Dali jsme lidem možnost neumřít. Robert Hloz natočil sci-fi Bod obnovy

Můj kamarád, scenárista Tomislav Čečka, se kterým jsme dělali krátké filmy, odjel do Anglie studovat scenáristiku. Když se vrátil, potkali jsme se v hospodě a nahazovali si různé nápady na celovečerák. A jeden z nich zarezonoval víc než ostatní: film o společnosti, kde je pro lidi těžké umřít. Pokud se pravidelně zálohují, mají možnost se obnovit. Nikdo nikomu nemůže doopravdy fyzicky ublížit.

Tomislav se toho chytil a sepsal asi osmdesát stran, což jsou zhruba dvě třetiny scénáře. Přičemž prvních deset stránek bylo opravdu geniálních a na jejich základě jsme pak spoustu let vyvíjeli finální podobu scénáře. Nejdůležitější bylo, aby se správně našlo téma, aby to bylo silné a aby to šlo v Česku zaplatit.

Asi je, původně šlo o rok 2038, ale nakonec jsme to radši ještě trochu posunuli. Film však mluví o vzniku technologie obnovování. Ještě s ní nemají všichni zkušenost. Navíc dnes jsme zjevně na prahu velké akcelerace vědeckého pokroku v souvislosti s umělou inteligencí, takže kdo ví, kam nás to za těch osmnáct let zavede.

Velký. Vývoj stejně nic nezastaví, ani hrozba naší vlastní destrukce. Nejde lidem zakázat, aby používali něco geniálního, co se zrovna vymyslelo. Tím pádem nemá smysl se příliš strachovat, co bude. Důležité je věřit, že dobro nakonec nějak zvítězí. Lidstvo je podle mě definováno soucitem a tím, že nemáme působit druhým bolest a škodu.

Pro mě bylo zajímavé sledovat, jak podobná převratná technologie změní společnost a jak s ní různí jednotlivci naloží. Nejistota, jestli je ta technologie dobrá, nebo špatná, byla pro mě klíčová věc, kterou jsem ve filmu toužil mít. Chtěl jsem to rozhodnutí nechat na divákovi, chtěl jsem, aby se to v něm pralo. Zálohoval bych se sám pravidelně, kdyby to znamenalo, že mě nemůže nikdo zabít, nebo bych radši žil s nejistotou, která k životu, jak ho známe dnes, neodmyslitelně patří?

Archetyp žánru sci-fi je vytvořit bubáka a varovat společnost před možnou budoucností. Bod obnovy ho do určité míry naplňuje, ale zároveň to vždy svádí na jedince. Chyba není v technologii, v systému, ale v jedinci, který zneužije situace.

Na FAMU mě nevzali. Když jsem se v osmnácti hlásil poprvé, řekla mi u přijímaček Věra Chytilová, která tam tehdy ještě učila, že jsem moc mladý. Asi měla pravdu. Pak jsem studoval nějaký čas ve Zlíně. Když jsem se na FAMU hlásil podruhé, byl jsem už rozhodnutý točit žánrové filmy, které podle mě dokážou mainstreamovému publiku nejlépe představit závažné morální nebo i filosofické otázky, ale znovu upřednostnili jiné uchazeče. Na rozdíl od filmové školy v Jižní Koreji, kam jsem ten rok nastoupil.

Byla to úžasná zkušenost, ale hlavně strašný dril. V Koreji mají přes sto filmových škol. Konkurence mezi nimi i jednotlivými studenty je obrovská, s českým prostředím nesrovnatelná. Každý týden člověk musel přijít třeba s pěti nápady na celovečerní film, odprezentovat je ostatním a rovnou se vyrovnat s někdy dost nepříjemnou zpětnou vazbou. Hned první rok jsem napsal několik scénářů. Naučilo mě to oddělit zrno od plev, zjistit, co mě baví a u čeho jsem schopen vydržet i těch několik let, co filmy vznikají. Byla to cenná lekce.

Začátek byl těžký, protože nikoho nenapadlo, že bych třeba nemusel umět korejsky. Málem jsem hned jel domů. Ale pomohlo, že jsem učitelům slíbil věnovat korejštině čtyři hodiny denně. A taky jsem se skamarádil s jedním spolužákem, který byl napůl Korejec a napůl Američan; překládal mi a spolupracoval se mnou v Soulu i na mém krátkém filmu Numbers, který pak měl docela úspěch. Zjistil jsem, že něco, co udělám, může diváky bavit. Dalo mi to odvahu pustit se do tak velkého projektu, jako je Bod obnovy.

Moje původní představa o „kariéře“ byla, že si nejdřív udělám jeden malý film s jedním hercem a jednou lokací. Poté by mohl přijít maličko větší snímek, například černá komedie ze zajímavého prostředí v současnosti. A pak teprve bych možná zkusil náročnější žánr. Jenže ono nakonec to, co si člověk reálně přeje, propluje na povrch – jednoho dne se přede mnou ocitl námět k Bodu obnovy.

Určitě. Většinou jde o momenty, kdy hrozně spoléháte, že dostanete nějakou podporu, že vás třeba koupí Netflix ještě předtím, než vůbec máte hotový scénář. Máte sny a naděje, protože někdo prohlásí, že se zná s tím a tím a že se mu to bude určitě líbit, a vy se hned vidíte s desetinásobným rozpočtem.

Jsou to větve, kterých se chytáte v proudu vývoje filmu. Spousta věcí dopadne a zpětně je považujete za samozřejmé. Ale něco nedopadne a najednou hrozí ne to, že se natáčení odloží o rok, ale že se celý projekt zastaví. A takových krizí bylo několik.

