Daniel Veselý: Informační a jiné války o Sýrii

Dezinformační kampaň je jedním z důležitých aspektů syrského konfliktu, který má zásadní vliv na veřejnost, výzkumníky i politické činitele – jak nedávno potvrdila analýza Stockholmského mezinárodního mírového výzkumného institutu. Vzhledem ke komplexitě konfliktu, do něhož je zapojena spousta vnitřních i vnějších aktérů, je často velice obtížné určit, zda je konkrétní informace pravdivá, či zda jde o rafinovaný hoax.

Západní sdělovací prostředky a také katarská televize Al-Džazíra se při informování o válce v Sýrii zpravidla opírají o proopoziční Syrskou observatoř pro lidská práva (SOHR), zatímco prokremelská média jsou úzce napojena na oficiální kanály Moskvy a Damašku. Vzniká tak informační změť a dva diametrálně odlišné narativy, jež ještě více znepřehledňují aktivisté na sociálních sítích stranící jednou syrskému režimu, podruhé ozbrojeným povstalcům.

Značnou slabinou tradičního západního zpravodajství a publicistiky je skutečnost, že se v oblastech kontrolovaných ozbrojenými rebely z bezpečnostních důvodů nepohybují žádní západní reportéři, kteří by mohli ověřit informace od protirežimních aktivistů. Západní novináři působí pouze na území ovládaném Asadovou vládou, čehož její přívrženci dokážou vrchovatou měrou propagandisticky využívat. Přesto je nutné konstatovat, že západní mediální produkce co do kvality zpracování o několik řádů převyšuje prokremelskou zpravodajskou mašinerii. Ruské sdělovací prostředky – zejména televizní stanice RT, zpravodajská agentura Rusko dnes nebo web Sputnik – obvykle jen tlumočí názory svých politických elit, čemuž přizvukují i jejich reportéři doprovázející ruská a syrská vojska. Totéž platí pro syrskou tiskovou agenturu SANA nebo vlivný web Al-Masdar News. Nelze říct, že by se západní sdělovací prostředky dokázaly zcela vyhnout tendenčnímu zpravodajství, ale je na nich často vidět i snaha předkládat veřejnosti věcné a vyvážené informace.

Čtenář a divák, který se stal nevědomky obětí informační války, má k dispozici v podstatě dva výklady syrského konfliktu. První verze praví, že syrská revoluce, symbolizovaná heterogenními rebely, je drcena genocidním režimem Bašára Asada pod záštitou jeho hlavních podporovatelů Moskvy a Teheránu. Podle druhé verze legitimní syrský prezident vzdoruje džihádistickým teroristům financovaným a vyzbrojovaným arabskými monarchiemi, Tureckem a USA. V prvním případě se často akcentuje nelegitimita vražedného režimu, jehož představitelé by se měli zodpovídat z válečných zločinů před mezinárodním tribunálem. V druhém se klade důraz na legitimitu syrského prezidenta a odsuzuje se snaha o jeho násilné svržení.

Pravda je, jak už to tak bývá, někde mezi. Není vůbec sporu o tom, že se vojenské a bezpečnostní síly Damašku dopustily otřesných zločinů na civilním obyvatelstvu s desítkami tisíc zmařených životů. Máme k dispozici příliš mnoho důkazů na to, abychom tyto informace mohli jednoduše odmítnout jako nějaký západní komplot. Syrský režim má nad svým nepřítelem jednoznačnou vojenskou převahu a při obléhání a dobývání opozicí kontrolovaných oblastí se nezdráhá nasadit masivní smrtící sílu, aniž by bral jakékoliv ohledy na civilní populaci.

Masakrů na neozbrojených civilistech včetně spektakulárních poprav a jiných zvěrstev se ovšem dopouštějí také militanti v řadách opozice, byť celkově v menším měřítku.

Ačkoli je válečný konflikt v Sýrii již od svého vypuknutí v březnu 2011 doprovázen informačními šumy, spontánní protesty proti Asadově vládě lze i zpětně bezesporu chápat jako legitimní hlas odporu inspirovaný demokratickým étosem arabského jara. Jenže brutální reakce režimních sil záhy vedla k militarizaci povstání, jakož i k jeho postupné internacionalizaci. Do hry se už v létě 2011 vložilo Turecko, které zběhům ze syrské armády poskytlo výcvik a posléze i vojenskou pomoc a podílelo se na vzniku Svobodné syrské armády (FSA). Damašek, těšící se od samého počátku klíčové diplomatické a vojenské podpoře Moskvy, tak mohl začít hlasitě poukazovat na vměšování cizí země do interních syrských záležitostí.

Rok od vzedmutí legitimních protestů proti prezidentu Asadovi už proti sobě na syrském válčišti stála na jedné straně syrská armáda a libanonský Hizballáh a na straně druhé síly vyzbrojované a financované Tureckem, Katarem a Saúdskou Arábií. Jak své čtenáře informovali investigativci New York Times, nejpozději od roku 2012 koordinovala transfer zbraní do rukou takzvaných rebelů také americká CIA. Díky článkům deníku Washington Post pro změnu víme, že CIA souběžně realizovala vlastní program na výcvik, financování a vyzbrojování protiasadovských sil.

