Daniel Prokop: Hrozba i výzva k reformám. Koronavirus nasvítí problémy, které jsme dosud zanedbávali

Možný pokles ekonomiky pak ale nasvítí problémy, které jsme za šest let konjunktury nevyřešili. Ať už jde o stav vzdělávání, nefungující oddlužení, nebo neflexibilní sociální systém. A my musíme být připraveni s tím vším pohnout, naše „slepé skvrny“ vyléčit.

Vezměme to od systému danění. Největší problém firem, které poctivě zaměstnávají a teď jim odběratelé přerušili či odložili zakázky, jsou již nezvladatelné výdaje na mzdy. Česko patří v rámci OECD mezi země s nejvyšším zatížením práce daněmi a sociálními a zdravotními odvody. Řada středně velkých firem v oblasti služeb platí měsíčně jen na odvodech za zaměstnance částky srovnatelné s ročním ziskem. I výpadek příjmů na jeden až dva měsíce je pro ně proto obrovskou zátěží a povede minimálně k propouštění.

Kdybychom méně zatěžovali práci (byli aspoň na průměru OECD) a více danili majetek, nemovitosti a některé typy spotřeby, byli bychom možná na krizi připraveni lépe. Středně velké firmy by měly větší rezervy, a ne tak neudržitelný cash flow. Na daních by se sice teď asi vybralo méně kvůli „koronavirovému“ poklesu spotřeby či cen nemovitostí, ale nedostali bychom se tak rychle k propouštěním a bankrotům. A tudíž ani k některým sekundárním důsledkům a dlouhodobému poklesu ekonomiky, který se nakonec silněji dotkne i těch majetnějších a vlastníků nemovitostí, kteří proti podobné reformě danění dosud horovali.

Obávám se, že se taky ukáže naprostá pomýlenost odlišného danění OSVČ a zaměstnanců. V oblastech jako IT i v rámci řady dalších služeb je dnes běžný jakýsi polo-švarcsystém, v němž „živnostník“ s příjmem 80 tisíc korun platí na daních, zdravotním a sociálním měsíčně okolo 10 tisíc, zatímco ze stejné zaměstnanecké superhrubé mzdy jde státu 36,5 tisíce. I krátká koronavirová krize může firmy naučit, že výdaje na zaměstnance jsou při výpadcích tržeb neudržitelné. Dlouhodobým důsledkem by mohlo být další posílení švarcsystému a pokles státních příjmů.

Jak zmínil ekonom Filip Pertold, koronavirová krize může být, v případě liknavosti vlády, na rozdíl od krizí běžných ekonomických smutná v tom, že nevyčistí trh od neefektivních a zastaralých firem, ale spíše od těch, které měly smůlu na obor a dobu příchodu omezení a které poctivě zaměstnávaly.

Vláda v době psaní tohoto textu představila první sadu opatření – na udržení firem však efektivně cílí jen kurzarbeit (firma platí zaměstnanci pouze část platu, zbytek doplácí stát). Zda zabere, bude záviset na reálné přístupnosti a rychlosti, s jakou půjde tuto pomoc získat. Ostatní dárky včetně zrušení červnové zálohy na daň z příjmu jsou jako plivnutí do vody. Nemůžu se ubránit pocitu, že minimálně na první měsíc by bylo potřeba také odložit velké části firem platbu sociálních odvodů za zaměstnance.

Dlouhodobě bychom se pak konečně mohli poučit a české daně zreformovat. Přílišné daňové zatížení práce, jež bylo jednou z brzd vzniku českých firem, jich může i při krátkém zmražení ekonomiky velkou část pohřbít.

V týdnu po uzavření škol a přechodu na různé typy vzdáleného a domácího učení jako by zavládla mezi progresivními silami českého vzdělávání naděje. Nepovede tenhle mimořádný stav – který bude zřejmě trvat poměrně dlouho – k tomu, že se naučíme nové didaktické postupy, online učení, lepší práci s domácími úkoly i s rodinou žáka a zelektronizujeme procesy ve školách? Ano, k některým těmto pozitivním posunům jistě dojde a musíme změněnou situaci maximálně využít. Ale bojím se, že nový stav posílí také to špatné v českém vzdělávání.

Jeho hlavní problémy jsou dnes podfinancování a nerovnosti – konkrétně v mezinárodním měřítku velmi silná závislost výsledků žáků na jejich rodinném zázemí a obrovské rozdíly ve výsledcích a kvalitě jednotlivých základních škol.

Učení doma a vyšší zapojení rodičů je pěkná věc, ale kromě náporu na rodičovské nervy to může vést i k tomu, že se rozdíly mezi dětmi ze vzdělaných a nevzdělaných rodin dál prohloubí.

Různé české školy mají často z hlediska věku a kvalifikovanosti velmi různé pedagogy. Například v Karlovarském kraji 48 % hodin na druhém stupni základních škol odučí učitelé, kteří nemají aprobaci v daném předmětu; běžně je to jen okolo 20 %. Jednotlivé školy tak budou vykazovat i velmi různé schopnosti v tom přejít na učení na dálku, využívat online metody a podobně. Může to tedy dopadnout i tak, že část dětí bude pokračovat ve vzdělávání a část většinu času doma promarní.

