Co trápí české seniory? Literární reportáž Bernardety Babákové z cyklu České bolesti

Lavičky jsou náhle obsazené a přicházejí další návštěvníci, seřadí se do dvou špalírů a pustí se do amerických lidových tanců. Choreografie není náročná, ale v provedení dvou desítek tanečníků je rozhodně působivá, tanečníci drží rytmus, odvážnější výskají nebo do tance zapojují klobouky, skutečné i jen imaginární. Dozvídáme se, že jsme se ocitli na country odpoledni, které organizuje SenSen – Senzační senioři, klub seniorů v Prachaticích.

„Ty píšeš o svým dědovi i básně, ne? To půjde levou zadní,“ reagoval kolega z doktorského studia na prosbu, aby se se mnou zkusil zamyslet, co trápí seniory v Česku.

O prarodičích si s vrstevníky povídáme vlastně docela často. Od některých dokonce zaznívá, že si s prarodiči rozumí v jistém smyslu více než s rodiči; je jim vlastní šetrnost nejen vůči přírodě, ale i vůči věcem a finančním zdrojům, jsou zvyklí se omezovat, hospodařit s nevysokým rozpočtem.

„No vážně, řekni mi, jaký je v oblasti měsíčního rozpočtu rozdíl mezi doktorandem a důchodcem? A třeba v otázce zdraví jsem na tom hůř než můj děda, protože on na rozdíl ode mě nekouří, je i lepší zahradník a větší stylař, babička k Vánocům uštrykuje vždycky nový svetr, toho se od své holky nedočkám,“ žertuje kolega.

Slevy, nákupy ve zlevněnce a v sekáčích, dědění, DIY výroba čehokoliv od koberců po rozhlasový přijímač, houbaření, zavařování, pěstování pokojovek, sušení bylinek – to je ta líbeznější část odkazu našich babiček a dědečků.

Představujeme si život v důchodovém věku jako pomalejší existenci s omezenými finančními prostředky, inspirujícími nejrůznější strategie přežití. Co si naopak dokážeme představit jen obtížně, jsou různé proměny těla: stárnutí, chřadnutí, ztrátu motorických schopností i fyzické výdrže. A jaké to je, když nám jeden za druhým umírají ti, které máme rádi?

Jak vysvětluje sociální gerontoložka Lucie Vidovičová, pokud se dařilo ve veřejné debatě upozorňovat, že senioři nejsou homogenní skupina, ale každý z nich je lidská bytost, osobnost se specifickými potřebami, názory a životními postoji, pak epidemie onemocnění covid-19 a všechna opatření sloužící k ochraně společnosti vedly k tomu, že hranice mezi ochranou seniorů a jejich vyloučením ze společnosti se velmi rozvolnila.

Bylo nepokorné si myslet, že se mi podaří uchopit to, co trápí seniory v Česku. Sama jsem se při přípravě textu nachytala u mnoha stereotypních úvah, generalizací a myšlenkových zkratek.

Ano, seniory si můžeme představovat jako ekonomicky neaktivní, nízkopříjmové, ohrožené nemocemi, samotou, v závěru života. Už tato úvaha ale vede k nemístnému zjednodušení, vytvoření představy, že zde existuje jakási šedá masa seniorů, které je potřeba chránit a určovat jim, co je pro ně dobré. Takový paternalismus se projevuje nejen ze strany jejich potomků, ale i ze strany sociálních pracovníků a pracovnic, pečovatelek, lékařů a zdravotnického personálu. Tedy ve vztahu, kdy je postavení nerovné, někdy i závislé.

„Dva roky jsem chodila za doktorkou na neurologii, dva roky jsem jí nosila bonboniéry, kosmetické balíčky, dárkové tašky s vínem,“ říká paní Iveta, sedmdesátiletá hornická vdova. „Ale to tak bylo vždycky. I když měla moje maminka na konci života zdravotní a psychické problémy, tak tatínek do ordinace chodil pořád s nějakými pozornostmi, a to měla maminka zastání, měla s sebou muže,“ vzdychne drobná paní Iveta a v okně přijíždějícího autobusu zkontroluje natupírované mikádo.

Chování lékařů a zdravotnických pracovníků vůči pacientům-seniorům je dlouhodobě předmětem kritiky. Potvrzuje to i čerstvá absolventka brněnské lékařské fakulty Gabriela: „Udivuje mě, jak někteří lékaři s pacienty jednají, hlavně se staršími lidmi, kteří se nedokážou tolik bránit a nemají sílu nebo odvahu stát si za svým. Pacient jim třeba popisuje, jaké má bolesti, co ho trápí, a oni ho odbudou tím, že to přece nemůže bolet, protože se léčí s cukrovkou, a ne s neuropatií.“

Když Gabriela pozoruje tohle chování, zvažuje, jestli vůbec chce být součástí zdravotnického systému: „Pro samou odbornost nevidí potřeby člověka. A ještě si myslí, že vědí, jak mu je a co mu je, lépe než samotný pacient.“

Ubírání možností sám o sobě rozhodovat, potlačování potřeb a osobnosti seniorů od ekonomicky aktivní části společnosti se projevuje ve vlnách. Před výzvami seniorům, aby se během covidu zavřeli doma, tu byla třeba iniciativa Přemluv bábu. Paternalizace se ale nejvíc objevuje v každodenních projevech vůči seniorům.

