Daniel Veselý: O českých sympatiích k Izraeli

Posledním aktem, který potvrzuje tezi o významné podpoře Izraele ze strany České republiky, a konkrétně české diplomacie, je neutrální postoj ve Valném shromáždění OSN při hlasování o rezoluci odsuzující unilaterální krok Trumpovy administrativy, jež uznala Jeruzalém za hlavní město Izraele. Ještě před hlasováním Spojené státy slíbily podporu zemím, které proti této rezoluci budou hlasovat nebo se hlasování zdrží, a naopak pohrozily penalizací státům, které se vysloví pro. Podobné výhrůžky jsou na poli mezinárodní politiky nepřijatelné a pštrosí postoj české diplomacie odhaluje její nevyzrálost, ba dokonce ustrašenost tváří v tvář verbálnímu nátlaku. Mimochodem většina členských zemí EU ve Valném shromáždění hlasovala pro rezoluci, která stanovisko Bílého domu v otázce Jeruzaléma v souladu s mezinárodním právem považuje za „nulitní a neplatné“.

Když na jaře roku 2012 navštívil Prahu izraelský premiér Benjamin Netanjahu, stvrdil výjimečné spojenectví obou zemí prohlášením, že Izrael nemá v Evropě lepšího přítele, než je Česká republika. Netanjahu k tomu měl pádné důvody, neboť česká diplomacie se od oficiální politické linie EU týkající se izraelsko-palestinské otázky odchyluje pravidelně.

Proizraelské kroky ČR lze chápat jako pohodlný alibismus, ale také jako ozvěnu nadstandardních vztahů Prahy a Tel Avivu, jež mají kořeny už ve dvacátých letech minulého století.

Izraelská intelektuální veřejnost si dodnes připomíná prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka, který proslul svým filosemitismem a silnou podporou sionistického hnutí. A toto dědictví nepřervala ani druhá světová válka. Když byl 14. května 1948 oficiálně vyhlášen Stát Izrael, Gottwaldova vláda jeho nezávislost uznala o pouhých pět dnů později (jako čtvrtá na světě). Československo navíc vedle diplomatické podpory poskytovalo Izraeli klíčovou vojenskou pomoc, a to jak před vyhlášením nezávislosti, tak po něm.

Nicméně vznik Izraele doprovázely destrukce stovek vesnic a masivní etnická čistka arabských obyvatel, kdy bylo z domovů vyhnáno více než 700 tisíc lidí. Zhruba čtvrt miliónu Arabů bylo odsunuto ještě před založením Izraele, což lze chápat jako casus belli pro armády pěti arabských států, jež Izrael okamžitě po vyhlášení nezávislosti napadly.

Jestliže komunistické Československo zprvu Izraeli poskytovalo naprosto zásadní podporu, poté, co se tento nový stát Stalinovi nepodařilo získat do sféry sovětského vlivu, se zdejší vřelý postoj vůči Izraeli proměnil v otevřené nepřátelství. Padesátá léta u nás doprovázel neskrývaný antisemitismus, který v menší míře přetrval až do let sedmdesátých. Společně s hostilními proklamacemi oficiálních orgánů na adresu bývalého spojence to pak postupně vzbudilo protesty v disidentských kruzích.

Novou kapitolu československo-izraelských vztahů otevřela sametová revoluce. Prezident Václav Havel už ve svém prvním novoročním projevu roku 1990 vyjádřil touhu po obnovení diplomatických styků s Tel Avivem, přerušených po šestidenní válce v roce 1967. Polistopadový režim tedy navázal na masarykovskou tradici. Zároveň se však československá a později česká politická reprezentace de facto obrátila zády ke stále intenzivnějšímu útlaku Palestinců ze strany izraelských okupačních orgánů. K této palčivé otázce se tuzemští politikové vyjadřovali vždy jen velice obezřetně. Kde hledat příčinu? Primárně nejspíš v nové zahraničněpolitické orientaci po roce 1989, především ve spojenectví s USA, od roku 1967 hlavním politickým a vojenským patronem Izraele. Svou úlohu ale logicky sehrálo i děsivé dědictví holocaustu. Dlužno poznamenat, že z prvních tří polistopadových prezidentů se za Izrael nejhlasitěji staví Miloš Zeman, který už před čtyřmi lety při návštěvě Svaté země navrhl, aby se česká ambasáda přemístila z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Turbulentní vztahy České republiky, potažmo Československa, a Izraele samy o sobě nedokážou objasnit, proč je česká politická a mediální obec – a obecně česká populace – tak nekriticky nakloněna Tel Avivu. Politoložka Irena Kalhousová míní, že sympatie Čechů vůči Izraeli formovaly dvě základní dějinné skutečnosti: prosionistická stanoviska předních českých a československých politických představitelů – a mnichovské trauma.

