Článek
Vysoce postavený vatikánský teolog, člen Kongregace pro nauku víry, nedávno těsně před začátkem biskupského sněmu oznámil, že je gay, a představil i partnera. Vzápětí přišel o místo. Komentovali to nějak představitelé české katolické církve?
Zaznamenala jsem pouze vyjádření vedoucího vatikánského tiskového úřadu, který tento veřejný coming out označil za nezodpovědný, protože vystavil jednání synody nadměrnému mediálnímu tlaku. Na druhou stranu si myslím, že církevní představitelé měli v minulých letech řadu vhodnějších příležitostí, jak otevřít téma postavení homosexuálů v rámci církve včetně otázek spojených s homosexualitou v řadách kléru.
V roce 1978, v necelých dvaceti letech, jste vstoupila do řádu. Bylo to i proto, že jste si „připadala jako jediný homosexuální křesťan na světě“, protože se tehdy o homosexualitě mezi křesťany vůbec nemluvilo?
Nelituju ani svého vstupu do řádu, ani svého odchodu. Pobyt v řeholi a formace ve spiritualitě svatého Ignáce pro mě byly velikým životním vkladem. Ale pravda je, že jsem se rozhodla pod vlivem konverze, ke které jsem došla ve čtrnácti letech – nebyla jsem vychovávána jako věřící. A své orientace jsem si tenkrát nebyla reflektovaně vědoma. Křesťanské společenství, které mě formovalo, nám dávalo na výběr, zda cítíme volání k manželství, nebo k duchovnímu životu. A já se k manželství být volána necítila. Se vším, co vím dnes, bych si celibát nezvolila. O dispens od věčných slibů jsem požádala v roce 1991. Krátce poté jsem s několika přáteli založila Logos. Jedním z důvodů mého odchodu bylo právě to, že církev o homosexualitě mlčí. Chtěla jsem to pomoci změnit a bylo mi jasné, že k tomu těžko mohu dostat požehnání od své řeholní představené, i když mě zpočátku podporovala. V tom pro mě byla velice zajímavá přednáška řádové sestry Jeannine Gramickové na letošní Prague Pride, která měla ve své řeholní rodině v USA podobný problém a nakonec musela svou komunitu opustit. Později ale našla jinou, která ji přijala i s jejími názory a aktivitami a podporuje ji dodnes. Jedním z cílů našeho sdružení bylo navázat dialog s církví, ale tato výzva stále zůstává z větší části nevyslyšena. Když už se téma homosexuality otevře, většinou v kontextu nějakého skandálu, a hlavně se pořád mluví o homosexuálech, ne s nimi.
Přesně v tomto tónu se nechal slyšet kardinál Duka, když vyloučil právě Gramickové přednášku z církevní půdy…
Neúmyslně nám tím prokázal službu, protože vzbudil velký mediální ohlas, takže se o sdružení Logos a přednášce samotné dozvědělo víc lidí, než kdyby tato akce v klidu proběhla u Salvátora, jak bylo plánováno. Ale jsem z toho všeho vlastně pořád rozpačitá. Věnovala jsem spoustu let života práci ve sdružení i pomoci gayům a lesbám a frustruje mě, že v katolické církvi to zatím nepřineslo viditelné změny. Ano, většinová nevěřící společnost je spíš tolerantní, nebo možná lhostejná, ale situace věřících, ať už katolíků, nebo příslušníků různých evangelikálních uskupení, je nezáviděníhodná. Někde dokonce není akceptována ani homosexuální orientace jako taková. Homosexuálně orientovaní věřící jsou nabádáni, aby se šli léčit. K tomuto nátlaku se pravda už dnes katolická církev nepropůjčuje. Uznává, že si homosexualitu lidé nevybrali, ale stále nepřipouští možnost stejnopohlavního partnerství.
Co to jsou ex-gay přístupy některých evangelikálních církví?
Když jsme s přítelkyní zakládaly Logos, snažily jsme se poznat, jak tyhle věci fungují ve světě. Zajely jsme se třeba podívat do Nizozemska na konferenci jedné evropské organizace, která se snažila homosexuály léčit skrze modlitbu. Na přednáškách seděli muži vedle žen a křečovitě se s nimi drželi za ruku. Více mě však zaujaly pauzy na kafe, protože tam se to všechno ukázalo: mně a přítelkyni se věnoval heterosexuální člen sboru, zatímco všichni ti „vyléčení“ gayové spolu pili kafe a živě se bavili s jinými muži a chlapci. A to je další věc – katolická církev vidí věci hodně zúženě, když se soustředí jen na sexualitu a ignoruje sdílení a další citové hodnoty ve vztahu. I bible říká, že není dobře člověku samotnému. A u homosexuálů to přece není jinak!
Co vlastně říkal Ježíš o homosexualitě?
V Metropolitní komunitní církvi v Londýně jsme objevily leták nadepsaný slovy: Vše, co Ježíš řekl o homosexualitě – obrať! A na druhé straně nebylo nic. Prázdná stránka. Jen církev má potřebu se k homosexualitě pořád vyjadřovat. Některé církve používají biblické texty jako kladivo na homosexuály, jenže bible vznikala v dobách, kdy bylo pojetí sexuality zcela jiné než dnes. Papež František se k tomu staví čelem a snaží se tato témata řešit, ale ani on nezmění doktrínu ze dne na den.
Nevyplývá rigidní postoj katolické církve k homosexualitě z dejme tomu „účelového“ pojetí sexu – tedy že je prostředkem k plození dětí?
Sexuální etika se postupně vyvíjí jak v evangelických, tak ale i v katolické církvi – ani tam už dávno není jediným uznávaným cílem sexu početí. Abych se katolické církve taky zastala, jako lékařka vidím, že i lékařské postoje se vyvíjely. Ještě v padesátých letech se jeden z předních českých sexuologů Kurt Freund snažil homosexuály léčit, dokonce podobnými metodami jako alkoholiky. I jeho neúspěch přispěl k tomu, že homosexualita v naší zemi přestala být již v roce 1961 trestná. Dnes již některé křesťanské církve přijímají stejnopohlavní partnerství, mají i různé obřady, jak takovému svazku požehnat. Logos našel přístřeší v Českobratrské církvi evangelické. Evangelíků si ostatně vážím i pro jejich praktické postoje, teď třeba velmi reflektují téma uprchlíků. Připadá mi absurdní, že katolická církev stále řeší, zda rozvedení, podruhé sezdaní a homosexuální věřící mohou přistupovat ke svátostem, když Evropa v současnosti čelí mnohem závažnějším tématům.
Znáte někoho, kdo kvůli nepřijetí konvertoval z jedné církve do druhé?
Katolická církev za dobu svého trvání nashromáždila obrovské duchovní bohatství, a to není snadné opustit. I když… kdyby mi bylo opět devatenáct, asi bych přestoupila k evangelíkům, protože nevím, jestli bych měla znovu chuť se dalších čtyřicet let s někým dohadovat kvůli věcem, které jsem si nevybrala, které mi byly dány a s kterými zacházím podle svého nejlepšího svědomí.
