Daniel Prokop: Nová třídní struktura české společnosti. Jak si žijí Češi a Češky třicet let po sametové revoluci

Výrazné nerovnosti pak nacházíme i v neekonomických kapitálech. Existují lidé, kteří disponují solidními příjmy i majetkem, ale chybí jim společenské kontakty a kompetence zaručující uplatnění v budoucnosti. A vedle nich naopak ti, kteří podobné předpoklady mají, ale pracují v málo placených profesích. A potom tu máme chudé obyvatelstvo, které nedisponuje vůbec žádnými zdroji.

Uvědomit si tyto „jiné“ typy nerovností se ukazuje jako podstatné, abychom dokázali vysvětlit nespokojenost lidí, volbu populistů, obavy z globalizace, fragmentaci společnosti či touhu po návratu k jednoduchému světu.

Ve výzkumu pro Český rozhlas, který byl hojně medializovaný a vzbudil pozitivní ohlas i ve vědeckém světě, jsme se se sociology Paulínou Tabery, Martinem Buchtíkem, Tomášem Dvořákem a Matoušem Pilnáčkem pokusili popsat třídní strukturu české společnosti třicet let od sametové revoluce. Vycházeli jsme z přístupu francouzského sociologa Pierra Bourdieua a z na něj navazující studie britské třídní struktury od Mikea Savage. Ti kromě dvou podob ekonomického kapitálu (příjem a majetek) v popisu nerovností a sociálních tříd využívají kapitál sociální a kulturní. Sociální kapitál určuje, jaké kontakty ve společnosti máte a zda vám někdo může pomoci v případě finančních potíží, hledání práce, ale i při problémech osobní povahy. Kapitál kulturní vyjadřuje, jak se pohybujete a orientujete v kultuře, a souvisí se zvnitřněním vlastní sociální pozice nebo přenášením vzdělávacích aspirací na potomky.

Savage britskou společnost rozdělil do sedmi tříd. My jsme jeho přístup upravili a zohlednili v Česku důležité jazykové a taky ICT (digitální, počítačové) kompetence coby výrazný zdroj uplatnění v globalizujícím se a proměnlivém světě. Na co tato nová třídní studie ukazuje?

Na rozdíl od Británie máme velmi úzkou společenskou elitu sdílející extrémně vysoké podíly všech kapitálů. Nacházíme u nás spíše dvě poměrně rozdílné vyšší střední třídy. Lidé patřící do zajištěné střední třídy (zhruba 22 % společnosti) nakumulovali díky dlouhodobě nadprůměrným příjmům majetek, často ale nedisponují závratnými kontakty ani ICT a jazykovými kompetencemi. To poté limituje jejich další ekonomický rozvoj.

Naopak lidé z druhého typu vyšší střední třídy většinou velký majetek dosud nenashromáždili, ale mohou díky novým kompetencím, kontaktům a kulturnímu kapitálu výrazněji růst. Kvůli jejich znalostem cizích jazyků a častému cestování jsme tuto třídu nazvali nastupující kosmopolitní třída. Patří sem asi 12 % Čechů a Češek.

Někdo by mohl říct, že se tyto dvě vyšší střední třídy liší jen životním cyklem a že nastupující kosmopolitní třída se brzy stane zajištěnou střední třídou. Ale myslím, že tomu tak není. Věkem se neliší tolik – spíše tím, zda se lidé vzdělávali a nastupovali do práce před klíčovým příchodem digitalizace, či po něm. Bydlí často na jiných místech. Digitalizovanější nastupující kosmopolitní třída z větších měst má otevřenější cestu na vrchol, je zárodkem budoucí širší české elity. Kvůli majetkové nestabilitě však řada lidí na této cestě neuspěje.

Jestliže třetina populace Česka patří ke dvěma vyšším středním třídám, pak zhruba polovinu obyvatel můžeme zařadit do tří různých typů nižších středních tříd. První je tradiční pracující třída. Jde o lidi z tradičnějších profesí či řemeslníky, kteří mají většinou solidní příjem i nadprůměrný majetek, zároveň však velmi malý sociální kapitál – neznají právníky, IT specialisty, nikoho, kdo by jim radil ve finančních záležitostech. Neumí jazyky a část z nich si nevěří ani u počítače. Nežijí si špatně, ale jejich potenciál na zlepšení je omezený. Naopak je ohrožuje posun ekonomiky směrem ke globalizovaným službám založeným na všem tom, co jim chybí.

