Co víme o nevědění. Esej Václava Bělohradského

V knize rozhovorů s Petrem Fischerem (Všichni umřete, Novela bohemica 2022) se Petříček vrací k původnímu pojetí filosofie jako „záliby v přirozeném sdružování svobodných lidí spojeném se střetem názorů“. Takové družné společenství lidí je protikladem „imperiální svrchovanosti“ (Deleuze), podřizující řeč hierarchiím, autorizacím a povinnostem.

V úvodu k této knize rozprav napsala filosofka Tereza Matějčková: „Disciplínou (mediálního filosofa) je mluvit o tom, co nezná. To není zanedbatelná dovednost: mluvit o tom, čemu člověk rozumí, je řemeslo; ale umět mluvit dobře o tom, čemu nerozumí, je umění. (…) Je-li někdo filosof, je schopen říct něco podnětného i o tom, čemu prokazatelně nerozumí. Filosofie si v těchto osobách zachovává hravost i komičnost, aniž by byla jen směšná. Navíc kultivuje umění amatérskosti. Proto asi není dobré, aby člověk chodil do médií s tím, že ví, jak na nějaký problém. Od toho jsou odborníci. Filosof dorazí proto, že neví, jak na věc, ale nevědění o problému je schopen artikulovat jinak než člověk, který zkrátka jen neví.“

Nejpůvodnější formou artikulace nevědění je „podnětně“ položená otázka, s nevěděním je proto úzce spjata přirozená řeč: vědění se dá převést na grafy a algoritmy a lze ho svěřit syntetickým hlasům, artikulovat podnětně nevědění vyžaduje přirozenou řeč.

Filosofie pěstuje dialektické umění artikulovat nevědění od svých počátků. Sókratés udělal ze svého Vím, že nic nevím programový předpoklad rozumného života. Odhaloval Athéňanům ve veřejném dialogu samozřejmosti garantované tradicí nebo sdíleným citem jako pouhou ignoranci.

V dialogu Euthyfrón například Platón vypráví o mladíkovi, který jde udat svého otce za svévolné zabití otroka. Vede ho samozřejmý cit pro spravedlnost. Sókratés ale Euthyfrónovi svou dialektikou dokáže, že neví, co je spravedlnost, i když jí chce obětovat vlastního otce. A Euthyfrón na svůj úmysl rezignuje.

Sókratovo znehodnocení samozřejmého bylo prvním krokem k umlčení neviditelných bůžků, kteří drželi řeckou polis pohromadě. Nietzsche napsal, že svou dialektikou připravil cestu „vládě lůzy“ a že lidé vyšších vrstev se od něho odvraceli právem – byl ničitelem řecké ctnosti. Vědění je vratké, kořeny ctnosti jsou hlubší; co je spravedlnost, není třeba dokazovat dialekticky, stačí ji praktikovat jako samozřejmé dědictví obce (o dva tisíce let později to George Orwell, velký obránce obecného smyslu pro lidskost, nazval common decency).

Na začátku nové doby artikuluje nevědění Mikuláš Kusánský jako „negativní teologii“ (docta ignorantia) – konečný intelekt může odhalit jen nepravé nekonečno, nemůže o něm říci něco pozitivního.

Pod titulem „negativní dialektika“ rozvinul ve 20. století ideu docta ignorantia Theodor W. Adorno: hájil verzi filosofie, která je vedena imperativem, že mezi předmětem a pojmem je propast. Je barbarskou utopií myslet si, že předměty (či lidé) se dají definitivně zahrnout pod nějaký obecný pojem.

Vedlejším produktem demokracie ve věku rychlé diferenciace společnosti do specializovaných sektorů, kdy vědění je výjimkou a nevědění normálním stavem člověka, jsou nevědoucí většiny. Umění artikulovat „podnětně“ nevědění je pro naši společnost specialistů jako živá voda.

Podmínkou vstupu společnosti do dějin je ustavení veřejnosti, kde o tom, co má být vykonáno pro obec, nerozhoduje strach o život nebo tradice, ale veřejné užívání rozumu, z něhož se rodí aristeia – výtečnost těch, jejichž cíle jsou druhými lidmi uznány za velké a legitimní.

