Co zkusit místo voleb los? Rozhovor s filmovým a divadelním režisérem Davidem Jařabem

Jak se Conradova novela a s ní i můj scénář dostávaly do stále nových společenských a jiných souvislostí, vyrůstaly z těch textů pořád nové interpretace. Pozoroval jsem to někdy až s údivem. Možné je to hlavně díky tomu, jak je Srdce temnoty nejednoznačné, imaginativní; lze k němu přistupovat jako k záznamu cesty, ale i jako k metafoře, či dokonce k ezoterickému textu v tom nejlepším slova smyslu.

Nejednoznačnost je myslím rozměr, který v dnešní době nenachází příliš pochopení. Žádá se přímé a jednoznačné pojmenování postav, témat, poselství. Možná je to reakce na fake news a účelové mediální manipulace, které nejednoznačnost zneužívají. Jenže bez ní některá složitá témata dneška prostě nenahlédnete.

Nejednoznačnost dává divákovi či čtenáři šanci vidět i věci, které do filmu nebo textu nebyly autorem dány záměrně, spatřit záblesky nové perspektivy, jež nám dává šanci zahlédnout realitu dneška jinak.

Jednoznačnost je naopak vidění skrze minulou zkušenost. Takové vidění může být velmi aktuální, ale téměř okamžitě zastarává a jeho hodnoty mohou rychle mizet.

Vždycky jsem tušil, že v nejednoznačnosti je napětí, které podněcuje myšlení; dnes s tím jenom pracuji vědoměji. Zároveň je mi ale jasné, že ambivalence musí mít své hranice. Nemůže se týkat všeho. Myslím, že mám celkem jasně uspořádané hodnoty. A jako každému mi hrozí určitá rigidita, když není náš obraz reality pohyblivý. Ambivalence je také mnohdy zdrojem humoru a provokace. Baví mě to. A naopak mě už začíná unavovat, když je mi v současném umění předkládáno, co je správné a co ne. Myslím, že si to musíme uvědomovat a definovat vždy znovu. V čase a kontextu se to totiž mění.

Uprchlická krize byla určitě jedním z impulsů k psaní scénáře a zároveň klíč, jak dnes Conrada adaptovat. Pozadí jeho Srdce temnoty tvoří příchod bílého muže do Afriky. Pozadí Hadího plynu je tvořeno inverzí tohoto procesu: černá Afrika přichází do Evropy. Což je v globálně-historickém pojetí nutný následek koloniálních procesů.

Můj příběh má předsazenou intimní linku padesátiletého muže, jenž si přes svou kultivovanost uvědomuje jistou nezralost a neschopnost pracovat s temnými stránkami vlastní osobnosti. Tuší také, že něco jiného je racionálně některé skutečnosti chápat – například že k imigrantům nelze přistupovat jako k nebezpečnému odpadu, který nám sem někdo chce navézt –, ale zároveň ho dohání, že má někde hluboko v sobě „geneticky“ zakódovanou obavu z jiných kultur, jiného pohlaví, a dokonce z atavistických kořenů sebe sama.

Aby mohl žít v západní Evropě s africkou ženou bez vnitřní tenze, v respektu a bez pokušení jí ubližovat, musí konečně „dospět“ a se svou „geneticko-kulturní“ dispozicí se srovnat. Hlavně se nesmí tvářit, že tato dispozice neexistuje. To pak člověka dohání v nevědomé rovině a neustále ho to zneklidňuje a pronásleduje – třeba ve snech.

Zároveň je v Hadím plynu permanentně přítomná linka společensko-historická. Dokonce lze vnímat na řadě českých postav i jakousi metaforu „dozrávání“ střední Evropy v jejích postojích.

Oklikou se vracíme k uprchlické krizi. Pro mě to byla zásadní událost, která jasně ukázala, že dělení společnosti na pravici a levici už není možné. Společnost se láme jiným způsobem. Velmi mě překvapilo, jak se u lidí a jejich reakcí začal projevovat psychologický profil spíše než světonázor.

Tento filtr se poté ukázal i v přístupu ke covidu a dnes k válce na Ukrajině. Cítím daleko víc, jak se lom společností táhne mezi frustrací a sebevědomím, ztraceností a vědomím identity, extrémním a liberálním myšlením. Stále více si uvědomuji, jak důležité je v procesu myšlení pochybovat a neustále si věci ověřovat a jak nebezpečné je mít strnulou pravdu.

To je samozřejmě složitá otázka. Do jaké hloubky historie se máme cítit zodpovědní za kroky svých předků? A koho vůbec považujeme za své předky?

Je zajímavé, že pokud máme inkasovat, chceme patřit k Západu a jeho bohatství. Ale když se po nás chce, abychom solidárně přijali důsledky koloniální minulosti, rázem jsme nevinnou obětí, která přece nikdy žádné kolonie neměla a naopak sama byla kolonizována Rakouskem.

Ale tak jednoduché to bohužel není. Možná ne všichni z naší strany spolurozhodovali o tehdejším společensko-politickém vývoji, ale byli jsme součástí systému evropských impérií, nějakým způsobem jsme participovali na sdíleném bohatství a těžili z něj při svém rozvoji.