„Možná nemám vysokou školu, ale zase si troufám říct, že mám vkus,“ kroutí hlavou Ilona, sedmasedmdesátiletá seniorka dříve pracující ve školství, když si prohlíží nabídku programu městského kulturního střediska v Blansku. Repertoár, který hlavně pro seniorské diváky přivážejí zájezdová divadla z větších měst a v němž účinkují herci ze současné seriálové produkce, ji neuspokojuje.

„Naposledy jsem viděla něco s tím Etzlerem, a to bylo skoro trapný,“ říká mi polohlasem. „Samozřejmě že bych si ráda zašla na operu nebo hezkou činohru, třeba Shakespeara nebo i toho Mrštíka, víte, na Maryšu, klidně, ale copak já dojedu sama do Brna nebo do Prahy? Na zájezd, to musí mít člověk předplatné, cestovka už tady dávno žádná nepůsobí, nebo že by nějaký podnik dělal zájezdy, nic. To aby se člověk nakonec díval jen na ty detektivky.“

Když se paní Ilony ptám, co tedy v televizi nejradši sleduje, dodává: „Ani nevím. Ještě že je tady kousek ten Kras, nasednu na elektrokolo a mám zážitek.“

Působí dojmem stále velmi aktivní ženy, je štíhlá, má hezké sportovní oblečení i hodinky, na chytrém telefonu mi ukazuje povedené fotografie z výletů: „Zatím ještě můžu žít sama. Starat se o sebe. Upřímně se děsím toho, až to nepůjde. Možná vám to ještě nikdo neřekl, ale já vám něco povím: Stáří je pěkně na hovno!“

S postupujícím věkem a projevy onemocnění se může nerovnost a míra závislosti seniorů na ostatních prohlubovat. Když se kvůli protiepidemickým opatřením na jaře 2021 zavřela divadla, rozhodl se Ivan, jinak zaměstnaný na jedné brněnské scéně, začít s dobrovolnictvím v domově důchodců.

„Většinu času zabraly základní úkony jako krmení, hygiena, převlékání postelí. Nebylo příliš času navázat kontakt, promluvit si, zeptat se klientů, jak se mají. A nejsmutnější bylo, že když se mi podařilo vybudovat si nějakou vazbu a třeba jsem se na někoho i těšil, vždy jsem se musel zároveň obávat, že ten klient tam na další směně nebude,“ vzpomíná Ivan.

„Klienti mají nad postelemi své fotografie a fotografie rodiny, jinak je to prostředí velmi chudé na podněty. Jediným zpestřením během dvanáctihodinových směn bylo cédéčko se soundtrackem k Amélii z Montmartru. A ačkoli jsem měl po prvním týdnu tu hudbu oposlouchanou úplně na maximum, byl jsem vlastně spolu s klienty vděčný, když kulisu na pozadí pracovních úkonů tvořilo něco jiného než šoupání postelemi, židlemi a stoly.“

A Ivan pokračuje: „Strava byla jak ze závodní jídelny nebo ze školy. Skutečně velké množství masa, knedlíky. Zaráželo mě to, když se vezme v úvahu, že většina klientů už tolik nechodí, nebo jsou dokonce úplně nepohybliví. Pokud už klientům dělalo problém žvýkání, oběd se jim namixoval. Ani jsem se nedivil, když to nechtěli. Taky k pití byl jenom hodně sladký ovocný čaj, co znám z nemocnic. Někteří klienti pili úplně malinko, jako ptáčci.“

Samozřejmě je pochopitelné, že při celodenním náročném provozu sociálního zařízení není možné plnit všechny individuální požadavky jednotlivých klientů. Na druhou stranu je jídlo věc, kterou potřebujeme a těší nás. Chutě a preference nebo způsoby stravování jsou projevy naší osobnosti.

Ivan ale zároveň zdůrazňuje, že zkušenosti nabral v době přísných protiepidemických restrikcí, kdy se kvůli covidu nedostávalo domovům pro seniory personálu.

Už od základní školy jsme byli v zájmových kroužcích vedeni, abychom své výstupy prezentovali právě i v domově důchodců. Z návštěv si pamatuju, jak moc tam bylo přetopeno, jak ze mě teklo, když jsem usilovně hrála na flétnu, pach dezinfekčních a čisticích prostředků i lepkavost přeslazených čajů ve varnicích.

V něčem ale bylo to prostředí podobné tomu, co jsem znala ze školky, školy nebo táborů. Jídelníček, rozvrh aktivit, přidělená místa na pokojích, obrázky na chodbách, dohled vychovatelek. Jako by člověk mohl být sám sebou, jen když je ekonomicky aktivní.