Filosofie propojuje výtečnost s uměním argumentace, a tím pozvedá polis nad pouhou kroniku soukromých životů: „Svoboda člověka (…) nastupuje na místo někdejší naprosté zařazenosti a podřízenosti.“ (Jan Patočka)

Nejvznešenější možností svobody je budování politické veřejnosti, kde se ve střetu názorů formují cíle vyšší než ty, které občanům diktuje samozřejmost životních nutností a pouhé pokračování tradice.

V politické veřejnosti tak probíhá nikdy nekončící zápas o kritický odstup od samozřejmých příkazů minulosti. Historické podoby toho zápasu v evropských dějinách zachycují velká umělecká díla, jako je třeba Sofoklova Antigona (spor mezi polis a státem), Platónova Apologie Sókratova (spor mezi hlasem bohů a hlasem svědomí), Voltairův Candide (spor mezi osvícenci a tmáři o pokrok), Dickensovo dílo (spor o osvobození lidské práce od poroby) nebo Orwellova Farma zvířat (spor o emancipaci rozumu od utopie).

Od roku 2000 se formuje nová politická veřejnost kolem pojmu antropocén. Ohlašuje se v něm konec staromoderního pojetí emancipace jako překonání všech (přírodou nebo tradicí daných) omezení životních projektů jednotlivců díky nekonečnému ekonomickému růstu a technologické revoluci. Jádrem antropocénu je zápas o přijetí odpovědnosti za jednání zaplavující naši planetu hyperobjekty, jako jsou klimatická změna, plasty nebo nukleární odpad, které nemají časoprostorovou specifičnost, jsou všude a vším pronikají; a není žádný subjekt, který by je uměl podřídit svým záměrům.

Nevědění je ve společnosti vždy podrobeno nějakému režimu, má různý status v různých společnostech; ne každé nevědění je legitimní a ne každé smíme legitimně měnit ve vědění – některé druhy nevědění musí člověk umět přijmout, snaha osvobodit se od nich by byla příznakem (třeba i masové) mentální poruchy.

Rozlišme tři režimy nevědění v (post)moderní společnosti:

Zaprvé, tisíciletý režim teologický, který je v nových převlecích stále jedním z hlavních rysů moderní společnosti (slovo modernus původně označovalo křesťana v protikladu k pohanovi).

V teologickém režimu má svět tvůrce, jehož autorský záměr neznáme, můžeme se o něm jen dohadovat. Papež Ratzinger v projevu v Řezně prohlásil, že zatímco v islámské tradici je Bůh transcendentní vůči rozumu a jeho vůle není spoutána logikou, křesťanský Bůh nemůže jednat proti rozumu, bylo by to v rozporu s jeho podstatou.

Toto přesvědčení je stále živým dědictvím řecké filosofie: „Myslím, že v tomto bodě se ukazuje hluboké souznění mezi tím, co je řecké, (…) a biblickým pojetím Boha. Termín logos znamená jak slovo, tak i rozum, a tedy, že rozum je nejenom tvořivý, ale i schopný se sdělovat.“

Považovat sblížení mezi biblickou vírou a řeckou filosofií za boží úmysl bylo po tisíciletí hegemonickým způsobem, jak filosoficky artikulovat nevědění v teologickém režimu: filosofové uvěznili nevědění o tvůrci světa v kleci aristotelské metafyziky a podrobili je nevyvratitelným sylogismům.

Dodejme, že „klíčové pojmy moderní teorie státu jsou sekularizované teologické pojmy“, například svrchovanost je moc analogická všemohoucnosti boží, výjimečný stav je analogický k pojmu zázrak (Carl Schmitt).

A v církevním pojetí křesťanství má své kořeny i teorie reprezentativních institucí, v nichž se legitimnost moci odvozuje od faktu, že reprezentující mluví jako zástupci reprezentovaných, kteří se přítomnosti na scéně dobrovolně zřekli.

Zadruhé režim agnotologický. Americký historik Robert N. Proctor označil slovem agnotologie nevědění produkované strategicky, vědecky, které má své důvody i zacílení a slouží specifickým zájmům; oběh a směna takových nevědění podléhají zákonům poptávky a nabídky. Nevědění jako produkt instrumentální racionality. Poučnými příklady bylo třeba ignorování škodlivosti azbestu (je známa od roku 1906), zpochybnění korelace mezi kouřením a rakovinou plic nebo dnes popírání antropogenních příčin klimatických změn.

