Článek
Co na Hebrejky říkají křesťanští čtenáři? Není váš způsob čtení biblických textů pro některé příliš liberální?
Měl jsem mlhavou předběžnou představu o potenciálním čtenáři Hebrejek, řekněme zvídavém agnostikovi. Pro takového hypotetického posluchače jsem zhruba ve stejně době vytvářel podcast Předvařená bible – pokus ukázat, že bible není triviální literatura ani z intelektuálního hlediska a že fráze o „základním kameni naší civilizace“ má oporu v realitě, jen se k ní dostat.
Zpětně se ale zdá, že největší pozitivní ohlas měly Hebrejky zaprvé u žen, které asi obecně více čtou, a zadruhé u věřících křesťanů, kteří se ukázali jako velmi otevření čtenáři – ti méně otevření se přinejmenším nevyjadřují nebo mou knihu nečetli.
Když jsem pak viděl knihu Boží příběhy aneb Biblické bizáry od dua Pastoral Brothers, uvědomil jsem si, že zas tak opovážlivý jsem nebyl.
Co vlastně odlišuje biblické příběhy od ostatních literárních příběhů? Je něco, čím jsou židovsko-křesťanská vyprávění výjimečná oproti literatuře ostatních tehdejších kultur?
Asi se dá říct, že židovská biblická a pozdější evropská křesťanská kultura byly velmi textocentrické a snad i demokratické. Textů bylo hodně, byly stále sofistikovanější a byly velmi přítomné v prostoru i v myslích lidí – často se četly, případně ilustrovaly, třeba na zdech kostelů. A taky vyžadovaly osobní postoj, nejenom pasivní souhlas. Příkladem může být Kniha Jób nebo třeba motiv obětování Izáka.
Současné návraty tradice. Esej Pavla Barši
Jiné kultury v biblické době, ale i po ní, takové nároky na myšlení věřících nekladly. Možná to přispělo k intelektuálnímu rozvoji našeho kontinentu. Ale asi i k velkému rozšíření neuróz.
Můžete rozvést tu „demokratičnost“ židovské a křesťanské kultury – a jakou roli v tom hrály texty, příběhy?
Jednak zmíněným vtažením věřících do úvah o důležitých otázkách. Nejde jen o to, že je to kultura založená na vyprávění, ale i o skutečnost, že mnohé z příběhů mají ambivalentní vyznění. Kultury založené především na opakování úkonů, pouhé účasti na rituálech, nebo na příliš složitých koncepcích vykazují opačnou tendenci. Sousedící kultury jsou si ale taky často podobné, spíše jde o vzájemný poměr různých složek.
Jan Fingerland: Hebrejky
Bible je ovšem „demokratická“ i jinak. Například panovník není v jejím podání bůh ani polobůh, ale pouhý smrtelník jako všichni ostatní. Žádný z biblických králů taky neunikl sžíravé kritice – ani David nebo Šalomoun. Hrdinou vyprávění je navíc často celý kolektiv, nebo třeba nějaký outsider.
V jiném smyslu mluvil o biblické demokratizaci orientálních mýtů americký biblista Nahum M. Sarna. Zatímco v okolních kulturách byl jako „obraz boží“ chápán vládce, bible takto označuje všechny lidi. Každý jednotlivec má svou důstojnost odvozenou od podobnosti se svým stvořitelem a taky svobodu rozhodovat se mezi dobrem a zlem – a tedy i odpovědnost. Všichni lidé jsou navíc blízcí příbuzní, pocházíme přece z jednoho páru.
V kapitole o Lotových dcerách a jejich incestním styku s otcem zmiňujete teorii, že „literární text se v něčem podobá snu, v němž nekontrolovatelně vyplouvají na povrch potlačené touhy“. Je tedy možné, že alespoň některé biblické příběhy, v nichž po staletí hledáme boží moudrost a poučení, vznikly prostě z fantazie, případně libida svého autora?