To, kde je dnes Evropa, je důsledkem rozvoje a reforem, které se musely něčím zaplatit. A peníze přicházely hlavně ze dvou zdrojů: z kolonií a průmyslové revoluce. Přičemž my jsme za tyto zdroje neplatili nic, či platili jen minimálně. Zneužili jsme nejprve obyvatelstvo a zdroje kolonií a posléze i nemajetné obyvatelstvo Evropy, tedy dělnictvo.

Vyrovnávání se s kolonialismem není ani na západě Evropy dořešeno, ale u nás to vůbec není téma. V uprchlické krizi se to ukázalo zcela jednoznačně. A přitom tam ani nešlo jen o solidaritu a pocit spoluodpovědnosti. Z příchodu jakéhokoli obyvatelstva bude přece Evropa nakonec těžit, bez něj vyhyne. A buď se to vyrovnávání demografické křivky bude dít konsenzuálně a podle našich pravidel, anebo se tak později stane nekontrolovaně, s nepředvídatelnými následky.

Prvním poučením z uprchlické krize, této „kolonizace Evropy“, by tak u nás mělo být vědomí, že se k nám přetlaky z okolního světa musí minimálně vsakovat.

A druhým poučením by měl být alespoň nějaký respekt k postkoloniálním kulturám, protože náš pocit nadřazenosti se v zásadě opírá jen o naše bohatství, které jsme získali zločinným způsobem.

Myslím, že je potřeba změnit koryto řeky, aby šla voda jiným směrem. Nastavit shora pravidla s tím, že budou časem všemi akceptována. Takové rozhodnutí je ovšem v neférovém souboji demokracie a populismu extrémně složité. Chcete-li populismus porazit, musíte použít jeho vlastní metody. Pak můžete vyhrát – ale jen za cenu ztráty vlastní identity a ochoty něco skutečně měnit. Ztrácíte čas tím, že se soustředíte na metodu, jak co nejefektivněji získat voličské hlasy, ale když se tak stane, může vám dojít dech a popadnout vás hrůza, že o ně zase přijdete. To není dobré podhoubí pro reformní kroky.

Ve společnostech s vyšší vzdělaností a vyšším respektem k názorové pluralitě to je o něco snazší, ale ani tento rozměr nemusí být rozhodující. Už delší dobu si uvědomuji určitou patovost situace euroatlantické demokracie a zdá se mi, že by to chtělo systémovou změnu.

Mám dojem, že jistý přirozeně reformní vývoj může být zaručen asi jen principiálně zakotvenou povinnou výměnou, kterou nelze obejít. Vlády a představitelé se musejí pravidelně střídat, aby nikdo z nich nestačil zkamenět a nezačal být na moci závislý, což vede k postupné demontáži demokratické soutěže.

A teď jedna kacířská myšlenka: k takovému střídání asi ani nepotřebujeme volby, možná by stačil los. Odpovědnost před občany by zůstala, ale politici by se zbavili tendencí oslovit co nejvíce voličů metodou nivelizace vlastních postojů a programu. Pak by radikálnější a rychlejší reformy, které naše planeta nutně potřebuje, mohly být o něco jednodušší.

Je to sice utopie, ale něco se bude muset stát. Nelze se donekonečna spoléhat, že se v krizi lidé useberou a pod tlakem zvítězí zdravý rozum.

Paradoxně se tak dostáváme obloukem k nezdravé nejednoznačnosti populismu, která relativizuje všechny konstanty současné reality. Tato nejednoznačnost, na rozdíl od nejednoznačnosti uměleckého díla, je nebezpečným nástrojem, způsobujícím zmatenost a nejistotu. Když vznikne pocit, že přestávají platit i ty nejzákladnější věci, pak už není čeho se držet, neplatí nic z toho, co jsme se v životě naučili.

Je to vlastně taková terapeutická cesta k vlastní odhalené podstatě, jejíž součástí je jak v intimní rovině jednotlivce, tak v rovině společensko-politické nutnost přijmout své temné stránky, přijmout různé formy násilí, naši odvrácenou tvář, která nás definuje stejně jako potřeba lásky, pochopení, vstřícnosti a komunikace.

Přijetí není podlehnutí. Právě naopak. Bez vědomí svých temných stránek či temné minulosti nejsme schopni jít dál. Všechny vztahy, které budujeme, jsou touto osobnostní nebo společenskou nedozrálostí kontaminovány. Popírání odvrácené stránky naší identity ústí bohužel v patologii.

Hrdina filmu se na konci cesty vrací ke své Saadě, ale návrat to není úlevný ani triumfální. Bude toho muset ještě hodně zpracovat. Absorboval do sebe své druhé já – svou vlastní minulost, ale i rozměr minulých generací –, které bylo stejně tak nemocné a absurdní jako opojné a nebezpečně přitažlivé. Nikdo z nás není imunní ani vůči „dobru“, ani vůči „zlu“. Oba ty světy jsou pro nás atraktivní a my hledáme cestu, jak sice druhým neubližovat, ale zároveň nepropadnout nudě a pokrytectví vlastní ušlechtilosti.

Sblížení obou těch sfér je dle mého názoru jedna z cest, jak svému okolí neubližovat nejen vědomě, ale ani nevědomě.