Článek
Báseň povětšinou rovná se luštění rébusu a čtenář tápe, jestli je kdesi uvnitř zašifrované zásadní poselství, nebo je pod haraburdím slov zaumně schovaná prázdnota grafomanova. S tím to mindrákem jsem opustil gymnázium, básně mě fascinovaly, dokonce jsem je začal sám psát, ale nerozuměl jsem zhola ničemu, a to jsem se poctivě prokousal Poundem i Holanem.
Kalichy a zvony / v přelévaném čase / přesýpací kov. / Ani rozestlané prsy nezruší / stín poledne na porodní / plentě sochy. Stornuj to srdce, / věrný odlitek. Byl dělný, / jeho jinotaj. Nyní / a tam šelesty chladu. Zběsilost / kráčí zvolna, teprve / příměří je děj.
S autorem těchto veršů jsem počátkem devadesátých let sedával nad sklenkou vína v Blatničce. Jednou v noci po zavíračce jsem se ho nesměle zeptal: Co tím chtěl básník říci? Petr Kabeš mlčky pokrčil rameny, nato mávl rukou a odpotácel se do Celetné, kde přebýval ve skromném podkrovním krcálku domu U Černého slunce.
Někdy v téhle době vydalo nakladatelství Pragma sbírku Láska je pes.
Jsi zvíře, řekla / tvoje velký bílý břicho / a ty chlupatý nohy, / nikdy si nestříháš nehty / a máš tlustý ruce / tlapky jako kočka / tvůj zarudlý nos / a největší koule / jaký jsem kdy viděla, / střílíš sperma jako / velryba střílí vodu / z díry na zádech. // Zvíře, zvíře, zvíře, / políbila mne, / co budeš chtít k snídani?
Báseň má název Ty, okamžitě jsem ale věděl, že jsem to já. Proč se mám trápit se šifrováním něčeho, nota bene vycucaného z prstu? Proč nepodám pravdivou zprávu o tom, co žiju? Poezii je přece možné psát srozumitelně a průzračně. Literárněvědný puritán by možná namítl, že jde o prózu brutálním řezníkem rozsekanou do veršů a že se Orten v hrobě obrací. No a? Aspoň nebude mít přeleželá záda!
Michal Šanda (1965) je básník, prozaik a dramatik.
Onen literární řezník se jmenoval Charles Bukowski a v neděli to bylo sto let, co se narodil v německém Andernachu. Zanedlouho nato se jeho rodiče přestěhovali do Los Angeles, kde bude Bukowski až do své smrti (1994) pít pivo za pivem, mlátit hlavou o kachličky v koupelně, třískat pěstmi chlapy v nonstopech a neurvale vyhazovat ženské na chodník ze svého kabrioletu, sázet na dostizích, zvracet v kocovině a pak s bolestí v srdci usedat k šrajbmašině, protože to kocovina posadila spisovatele k psacímu stroji, jak tvrdil, a já mu dávám za pravdu.
Kromě poetické řezničiny bývá Bukowskému vyčítána monotematičnost, zhusta těmi, co ho v mládí hltali slovo za slovem a ve zralém věku ho teď zkoumají kritickým pohledem skrz prsty s nehty už ostříhanými a ohlazenými pilníčkem. Pravda, nebyl to žádný Pound ani Holan. Dokola jen opakoval svou mantru: Kdo se bojí, se… v síni. Co tím chtěl básník říci?