Pamatuju si, jak jsme stáli v Polsku na obhlídkách lokací a znenadání přišla zpráva, že obrovský balík peněz, se kterým jsme napevno počítali, nedostaneme. Stáli jsme tam a předstírali, že je všechno v pohodě, že doděláme lokace a bude se točit, i když jsme věděli, že reálně náš film dost možná nevznikne.

Když nedělám film, věnuju se reklamní režii. Snažím se točit takové reklamy, které lidi v televizi baví a vypadají cool. V reklamě je dost peněz a dost času dělat věci dobře. Řadu svých spolupracovníků na Bodu obnovy jsem si přetáhl z téhle branže právě proto, že jsou zvyklí dělat věci dobře.

Ve filmu je peněz samozřejmě míň. Času není nutně málo, ale abyste to mohl stihnout, musíte mít všechno precizně nachystané. A já pochopitelně netušil, kolik je to reálně práce. Dva měsíce před natáčením jsem měl pocit, že máme vše připravené a zbytek už bude pohodička. Realita byla jako srážka s rychlovlakem: najednou se na mě čím dál rychleji valily tisíce rozhodnutí, která jsem musel coby režisér dělat. A já se nedokázal dost rozkrájet, rozhodování mi občas trvalo moc dlouho. Aby byla každá drobnost nachystaná opravdu poctivě, možná by ani celý další rok navíc nestačil.

Často si vybíráte ze dvou zel to menší, případně se z nevýhody pokoušíte udělat výhodu. A nejde to moc vrátit zpátky. Něco málo spravíte v postprodukci. Zítra odevzdáváme film na světovou premiéru v Koreji, ale ještě dnes ráno před naším rozhovorem jsem klikal věci, které by měly být lepší (rozhovor vznikal v první půlce června – pozn. red.). Ona se ta rozhodnutí opravdu dějí do poslední minuty. Je to úchvatná jízda a adrenalin.

V mnoha ohledech je výsledný film lepší. Studio Magic Lab, které dělalo postprodukci, do toho dalo hrozně moc a strašně nám pomohlo. V představách jsme se drželi hodně zkrátka, finální verze jde v řadě věcí dál, což je super. Zároveň jsme některé scény, které se myslím povedly a vypadaly výborně, museli škrtnout v rámci celistvosti a zábavnosti příběhu. Ale tak to prostě je.

Miluju architekturu, brutalismus, postmodernismus, směry, co jsou v Praze hojně přítomné. Chtěli jsme natočit sci-fi, které by nevypadalo genericky jako další americký nízkorozpočtový film. Přemýšleli jsme, jak udělat vizi východoevropské budoucnosti, protože nám přišlo, že to je něco, co jsme dosud ve filmech moc neviděli. Nechtěli jsme jen přidávat další mrakodrapy.

Naše úvaha zněla, že lidí ve městech bude přibývat a že bude potřeba dostat město do výšky, přičemž památkáři nepovolí zbourat původní zástavbu a budou trvat na přístavbách – a aby tyto přístavby byly ve stylu původních budov.

Takže nám z toho vzniklo jakési sovětské brutalistní neobaroko, mix všech směrů, které tady máme.

Přišlo mi dost originální jít tímto směrem a zvýšit pražskou zástavbu, včetně brutalistních budov, které dnes nevnímáme jako zrovna hezké, ale zároveň jsou cenné a za pár let nám hezké připadat budou. Bavilo mě se z toho úhlu pohledu podívat na to, jaká architektura bude cool za dvacet let.

V brutalismu a jeho hmotě je velká krása! Navíc archetyp sci-fi žánru je díky filmům jako Blade Runner na brutalistní architektuře postavený. A zatřetí jsou to ikonické, rozpoznatelné a zapamatovatelné stavby. Tím, jak jsou extrémní, vystupují z průměru. A já chci jako režisér vytvářet obrazy, které se člověku zaryjí do paměti.

Brutalismus se snažíme bourat a zbavovat se ho. Ale co kdybychom ho naopak nechali rozkvést, udělali z něj trendy věc? Mohla by to být jedna z největších pražských atrakcí. Ve Španělsku taky mají Gaudího – a pak hned brutalismus.

V rámci vývoje příběhu člověk zjistí, že některé věci je dobré udělat jednoduše, aby jiné, pro příběh opravdu důležité, mohly být komplikované. Nám šlo o to, rozvíjet spíše věci uvnitř tohoto rámce.

Jelikož scénář vznikal několik let, tak se do něj postupně více či méně propisovaly různé aktuální krize. Byl tam terorismus ve Francii, uprchlická vlna během války v Sýrii, covid. Pak jsme si ale uvědomili, že je to nesmysl. Že musíme udělat nadčasový film, který bude reagovat obecněji na strach ve společnosti.

Vždy je něco, z čeho má společnost strach. Takže jsme tu linku takto zjednodušili.

Ono jde v základu vždy o strach ze smrti. Člověk se bojí, že ho zastřelí teroristé, že mu uprchlíci vezmou práci a skončí podchlazený na ulici nebo že umře on či jeho blízcí na covid. A to se strašně dobře pojilo s tématem filmu, kdy my dáváme lidem možnost neumřít.

A je zřejmé, že první vláda, která v prostředí plném nejistoty, nebezpečí a násilí nabídne lidem zdarma, že se nemusí bát zemřít, zvítězí. To se nedá porazit. Takhle podle nás vzniklo ve filmu používané zálohování. A proto ho chtějí někteří zprivatizovat, protože na strachu se samozřejmě dají vydělat ohromné peníze.

To je přesně ono. Řešení následků nám jde skvěle. V tom je lidstvo geniální.