Myslím, že každý text vzniká z „libida“, i kdyby šlo „jen“ o estetické uspokojení. Taky se domnívám, že „fantazie“ nemůže vytvořit něco úplně nového, zcela z ničeho. Vždy přepracovává cosi dřívějšího, žádný autor vlastně není jediným autorem. Ten, kdo definitivně zapsal příběh Lota poté, co byl mnohokrát vyprávěn a přetvářen, nepochybně nevěděl, proč vyprávění obsahuje všechno to, co tam najdeme.
A v neposlední řadě – nevím, jestli bych řekl, že bible obsahuje „boží moudrost“ nebo „poučení“, a pokud ano, tak ne v triviálním smyslu. Už jen proto, že biblický text je vždy mnohahlasý a mnohovrstevnatý, není to soubor jasných morálních pouček, není to četba pro povznesení.
Bude nová verze, anebo už jenom updaty? Václav Bělohradský a Tereza Matějčková v debatě o katolické církvi
Americký protestantský biblista Walter Brueggemann napsal, že bible je cosi jako kompost, výživný záznam minulých variací, z něhož teprve vyroste nový život. Každý se s tímto materiálem, ne vždy voňavým, musí poprat sám za sebe, kompost ještě není rajče ani růže.
Navíc já sám se na biblický text dívám spíše jako na kulturní artefakt než posvátný text. Přičemž tyto pohledy se nevylučují, ani se nenahrazují.
Co z toho „kompostu“ vyrůstá pro dnešní dobu, kdy je pro laického čtenáře nemožné zachytit nuance dobového kontextu? Má bible co říct k dnešním kulturním válkám či debatám o genderu?
Asi bych to rozdělil. Nemyslím, že někdy někdo postihne všechny nuance – už včerejší text, který jsme sami napsali, se od našeho dnešního já vzdálil. Nemělo by nás to odradit od četby ničeho, ani bible; i když se domnívám, že David je dnešnímu člověku psychologicky mnohem pochopitelnější než třeba Odysseus.
Bible taky podle mého názoru není kniha, která by nám říkala, co si máme myslet, případně co máme dělat, snad kromě elementární představy, že nemáme krást. Třeba přikázání nezabiješ, tam už je to složitější, takového Heydricha přece nijak nelitujeme. Základní kontury bible kreslí tlustou čarou, ty jemnější si musíme dokreslit sami.
Platí to i pro dnešní „kulturní války“, pominu-li pocit, že v nich nejde ani tak o pravdu jako spíš o moc, prestiž a sebeprosazení, a to na obou stranách – o takových typech lidí ostatně bible taky vypráví.
Věřit znovu – a jinak. Rozhovor s katolickým knězem, filosofem a sociologem Tomášem Halíkem
Jinak ale samozřejmě existují „kulturněválečná“ témata, která mají kořeny v bibli. Všiml jsem si nedávno na Facebooku sporu o definici manželství, případně o jeho rozšíření na jiné typy vztahů – a jeho souvislosti s biblickým příběhem o „sňatku“ Adama a Evy. Ironií je, že příběh každý debatér používal jinak, pro jiný záměr, ale vlastně vždy fundamentalisticky: jako by bible obsahovala konečné rozhodnutí jejich sporu.
Faktem ovšem je, že bible je postavena na určité kosmologii a antropologii. Vidí odlišnost muže a ženy a jejich schopnost společně vytvářet nový život jako elementární fakt tohoto světa, který byl předán i naší civilizaci. Kdo by chtěl tuto linku nějak nově převyprávět, musí začít s „reformou“ velmi blízko počátku – a riskovat, že cestou něco poztrácí.
Minimálně ve dvou případech zmiňujete, že autorem příběhu mohla být žena. Jaký byl ve starozákonních časech přístup žen k literární tvorbě?
Názory, že část příběhu stvoření v knize Genesis nebo třeba Knihu Rút mohla napsat žena, zůstanou hypotézami, protože podepsaný rukopis nikdo nenajde. Já osobně si tím nejsem moc jistý.
