Článek
Moje první delší setkání s Kamilem se odehrálo v roce 2016, kdy jsem s ním pořídil velký rozhovor pro Salon. Pamatuju si, jak jsme seděli v podzemním klubu na FAMU, skončili povídání, vypnul jsem diktafon a Kamil mi začal nadšeně vyprávět o své hlavní mimofilmové vášni: o posilování, tvarování těla a různých podivných preparátech, po nichž vám narostou svaly. Což je téma, které jde úplně mimo mě. Několikrát jsem už chtěl od stolu vstát, ale Kamil se nedal přerušit, natož zastavit. Stálo mě to hodinu života.
Můj táta Matrix už nepochopil. Kamil Fila o filmech a (nejen) generačně rozdělené společnosti
Pár měsíců předtím s ním začal Mareček natáčet svůj dokument, a i v něm vidíme Kamila nejen posilovat, ale též si píchat steroidy v nezřízené touze posunout limity vlastního těla, bez ohledu na varování lékaře a blízkého okolí.
Protagonista nám tu vůbec postupně dává spoustu důvodů k pohoršení: ukazuje se jako nespolehlivý a nevěrný partner, který neumí přiznat chybu, jako v zásadě nepřítomný otec své malé dcery, jako stalker, který pronásleduje expřítelkyni, a dokonce si na to, aby dokázal, že se svým novým přítelem „není šťastná“, najme soukromého detektiva (což je natolik neuvěřitelná epizoda, že pokud by Sílu točil takový Vít Klusák, myslel bych si, že Filu za detektivem poslal on, aby dodal filmu grády). Do toho Kamil sjíždí Tinder a zve si domů ve velkém anonymní milenky, a i na předávání ceny Genderman, kterou obdržel za veřejnou podporu feminismu.
si domlouvá rande (aspoň to tak působí).
Kamil Fila je jedním z nejpronikavějších intelektuálů své generace a není sám vůči sobě zase tak slepý, aby si nebyl vědom, že co dělá, není v pohodě, natož v souladu s deklarovaným feminismem, ale prostě si nemůže pomoct. Nemá dost síly, aby obecnou krizi mužství, kterou umí tak přesně popsat, sám ve svém životě ustál.
Zbyněk Vlasák (1984) je novinář a editor Salonu.
Zároveň před nás ale s Marečkem stavějí výzvu morálnímu pohoršení nepodlehnout. Sám Fila v dokumentu říká, jak se ve své filmověkritické práci musel naučit neodsuzovat filmové postavy a i do těch, které mu nejsou blízké, se umět vcítit. A Síla je jedno velké cvičení v empatii, které nám připomíná též naše vlastní slabosti.
Ale i pokud přijmete, že před sebou máte v prvé řadě nešťastníka podvědomě se pokoušejícího o sebezničení, zůstanou minimálně dvě pochybnosti. Zaprvé nakolik je portrét ovlivněn Filovou (sebe)stylizací, uzpůsobenou potřebám dobrého filmu. Ale hlavně je těžké uvěřit Marečkovu pokusu, bohužel pro české dokumentaristy typickému, to celé v závěru dramaturgicky zabalit do úhledného balíčku a na něj nalepit srozumitelnou nálepku, v tomto případě pojmout sledovaných pět let jako Kamilovu „krizi středního věku“, která je nakonec víceméně překonána. Život takhle myslím nefunguje.