Druhá nižší střední třída – nazvali jsme ji ohroženou třídou – je do jisté míry opakem té první. Tito lidé zhusta pracují ve službách a ve větších městech, proto mají lepší kontakty, umí lépe s výpočetní technikou a podobně. V kapitalismu ovšem uvízli v profesích či pozicích, které jsou podřízené a málo placené. Patří sem ženy, jejichž plat neodpovídá tomu, co vystudovaly a umí, na což doplácejí při rozpadu manželství. Lidé, kteří nenaplnili svůj potenciál, protože žijí v chudších obcích či je srazily exekuce a další problémy.

Poslední nižší střední třída je zřejmě typická pro postkomunistický svět. Třída místních vazeb jsou lidé obvykle žijící na venkově, mají dům a rozsáhlou sociální síť těch, kteří jim mohou s něčím pomoci: ať už jde o řemeslníky, nebo o profese jako lékaři a právníci („sousedův synátor“). Jinak ale disponují nízkým příjmem i kulturním kapitálem a usazeným životním stylem, kvůli němuž byste je odhadovali spíše na nejchudší část společnosti, neumí jazyky ani pracovat s moderními technologiemi. Kombinace vlastněné nemovitosti a lokálních vazeb je však ve společnosti dostatečně ukotvuje.

Jestliže nemáme kvantitativním výzkumem zachytitelnou elitu, tak chudinu rozhodně ano. Třída, kterou jsme nazvali strádající, protože postrádá všechny typy společenských kapitálů, tvoří asi 18 % české populace. Jde o nekvalifikované lidi, kteří jsou nezaměstnaní, nízkopříjmoví pracující, či to „doklepali“ do důchodu, aniž by získali majetek, kontakty nebo modernější typy kompetencí. Většina z nich má mobilizovatelné úspory menší než deset tisíc korun. Okolo dvou třetin z nich ve svém okolí nemá člověka, který by jim poradil s právními či finančními záležitostmi.

Po tomhle exkurzu do naší typologie tříd zbývá vyřešit otázku, jaký má vůbec dělení založené na společenských kapitálech smysl. Třeba sociolog Ondřej Špaček mě upozornil, že když mluvíme o třídách, málo zdůrazňujeme jejich vzájemné soutěžení o moc a interpretaci reality v sociálním poli a různost zájmů. Má pravdu, ale zkusím mu odpovědět.

Zaprvé: tradiční třídní schémata vycházejí z toho, jakou práci vykonáváte – zda jste majitelem firmy, expertním pracovníkem, vyšším či nižším manažerem, kvalifikovaným či nekvalifikovaným dělníkem. To je ozkoušená metoda, jejíž výsledky jsou mezinárodně srovnatelné, ale která trochu pomíjí, že i v rámci konkrétních profesí jsou lidé nadhodnoceni a podhodnoceni, že část české populace je zdevastovaná exekucemi a chudobou některých regionů, že majetky se dědí a v Česku vznikaly i v nižších profesích. Tyto rigidní třídní klasifikace nám také nedokážou pomoci rozklíčovat postoje, jako jsou důvěra v demokracii nebo politické chování. Třídní postavení v našem pojetí, které vychází ze struktury zdrojů v nové dynamické společnosti, souvisí s většinou podobných postojů více.

Zadruhé: naše třídy se mezi sebou výrazně liší v tom, jak je zasáhly ekonomické problémy a nedokonalosti českého sociálního systému. Exekuce ve své domácnosti v posledních deseti letech řešilo 16 % populace. Pronikly i do vyšších středních tříd – ale ve strádající třídě a ohrožené třídě často přešly do opakovaných exekucí a předlužení. Spolu se ztrátou bydlení jsou to pro velkou část těchto lidí určující zkušenosti s porevolučním Českem. Není proto divu, že třídnost výrazně souvisí s hodnocením polistopadového vývoje. To, že se po roce 1989 společnost ubírá správným směrem, si myslí přes 60 % příslušníků vyšších středních tříd, ale jen třetina strádající třídy a zhruba 40 % ohrožené třídy.

Podobně je to u vnímání demokracie. Za nejlepší způsob vlády ji považuje 60 % lidí ze zajištěné střední třídy a nastupující kosmopolitní třídy, 40–45 % segmentů nižší střední třídy a jen okolo 30 % příslušníků strádající třídy. Problém přitom není v tom, že by byly nižší třídy výrazně autoritářštější. Názor, že autoritativní vůdce může být za některých okolností lepší variantou než demokracie, prochází třídami napříč. Rozdíl je v míře rezignace – členové nižších tříd totiž výrazně častěji říkají, že pro lidi, jako jsou oni, je jedno, zda demokracie je, či není. Zkrátka – vnímání demokracie i polistopadového vývoje má výrazně třídní perspektivu.