V biblické době byla literární tvorba převážně elitní záležitostí, z velké části vykonávaná různými písmáky při panovnickém dvoře – museli umět psát, musel je někdo živit, někdo musel uchovávat, co napsali. A nelze vyloučit, že se mezi nimi mohla vyskytnout žena, jak o tom píše brazilský spisovatel Moacyr Scliar v románu Žena, která napsala bibli.
Anselm Feuerbach: Miriam (1862)
Bibli ale spolutvořili jiní lidé – anonymní autoři nomádské poezie, proroci nezávislí na panovníkovi, v případě Nového zákona hlasatelé nové víry, někdy prostí, jindy velmi vzdělaní. Ženy, řečeno slovy evangelia, asi většinou jen „zpovzdálí přihlížely“. Ovšem mohly mít nějaký zprostředkovaný vliv na vyznění některých textů, zejména těch, které mají ženskou hlavní hrdinku, třeba Ester nebo Judit. Vyprávění v Exodu jasně ukazuje, že „válečnou poezii“ v této fázi vytvářely i ženy, jmenovitě Mojžíšova sestra Miriam.
Píšete, že Kniha Ester je „mimo jiné velkou satirou“. Nakolik je v bibli přítomný humor?
Vysloveně žertovných scén je v tak tlusté knize málo. Jedním z příkladů je ta, kdy si prorok Eliáš dělá legraci z proroků pohanského boha Baala. Poté, co Baal neodpovídá, Eliáš konkurenty vyzve, ať volají hlasitěji, že si možná schrupnul…
To, co je mnohem přítomnější, je ironie v různých podobách: od žánru bláznivých povídaček, jako je ta o Samsonovi nebo i Ester, až po jakési základní přednastavení čtenáře, který má chápat, že bible není jízdní řád. Četba bible bez této optiky plodí příšery.
Jaký je rozdíl v pojetí ženských postav ve Starém a Novém zákoně? Píšete, že novozákonní příběhy se odehrávají v mediteránní kultuře, která má k ženství řekněme konzervativnější vztah. Nastal tam tedy určitý regres?
Napsal jsem to ve spojitosti s novozákonním pojetím žen jako Máří Magdalena nebo Marie. Souvisí to se dvěma skutečnostmi. Zaprvé jsou novozákonní texty méně „orientální“ a více „mediteránní“. To může znamenat, že i žena nebo sexualita jsou vnímány jinou optikou, asi trochu více křečovitou – otázky cti, hrdosti, pojetí mužství a ženství, oddělení jednotlivých pohlaví, jiný vztah k tělu. Orient možná přezíral – a přezírá – ženy zase jinak.
Feministické křesťanky z RFK: Přátelení s mocí katolické církvi nesvědčí
A zadruhé: hebrejská bible je často produktem intelektuálů své doby a výsledkem opakovaného přepisování, proto je rafinovanější; naopak velkou část novozákonních textů vytvořili lidé spíše prostí, často venkované. Jejich vzdělanější současníci, ať Židé, nebo Římané, či Řekové, mohli mít trochu jiný, sofistikovanější pohled i na otázky, jako je postavení a schopnosti žen.
Budeme-li věci hodnotit dnešními měřítky, pak ano, nastal „regres“. Jim ale šlo o spásu a získání správného poznání, nikoli o rovnost.
Proměnil se během práce na knize váš vlastní vztah k náboženství, víře?
Myslím, že ne. Jen mám ještě větší obdiv k autorům biblického textu a mnohem více než kdykoli dříve jsem musel přemýšlet o ženách a jejich situaci – tehdy i dnes.
K čemu jste došel?
Snad jsem citlivější na různá znevýhodnění, kterým ženy čelí, i když dnešní stav je oproti starověku samozřejmě dramaticky odlišný. To je řekněme „feministický“ závěr. Současně jsem získal pocit, že ženský svět, uvažování i cítění jsou více odlišné od toho mužského, než jsem si myslel. To už možná tak progresivně nezní.
Chtěl bych se k tématu biblických žen ještě vrátit a v druhém díle doplnit chybějící důležité hrdinky. Mezitím se řada mých názorů určitě zase promění.