Ministerstvo školství by tyto nové aktivity mohlo koordinovat. Problém je, že v Česku chybí střední článek vedení školství. Základní školy jsou zřizovány obcemi. Máme tedy, v nadsázce řečeno, dva a půl tisíce vzdělávacích soustav. A ministerstvo nemá dobré nástroje, jak do škol dostat nové postupy, dohlédnout na jejich zavedení a učitelům radit. Uřídit u nás každou změnu je výrazně těžší než třeba ve Finsku, které má celou strukturu propracovanější.

Navíc nejsou peníze. Dnes ve vzdělávání chybí zhruba 40 miliard. Kromě platů učitelů se z velké části nedostává právě na podpůrné pracovníky, předškolní výchovu a další nástroje, které pomáhají, aby děti ze znevýhodňujícího prostředí nepromarnily svůj potenciál. Pokud na posílení těchto nástrojů vinou krize a rozpočtových omezení rezignujeme, draze za to zaplatíme. Investice do předškolní výchovy se totiž v budoucnu vrací sedmkrát až desetkrát. A žák, který nedokončí střední školu, stojí stát za svůj život na snížení odvodů a dávkách miliony.

Třetí memento, které koronavirová krize ještě zvýrazní, jsou české exekuce. Roky s řadou dalších odborníků argumentujeme, že je nutné zpřístupnit oddlužení, zrychlit rušení až 200 tisíc exekucí, jež jsou vinou rozhodčích doložek nelegální, usnadnit rušení starých a nevymahatelných exekucí a zreformovat stav, kdy má jeden dlužník na krku mnoho exekutorů, s nimiž se nemůže dohodnout a kteří spolu navíc soutěží (často svou tvrdostí) o přízeň věřitelů.

Pokusy situaci změnit dosud narážely především na lobbistické zájmy oděné do řečí o morálním hazardu a nutnosti věci nejprve ozkoušet. Systém oddlužení jsme takto před rokem na zkoušku „zreformovali“ způsobem, že místo původních 20 tisíc do něj teď ročně vstoupí (pouze) 35 tisíc lidí. Což kvůli velmi dlouhé době oddlužení znamená, že bychom těch asi 400 tisíc lidí utopených v neřešitelných exekucích na břeh vytahovali patnáct až dvacet let.

Pokud by se výše zmíněné úpravy v Česku zavedly před pěti lety, byl by dnes už systém pročištěný, méně by kvetla šedá ekonomika a nebyly by tolik přetížené dluhové poradny. My ale po šesti letech konjunktury míříme k možné krizi, nárůstu nezaměstnanosti a zadlužení dalších domácností v situaci, kdy je v exekuci pořád 750 až 800 tisíc lidí.

Poučíme se aspoň zde? Zmíněná opatření jsou vesměs připravená a lze je přijmout do dvou měsíců. Nebo kvůli „globální náhodě“ jako koronavirus budeme riskovat, že do exekučních pastí pošleme další generaci domácností?

Změny potřebuje i náš sociální systém. Jinak, obávám se, doplatíme na jeho neschopnost flexibilně jednat. I kdyby se v prvních měsících největšího zmražení ekonomiky povedlo prosadit kroky, které zabrání bankrotu firem, pokud by se živnostníci uchránili odložením plateb sociálních odvodů a zaměstnanci delším ošetřovným a dalšími „velkými“ nástroji, někdo stejně touhle záchrannou sítí propadne.

Třeba matky samoživitelky, které musejí zůstat doma a vypadává jim jejich jediný zdroj příjmu. Nebo rodiče, pracující oba ve stejném oboru, který postihl propad. Sociální politika musí mít nástroj, jak těmto lidem pomoci, aby například neztratili bydlení a nemuseli se zadlužit. K tomu by měly sloužit dávky okamžité mimořádné pomoci. Český sociální systém je ale využívá málo, ačkoli by i v dobách bez koronaviru mohly zabránit odchodu matek samoživitelek do pro stát drahých azylových domů a podobně.

V době katastrof, jako jsou povodně či požár, máme nárok na dávku přes 51 tisíc korun. Je potřeba tuhle flexibilní pomoc aktivovat i na důsledky epidemie a karantény – tedy také typ pohromy, kterou lidé nemohou ovlivnit. Snad to nenarazí na mentální nastavení našeho sociálního systému, který nechce příliš pomáhat a nechá vás o vše složitě žádat a vše složitě prokazovat.

Doba po koronavirové epidemii pro nás zkrátka bude velkou výzvou. V první fázi zmražení ekonomiky musí vláda udělat maximum, aby zabránila bankrotu firem a zadlužení či ztrátám bydlení u domácností. Pak přijde fáze druhá a příležitost zreformovat český daňový systém, exekuce, přístupnost oddlužení, vzdělávání a sociální systém tak, abychom vydrželi možný déle trvající útlum a do každé další krize nevstupovali zranitelní a postižení tou minulou. Při troše snahy lze většinu těchto opatření rozjet v řádu měsíců.

A asi bychom se měli poučit ještě v jednom. Neustálé černé predikce českých apokalyptiků, kteří posledních deset let každoročně věštili ekonomickou krizi, převálcování islámem, rozpad eurozóny či nejasné kolapsy civilizací, nejspíš jen přispěly k našemu otupění. Experti na možné velké problémy související s koronavirem upozorňovali minimálně od ledna, ale my jim moc nenaslouchali. Brali jsme to jen jako další z mnoha podobných příběhů. Každé nekonkrétní a nenaplněné populární tlachání o kolapsu zvyšuje šanci, že skutečný kolaps přehlédneme.