Homo economicus poptával svět, ve kterém by změny vnesené mezi nás těžbou uhlí, růstem měst, tovární výrobou či chemickým průmyslem neměly v představě veřejnosti žádný vliv na životní prostředí: dějiny kapitalismu jsou především dějinami vědecké produkce ignorance dopadu industrializace na náš pozemský svět.

Předpokladem konstruování takového mundus economicus bylo umlčení ekologického (s)vědomí předkapitalistické doby. Ekonomická moc poptává agnotologii, která by umístila svět budovaný průmyslovou revolucí někam do fiktivního prostoru mimo Zemi a její planetární limity.

Tak například ještě koncem 18. století Georges-Louis Leclerc de Buffon popisuje sedmou a poslední epochu lidských dějin jako dobu, kdy „celá Země nese stopy po lidské moci, kdy lidstvo vnutilo zvířatům a vegetaci nové rysy, bonifikovalo a přizpůsobilo si obrovské prostory“, a vyjadřuje naději, že lidstvo bude přetvářet planetu racionálně k jejímu prospěchu.

A Eugene Huzar, autor knihy Konec světa vinou vědy, napsal v roce 1857: „Chápal bych, kdyby nějaký divoch, který nikdy neopustil svůj prales, věřil, že Země je nekonečná a že ji člověk nemůže nijak ovlivnit. Dnes ale platí opak: člověk se stal díky vědě nekonečným, zatímco Země zůstala konečná.“ Věda naši planetu zmenšila a lidstvo zvětšila.

Prvním velkým argumentem kapitalistické agnotologie je teze, podle níž budou ubývající lesní plochy rychle zachráněny spalováním uhlí; strach z toxicity emisí je překrýván zdůrazňováním rozdílu mezi časem geologickým a časem historickým.

Britský matematik Charles Babbage napsal v první polovině 19. století, že parní stroje sice neustále vypouštějí do atmosféry obrovské objemy plynů toxických pro živé bytosti, ale že příroda ve svých dlouhých cyklech a nekonečných prostorách bez přestání anuluje důsledky lidské činnosti, které „naše představivost zbytečně zveličuje (…), všechny emise pocházející z lidské činnosti jsou nulové ve srovnání s ohromností atmosféry“. Příroda je zde pojímána jako entita, jež má své vlastní dějiny – nezávislé na dějinách kapitalismu.

Nevědění o dopadech lidské činnosti na náš pozemský svět je produktem obchodovatelných agnotologických strategií, záměrně umlčujících environmentální reflexivitu fronocénu – jak nazvali předkapitalistickou environmentální moudrost Christophe Bonneuil a Jean-Baptiste Fressoz ve své knize L’Événement anthropocene.

Kolumbem v příběhu moderní doby, jak jej vyprávějí filosofové, je René Descartes se svým Cogito ergo sum – Myslím, tedy jsem. Novou pevnou půdou pod nohama lidstva poté, co Galileo odsunul Zemi ze středu kosmu na okraj Mléčné dráhy, se stává samo myšlení.

„Zde jsme (…) doma a můžeme jako plavec po dlouhém bloudění na bouřlivém moři zvolat: Země! (…) Myšlení (…) je nová půda filosofie“ – provolává Hegel ve svých Přednáškách o dějinách filosofie. „Zatímco Země padá ze středu světa, subjekt se dostává do středu bytí“ – shrnuje Jan Patočka jádro moderní doby.

„Esence techniky není nic technického“ – napsal Martin Heidegger a nazval tuto esenci Gestell – aparát redukující vše jsoucí na prostředky k realizaci hodnot, které vymýšlí „hodnotící sebevědomí“ budovatelů světa, v němž „každý bude mít, na co si jen pomyslí“.

Historicky je esencí techniky vzpoura proti human condition, „vůle k emancipaci od všech pozemských omezení“.

Antropocén znamená konec velkých prázdnin od tíhy Země, konec emancipace od tíživé materiálnosti lidské existence. Zpátky na zem! – vyzývá nás Bruno Latour.

Třetí režim nevědění nazvěme expertní. Ustavuje se dělením řeči na diletantskou a odbornou: pouze řeč odborníka je relevantní, diletantské diskurzy o celku společnosti a dějinných podmínkách jejího fungování jsou pro formování legitimní představy světa irelevantní a jako takové odsunuty mezi „kecací disciplíny“.