Přitom tradiční západní mediální domy už v té době přinášely zneklidňující informace o tom, že se nejefektivnější bojovou silou syrské opozice stávají džihádisté napojení na Al-Káidu, jelikož jim sponzoři z Rijádu a Dauhá posílají nejvíce zbraní. Mýtus o demokratické opozici vydané na milost a nemilost nelítostnému Damašku definitivně padl v roce 2013, kdy britský Guardian při nesl informace, že se k islamistům hromadně připojují i umírnění rebelové.

Dominance sunnitských fundamentalistů v syrském válečném kotli v červnu 2013 přiměla šíitský Írán, aby svého spojence v Damašku posílil nasazením několika tisíc vojáků. Tento krok symbolizuje jeden z klíčových aspektů syrské války – tím je náboženský konflikt mezi sunnity, reprezentovanými arabskými monarchiemi a Tureckem, a šíity, zastoupenými syrskou vládou, Íránem a Hizballáhem.

V následujícím roce už je umírněná syrská opozice ve zcela marginálním postavení, což souvisí také s rozmachem tzv. Islámského státu neboli Daeše v Sýrii a v Iráku. Tito džihádisté, kteří představují nejextrémnější frakci syrské opozice, rychle realizují původní wahhábistický projekt prosazující radikální purifikaci islámské společnosti.

Na vzestupu Daeše se podílelo několik zásadních faktorů. Odpůrci Damašku mimo jiné tvrdí, že Asadova vláda na začátku povstání úmyslně propustila radikální islamisty z vězení, aby mohla legitimní občanský odpor vykreslit jako džihádistický komplot, a ospravedlnila tak zostřené represe. Navíc režimní vojska zprvu sváděla boje výhradně s jinými opozičními skupinami, přestože útoky Daeše proti vládním cílům sílily.

Nicméně teroristé z Daeše by v Sýrii a Iráku sotva dokázali obsadit území o rozloze Británie, kdyby jejich úsilí nebylo finančně podpořeno byznysmeny a sympatizanty ze Saúdské Arábie, Kataru a Turecka. Ti byli ochotni zahrnout stovkami miliónů dolarů a desítkami tisíc tun zbraní každého, kdo se postavil na odpor Damašku, jak nedávno konstatoval i bývalý americký viceprezident Joe Biden. Tato neuvážená a riskantní politika téměř srazila Asadův režim na kolena.

Úspěch Daeše v Sýrii a Iráku, doprovázený etnickým čištěním, masakry tisíců jezídů a dalšími nevýslovnými zvěrstvy, nakonec přiměl mezinárodní koalici vedenou Spojenými státy k zahájení vzdušné intervence v obou zemích. To už se ale karta na podzim 2015 obrací v Asadův prospěch, když Rusko začíná s leteckými údery proti syrské opozici, přičemž své vojenské angažmá v Sýrii ještě prohlubuje Írán. Konflikt tak vstupuje do nové a brutálnější fáze, jež kulminuje ve východním Aleppu a východní Ghútě, kde syrská vláda za nadstandardní pozornosti světových médií a sociálních sítí neúprosně dobývá území obsazené islamistickou opozicí.

Začátek letošního roku vypadal pro Syřany slibně, když byl díky společnému úsilí všech bojujících stran chalífát Daeše prakticky zadupán do země. Asadova vojska postupně obsadila hlavní populační centra, kam se pomalu, ale jistě začíná vracet normální život. Islamistická opozice i dnes podporovaná arabskými monarchiemi a Tureckem kontroluje neustále se smršťující území.

Jenže všichni zainteresovaní aktéři investovali do syrského dobrodružství příliš mnoho, aby nechali zemi zdecimovanou válečným strádáním konečně vydechnout. Sedm let trvající konflikt nyní charakterizují spory spojenců Asadova režimu týkající se vytváření nové po litické reality v zemi, mediační snahy Kremlu zkrotit Izrael, který s nevolí sleduje, jak jeho Nemesis z Teheránu etabluje své pozice u Golanských výšin, jakož i stahování kurdských jednotek z Manbídže ve prospěch Turecka okupujícího severozápad Sýrie.

Demokratické ideály syrské revoluce z jara 2011 byly už dávno smeteny a nahrazeny islamistickými idejemi, v čemž hrála roli jak nelítostnost syrského režimu a jeho podporovatelů, tak také nečistá hra arabských monarchií, Turecka i Spojených států. Válka v Sýrii by nikdy nemohla nabýt tak hrozivých rozměrů, kdyby ji v chodu neudržovala řada vnitřních a vnějších aktérů s antagonistickými cíli, v jejichž uvažování ovšem nezbylo místo pro obyčejné Syřany.

I proto se válka v Levantě dodnes podobá informačnímu gordickému uzlu a samotné získávání informací o jejím průběhu dovednému tanci mezi vejci.