„Staří lidé jsou jako děti nebo miminka, jsou si navzájem tolik podobní,“ slyšela jsem nespočetněkrát další z projevů paternalismu vůči těm, kteří se mu nemůžou bránit.

Když se na návštěvu domova důchodců vypravuju teď po letech, abych si tato zařízení znovu prohlédla, říkám si, jaké to asi je, žít zde, a přitom mít ambici nerezignovat na vztahy. Intimita a blízkost, které jsou jednou z lidských potřeb, jako by stále byly u seniorů tabu.

„Nemyslím si, že je v domově důchodců prostor pro vztahy mezi klienty,“ říká Mirek, který dva roky pracoval v jednom zařízení v Brně. „Obecně byl tlak a nepříjemné dotazování jak ze strany ostatních klientů a personálu, tak především ze strany rodiny. Synové se zkrátka nemohli smířit s tím, že by si jejich maminka na stará kolena našla lásku, vztah, partnera.“

I přes popsané nedostatky v Česku stále převyšuje počet neuspokojených žádostí o umístění v domovech důchodců celkovou kapacitu zařízení 1,6krát. V pořadnících čeká osmdesát tisíc seniorů, kritická je situace v Jihomoravském kraji a v Praze. Se zdražováním prakticky všeho si v současné době připlatí i obyvatelé domů pro seniory. Což platí pro seniory obecně.

Už od vypuknutí pandemie covidu-19 slyšíme opakovaně, že potravinovým bankám docházejí zásoby a že hlad hrozí především samoživitelkám a seniorům, kteří mají se zvyšující se cenami stále častěji potíže pokrýt i základní životní potřeby. S válečným konfliktem na Ukrajině a příchodem uprchlíků se to ještě zhoršilo.

Navíc dle výzkumného projektu Česko 2022: Život k nezaplacení společnosti PAQ Research a Českého rozhlasu do života seniorů vstupuje se zdražováním a válkou další prvek: příznaky deprese a úzkosti. Psychické potíže pociťují nejčastěji samostatně žijící senioři. Nárůst telefonátů od starších lidí zaznamenaly taky krizové linky. A pokud je v Česku nedostatečně dostupná psychologická a psychiatrická pomoc pro ekonomicky aktivní obyvatele, jaká je asi dostupnost pro seniory?

„Já to prostě nedojdu,“ říká asi osmdesátiletý pán, kterému se snažím vyhnout cestou po rozkopaném chodníku v jednom menším jihomoravském městě.

V chůzi si pomáhá berlemi, mezi nimi se houpe obnošená igelitka, ve které si nese peněženku, vodu, klíče od domu, recept do lékárny. Z vesnice, odkud pochází, jede autobus do města jednou za hodinu. Jízdenka ho sice stojí pár korun, ale autobus staví u školy a do lékárny i k doktorovi se musí dopravit pěšky. Taky do obchodu a na poštu, do banky, do drogerie, na úřad. Ještěže už nemá psa; jak by s sebou domů o berlích táhl pytel granulí, si představit nedokáže.

Jak se vesnice stále více stávají sídlem, odkud se za zaměstnáním i službami dojíždí, představa stáří prožitého v klidu mimo město se kvůli nedostatečné infrastruktuře víc a víc komplikuje.

Ty dříve narozené trápí totéž, co nás všechny, jen v jiném měřítku. Inflace, nedostupnost bydlení, zdravotních i sociálních služeb, dva roky ve stínu pandemie, válka na Ukrajině, fyzické a psychické zdraví. Domnívám se ale, že bychom při tomto výčtu neměli zapomínat ještě na jednu věc: generalizaci, anebo dokonce zglajchšaltování naší představy, kdo je to senior a co ho trápí. Vede to totiž k předsudkům, paternalizaci a odepření osobnosti seniorům.

„Já jsem výjimka mezi důchodci,“ sděluje mi sousedka Jiřina. Vedle starobního má taky důchod vdovský, vlastní bydlení a obě dcery jsou lékařky. To, že se dcery pohybují ve zdravotnictví, je prý pro Jiřinu veliké plus: „Je to nesrovnatelné, když do nemocnice přichází matka jiné lékařky, anebo důchodkyně, která nikoho nemá. Důležité je taky mít aktivní přístup. Říct si o pomoc. Zavolat blízkým, když něco potřebujete, vyřídit si příspěvek na úřadě, když na něj máte nárok. Hlavně se nebát ozvat a nenechat se odbýt. A pro strýčka příhodu si na jednání s sebou donést i tu bonboniéru.“

Vzpomenu si na všechny ty putovní cukrovinky, které kolují po domácnostech starších příbuzných a které čekají na příležitost v podobě návštěvy urologa nebo úřadu práce. Zatoužím po pralince a vybaví se mi vzpomínka na odpoledne v Prachaticích se Senzačními seniory. A nemůžu se zbavit dojmu, že všichni senioři, se kterými se potkávám, jsou ve skutečnosti výjimkami, držiteli bonboniér.