Článek
Slyšela jsem, že nemáte rád pojem underground. Proč?
Léta jsem ho bytostně nesnášel. Co je to underground? Teoretici ten umělecký underground a to pozadí vysvětlujou, ale ono je to třeba o něčem úplně jiným a není k tomu potřeba slov. Ti lidé, kteří používají tyhle výrazy, jsou vlastně takoví okázalí šášové.
Tenhle pojem používal taky Ivan Martin Jirous.
Magor ho, myslím, nesnášel bytostně.
Ale vždyť ho sám definoval.
Každý dělal to, co uměl. A on nic jinýho neuměl, tak definoval underground. Ne, dělám si legraci, ono je důležitý věci upřesňovat a dávat jim výrazy, ale pak je taky nebrat jako definitivní. Nakonec se ukázalo, že je dobře, že Magor napsal tu Zprávu o třetím hudebním obrození a vysvětlil tam underground. Underground je výbornej. Vidíte, jsem jako chameleon. Měním barvu a člověk si toho ani nevšimne.
Jak to, že jste ve slavném procesu se skupinou The Plastic People of the Universe v roce 1976 dostal po Jirousovi druhý nejvyšší trest, jeden rok natvrdo, zrovna vy? Třeba Mejla Hlavsa byl ještě před soudem propuštěn.
Nevěděl jsem vůbec nic o tehdejším právním systému. Jako nevím nic o tom dnešním. O tom, co nás obžaloval, prokurátorovi, jsem si nejdřív myslel, že je advokát. Mně se to pletlo, nic mi to neříkalo. Asi jsem se jim nelíbil. Ale někdo z toho zásadního centra tehdejší moci si vůbec nepřál, aby tohle proběhlo. Protože nejdřív nás pozavírali asi pětadvacet a chtěli udělat monstrproces. To jsem čekal, že dostanu třeba deset let. Bylo mi dvacet čtyři a říkal jsem si: To je konec života.
Měl jste od rodičů podporu v tom, co jste dělal?
Myslím, že ano, ale nedávali to příliš najevo. Až když došlo k tomu zavření. Během procesu se mnou drželi. Mámu jsem měl strašně rád. Když jsem se vrátil z vězení, tak jsem jí říkal: „Přečetla sis někdy ty moje věci?“ A ona mi řekla: „To víš, že jo, s tím bych si nevytřela ani prdel.“ Byla výborná. Zemřela měsíc po povodních v roce 2002. Vyplavilo jim to dům v Radotíně. Žila tam od třicátých let a veškerý ty její životní vzpomínky se utopily. Většina lidí, který byli blízko, i když bych si třeba nemyslel, že jsou blízko, se v těch rozhodujících chvílích zachovala naprosto skvěle.
Cítil jste něco jako zadostiučinění po vaší soudní rehabilitaci v roce 2003?
Nevím, co je to zadostiučinění. Zajímavý bylo hlavně to, že to vůbec proběhlo. A u Nejvyššího soudu, o což se zasadil soudce Rychetský. Tam přinesli krysama prolezlý spisy a proces probíhal stejně jako tenkrát v roce 1976. Ale zadostiučinění… Za co?
Za to, že bylo uznáno, že jste byli obviněni neprávem.
Ale v pozici tehdejší moci to asi právem bylo.
Co pro vás bylo impulsem k opuštění Československa?
Že už tady nechci být. Že to tady je naprosto zkurvený. Mě srali i ty lidi kolem Charty, to byli takoví převrácený svazáci. Ale je fakt, že mezi nima byli někteří, kterých si dnes nesmírně vážím. Třeba pan Jaroslav Šabata, ten byl vlastně jedním z těch, kteří způsobili padesátý léta. Ale moje setkání s ním, a to je šíleně dávno, třicet let, pro mě bylo strašně důležitý. To byl pokornej člověk. Nikdy nemůžete nic plně definovat.
Mně bylo nabídnuto vystěhování, dneska je to historicky nazvaný asanace. Po jistý zkušenosti jsem si řekl, že už tady nejde být. Vždyť jsem měl dvě malý děti. Tady už docházelo k takovým zvěrstvům. K osobním. A jednoho dne došlo k největšímu zvěrstvu, k šílenýmu fyzickýmu napadení. Proto jsem se rozhodl, že odjedu. A myslím, že jsem toho nikdy nelitoval.
Myslel jste si, že se ještě někdy vrátíte?
Já se nevracím. Kam?
Do Československa.
Ty jsou nejhorší, ty otázky jako definujte, kdy jste se vrátil, proč jste se vrátil. Protože já vždycky říkám lidem, který mně jsou nepříjemný, že jim je do toho naprostý hovno. Anebo říkám, že jsem se nikdy nevrátil. Nelze se vracet. Všechno se mění.
I Československo po těch letech muselo být úplně jiné.
To bylo. Od roku 1980 do roku 1989 jsem ho neviděl. Tady to byl tak jinej svět. Volal mně po revoluci Mejla Hlavsa a říkal, ať přijedu, že je to tady bezvadný. A já jsem si říkal: Neskoč na špek svým vlastním deziluzím a iluzím, který se už nedaj rozlišit. Pak jsem přijel až po půl roce kvůli rodičům. Když jsem se tady první den vožral, druhý den jsem vůbec nevěděl, kde to jsem.
V jednom rozhovoru jste řekl, že když jste se vrátil, byl jste tady člověkem bez jména a bez identity. Přátele jste tu ale měl, ne?
Mě především potěšilo a těší pár lidí, třeba Martin Jirous. Martin byl šíleně zajímavej člověk. Nikdy se nesral do mýho soukromí. Jako před lidma jo, on byl takovej vejtaha, předváděl se. Ale nikdy nebyl u mě doma. Nepotřebovali jsme tyhle soukromý rozhovory. O čem člověk může vést rozhovor? Buď má pochopení pro toho druhýho takovýho, jakej je, anebo nemá.
Jak jste vnímal před třemi lety oslavy pádu komunismu na Národní třídě? Tenkrát vám skupina Monkey Business udělala skvělý hudební doprovod, dokonce s popelnicemi.
Bylo to výborný. Roman Holý je skvělej člověk. A všichni ty lidi kolem toho taky. Někdy je potřeba organizace, to je fakt. To si člověk nebo třeba já uvědomuje, že je potřeba mít ve věcech řád. Protože já kdybych v poslední době neměl řád ve všech těch popsaných papírech, tak nevím. Jednou jsem se rozhodl, ale to už je hodně let, že vyhodím všechno, co mám, do kontejneru. Už jsem to měl v těch velkých igelitových pytlích. A pak jsem hledal pas a nemohl jsem ho najít. A byla z toho v tu chvíli nějaká slabost.
Takže jste to nakonec nevyhodil?
Ne. Člověk může vyhodit cokoliv, i sám sebe může vyhodit do odpadkovýho koše. Ale co pak?