A podrobnější analýza ukazuje ještě další věc. I v rámci jednotlivých společenských tříd důvěra v demokracii či hodnocení polistopadového směřování závisí na tom, zda člověk zažil sociální problémy. Lidé, kteří se v posledních deseti letech potýkali s exekucemi, ztrátou bydlení či dlouhodobou nezaměstnaností, věří v prospěšnost demokracie výrazně méně. A platí to i při kontrole současného příjmu, majetku, sociálního a kulturního kapitálu, věku či regionu. Střet se sociálním systémem a právním státem v Česku souvisí s nedůvěrou v demokracii přímo.

Rozdíly mezi našimi sociálními třídami nasvěcují i problémy v oblasti vzdělávání. Obě vyšší střední třídy jsou typické vzestupnou mobilitou – tito lidé mívají vyšší vzdělání než jejich rodiče, pro své děti z 80 % plánují vysokou školu a ve velké míře jim to vychází. Členové nižších středních tříd nejčastěji vzdělání svých rodičů nepřesáhli, ale pro své děti ho chtějí. Vinou menší vyhraněnosti těchto aspirací, vyšších regionálních i finančních limitací a menší schopnosti potomkům pomáhat na cestě za vzděláním však těchto cílů jejich děti obvykle nedosáhnou. Lidé ze strádající třídy pak bývají méně vzdělaní než rodiče a aspirace pro své děti mají velmi nízké. Navíc žijí v chudších regionech s horšími školami a na jejich potomky dopadají problémy, jako je nestabilní bydlení a častější rozvody, takže to nezřídka končí vzdělávacím neúspěchem.

Současné české vzdělávání má v rámci OECD jednu z nejvyšších nerovností v kvalitě škol a jednu z nejvyšších závislostí úspěchu na sociálním původu. Lze na něj pohlížet i jako na podfinancovaný sociální prostor, kde společenské třídy soupeří o využití omezených zdrojů a únikových drah na výběrové školy. Pokud vzdělávání neposílíme a nezvýšíme jeho schopnost vytěžit i potenciál studentů z nižších vrstev, směřujeme k reprodukci nerovností, betonování sociální pozic a tvorbě společnosti, která si bude padesát let po sametové revoluci rozumět ještě méně než dnes.

Další typ střetu mezi třídami je odvislý od jejich legitimních politických zájmů. Střet je to však spíše potenciální, protože česká politika tyto zájmy většinou nenaplňuje, nebo vůbec nechápe.

Například zajištěná střední třída a nastupující kosmopolitní třída se v lecčems shodují: nesklouzávají k populismu, věří institucím, jsou spokojené, sekulární a výrazně prozápadní. Lidé z nastupující kosmopolitní třídy jsou však výrazně otevřenější migraci, jsou liberálnější v otázce menšin, více se zabývají stavem životního prostředí a nebojí se nepředvídatelnosti globalizace a jejího vlivu. A není to jen věkem. Zajištěná střední třída prostě čerpá svou sílu z úspěchu v lokální ekonomice, kdežto nastupující kosmopolitní třída z moderních kompetencí a možností, které nabízí ekonomika globální. Pochopení téhle nuance mimochodem vyjasňuje novou a těžko překlenutelnou dichotomii na opoziční, vyššími středními třídami podporované části politického spektra – mezi ODS a Piráty.

Lidé z tradiční pracující třídy mívají kvůli omezenému sociálnímu a kulturnímu kapitálu pro změnu pocit, že se nemohou podílet na chodu společnosti a že většině lidí nelze věřit. Vinou omezených jazykových a ICT dovedností se globalizace oprávněně obávají. Právě na ně dnes svými kulturními apely míří populisté.

Ti i ostatní politici však zároveň zapomínají na legitimní zájmy ohrožené třídy. Té by pomohlo ne udržení průmyslu a výroby a silné tradiční ekonomiky národního státu, ale zejména nižší danění práce, vyřešení exekucí, problémů bydlení, konvergence regionů či snížení gender pay gapu. Ohrožená třída tak zůstává politicky zcela opuštěná, a proto také trpí velkou skepsí k ekonomickému uspořádání a polistopadovému vývoji.

Politika jako by se u nás redukovala na symbolický dějinný souboj mezi nastupující kosmopolitní třídou a tradiční pracující třídou a taky twitterové války, v nichž si příslušníci vyšších tříd vyjasňují nepodstatné detaily konfliktu konzervatismu a liberalismu. Řada voličů se pak v téhle situaci cítí odcizená – je nucena přidat se na stranu těch, s nimiž ji nespojují programy ani zájmy, ale nepřátelé. Možná právě zde leží zdroj úspěchu hnutí ANO, které (zhusta nenaplněným) apelem na pragmatičnost a dílčí řešení hranice překonává. Ne nadarmo je výrazně úspěšné hned v pěti ze šesti sociálních tříd.

EDIT: Upřesnili jsme poměr příjmových a majetkových nerovností v české společnosti.