Není pochyb o tom, že ideová inspirace osobnostmi, jako byli Tomáš G. Masaryk a Václav Havel, přetrvává do dnešních dní. Nicméně analogie mezi Izraelem „obklíčeným ze všech stran nepřáteli“ a „obklíčeným Československem“ v pomnichovské době je snad až příliš zjednodušující.

Izrael dnes v regionu prakticky nemá otevřené nepřátele, jelikož jde o jadernou velmoc s nejsofistikovanější armádou na Blízkém východě a nadto o zemi, jež se těší naprosto bezprecedentní vojenské, finanční a diplomatické podpoře ze strany Spojených států. Izrael navíc v minulosti uzavřel mírovou smlouvu s Egyptem a Jordánskem, přičemž nehumánní blokádu Pásma Gazy realizuje ve spolupráci s egyptskými bezpečnostními složkami.

Československo bylo po mnichovském diktátu opuštěno tradičními spojenci Francií a Velkou Británií a ocitlo se v obklíčení nepřátelských států – takový scénář v žádném případě pro Izrael neplatí. Navíc Československo na sklonku třicátých let v žádné z okolních zemí vytrvale neuplatňovalo represivní kolonizační politiku.

Zatímco mnoho Čechů, včetně intelektuální obce, s obdivem vzhlíží k Izraeli jako k demokratickému ostrovu uprostřed moře nestability a oprese, ostrovu schopnému držet nepřátele včetně Palestinců v šachu nemilosrdnou vojenskou silou, na Západě i v samotném Izraeli je tato militantní politika reflektována velice skepticky. Právě neústupnost Izraele v otázkách násilné kolonizace palestinské půdy, rozšiřování nelegálních osad a vytrvalého bojkotu mezinárodního konsenzu spočívajícího ve vytvoření samostatného izraelského a palestinského státu vytváří neúnosnou tenzi v blízkovýchodním regionu, z čehož oportunisticky těží především Írán a Turecko.

Značný podíl na utváření veřejného mínění o izraelsko-palestinském konfliktu mají přirozeně sdělovací prostředky. Tradiční média včetně těch veřejnoprávních nabízejí mnohdy zkreslující obraz tamních událostí, který se diametrálně liší od západní, ale i izraelské mediální produkce.

Reflexe blízkovýchodní otázky u nás bývá často jednostranná, klade se důraz prakticky jen na násilné činy či výhrůžky palestinských militantů. Pozornost diváků se přitahuje výtržnostmi, intifádami nebo nejlépe válečnými střety, aniž by je spojoval pevný informační rámec. Jedním z důsledků je pak to, že je konflikt mezi Palestinci a Izraelci vnímán jako spor mezi rovnocennými soupeři, přičemž na jedné straně je zdůrazňována velkorysá strukturální pomoc Evropské unie Palestincům a na straně druhé upozaďována entuziastická podpora Izraele ze strany Spojených států. USA jsou naopak prezentovány jako nestranný mediátor blízkovýchodního sporu. Izrael navíc palestinská území více než padesát let okupuje a kolonizuje, a Palestinci tak z logiky věci nemohou být jeho rovnocenným soupeřem.

Většina českých médií přitom ignoruje četné rezoluce OSN, zprávy Amnesty International, Human Rights Watch či izraelské nevládní organizace Be-celem. A to se jedná o respektované instituce, u nichž se není nutno obávat nějaké ideologické předpojatosti.

V samotném Izraeli nejstarší deník Ha’arec pravidelně zveřejňuje reportáže a komentáře Amiry Hassové a Gideona Levyho, kteří velice kriticky mapují izraelskou okupaci palestinských teritorií: zevrubně informují o uzavírkách palestinských osad, systematických demolicích palestinských domů izraelskými buldozery, o ničení olivovníků Palestinců nelegálními židovskými osadníky a podobně. Jejich postřehy pak adekvátně vyvažují články odsuzující aktivity militantních palestinských hnutí včetně smrtících útoků na Izraelce. Nutno zdůraznit, že tak pestrá informační všehochuť se v českém mediálním mainstreamu prakticky nevyskytuje.

Stereotypní proizraelské postoje v polistopadových médiích sice ostře kontrastují s předpojatou propalestinskou produkcí komunistických sdělovacích prostředků, ovšem černobílé pojetí blízkovýchodního konfliktu tu přetrvalo.

Obecně lze konstatovat, že nekritický obdiv české veřejnosti i politické a mediální obce k Izraeli stojí na zjednodušujících romantických představách o „jediné demokracii na Blízkém východě“, plytkých znalostech blízkovýchodních reálií, kolektivním traumatu z Mnichova, ale i na prvorepublikovém filosemitismu a jeho odkazu, který po sametové revoluci oživil Václav Havel. Nabízí se však zneklidňující otázka: Jak je možné, že národ, který na vlastní kůži pocítil jho nacistické a sovětské okupace, dokáže být tak indiferentní vůči osudu okupovaných Palestinců?