Společnost drží pohromadě naprogramované syntetické hlasy; umění „artikulovat“ tmu, do níž se propadá celek společnosti, by bylo revoluční silou.

V zakladatelských figurách moderní sociologie se nevědění většin generované specializací vynořuje jako osudový problém modernosti.

Podle Maxe Webera, nejvlivnějšího sociologa 20. století, vede neoblomný proces racionalizace ve všech sektorech společnosti k brutální nadvládě racionality prostředků (Zweckrationalität) nad racionalitou cílů (Wertrationalität), jimž by měly co nejefektivněji sloužit: je určen cíl a instrumentální racionalita vykalkuluje prostředky k jeho efektivnímu dosažení.

Co ale racionalita těch cílů samotných? Umíme je obhájit jako rozumné? A je možné je hájit stejnou racionalitou, jakou užíváme k určení účinných prostředků k jejich dosažení? To nevíme, a právě toto nevědění musí filosof pozdní hyperdiferencované doby „artikulovat lépe“ než ostatní občané.

Jak podrobit rozumu patologickou proliferaci cílů, k jejichž realizaci kapitál vyrábí a prodává prostředky, aby mohl stále a rychleji růst? Ve věku antropocénu se západní civilizace musí zodpovídat za nerozumnost svých cílů před celým světem.

V bestselleru třicátých let minulého století Vzpoura davů jiný klasik José Ortega y Gasset mluví o specialistech jako o „učených nevědomcích“, co nic nevědí o civilizačním rámci, v němž společnost specializované práce funguje: „Specializace, která na jedno století umožnila pokrok experimentální vědy, se blíží k hranici, za níž nebude moci vlastní silou dále postupovat, nevezme-li na sebe nová lepší generace úlohu porozumět dějinným podmínkám svého rozvoje – způsobu, jímž mají být organizovány společnost a lidské nitro, aby specializovaní badatelé mohli pracovat i nadále.“

Všichni jsme dnes v nějakém smyslu „učení nevědomci“, nevíme o historických ani politických podmínkách růstu společnosti (hyper)specializace, ve které fungujeme: a tuto „učenou nevědomost“ artikulují nepříliš úspěšně na prahu 21. století humanitní disciplíny obecně – a filosofové zvláště.

Připomeňme základní principy artikulace nevědění filosofem ve třech režimech nevědění.

V režimu teologickém je principem „podnětné artikulace“ nevědění rezignace na happy end lidské existence, na příslib onoho světa, který by kompenzoval tento svět nedokonalý a konečný. Filosof nás učí myslet budoucnost jinak než jako individuální nárok na život věčný.

V režimu agnotologickém je principem filosofické artikulace nevědění radikalizace filosofie podezření, jak ji rozvinuli Marx, Nietzsche a Freud, kteří za idejemi, normami a ideály viděli skryté síly – ekonomické zájmy, touhy, pudy, identitární předsudky či velikášské komplexy: za vládnoucími idejemi odhalovali neúnavně ideje vládnoucí třídy.

V režimu expertním je pak principem artikulace nevědění odpovědná „názorotvorba“. Podmínkou efektivity funkčně diferencované společnosti je racionální tvorba a distribuce specializovaných vědění; podmínkou její stability je ale racionální koordinace fungování specializovaných sektorů. K tomu je nutná instance, která bere ve svém rozhodování v úvahu hlediska co největšího počtu specializovaných sektorů.

Tuto funkci plní ve společnosti názory: aby ale mohly být přijaty jako legitimní ideje o celku společnosti, a umožnit tak koordinaci jeho specializovaných částí, musejí se formovat podle určitých zásad, jako je dialog, kontextualizace informací nebo souvislá argumentace.

Ve věku sociálních sítí ovládl proces názorotvorby nový hyperobjekt – digitální dav. Je všude a nikde, neuznává žádné hierarchie ani centra, veřejné užívání rozumu mění v divoké lajkování a hejtování, formují se jen „nelegitimní většiny“.

Jak omezit anarchistickou energii digitálního davu bez diktatury nad mediasférou, nevíme. A nevíme ani, jak takové nevědění „artikulovat lépe“ než nefilosofové.