Co je nového v sociologii? Jan Lukavec nad knihou Radima Marady

Autorem je Radim Marada z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Spektrum jeho odborných zájmů je široké: sahá od kolektivní paměti přes sociologickou reflexi sportu, zvláště fotbalového fanouškovství, až ke kulturnímu podloží transsexuality a historickému vývoji moderních kulturních forem.

Tomu odpovídá i to, že v jeho pojetí se sociologie prolíná s kulturní antropologií nebo třeba dějinami mentalit. A hlavně je velmi pestrá. Marada sám se distancuje od kolegů, kteří ať se zabývají čímkoli, vždycky nakonec odhalí přítomnost všeprostupující foucaultovské disciplinární moci. Místo toho deklaruje zaměření na jedinečnost zkoumaných jevů.

„Dobrá sociologie nesnáší prefabrikovaná řešení konkrétních záhad. Nespoléhá na kouzelné formule, které jich najednou vysvětlí co nejvíce, ale za cenu ztráty vitálního kontaktu s každou z nich.“

To ovšem autorovi nebrání napříč různými stoletími hledat analogie. A vykládat jevy obecně vnímané jako světské coby (pseudo)nositele náboženských hodnot a významů.

Tak třeba „posvátná povaha“ adrenalinu podle autora spočívá v tom, že vyjímá s ním spojené silné zážitky z fádního běhu každodennosti: „Je spojen s aktivitami, které požívají výjimečného statusu. A současně je tělesně zakoušeným stvrzením výjimečnosti daného zážitku.“

Adrenalinové aktivity podle autora v jistém smyslu replikují rituály, při kterých se stoupenci přírodních náboženství dostávají do přímého kontaktu s univerzem.

Rozdíl je v tom, že vyznavači adrenalinu se při tom v představách přihlížejících a ve vlastní extatické zkušenosti nemusejí proměnit v žádné zvíře, strom, horu nebo řeku. Univerzum se jim „zpřístupní soustředěným splynutím s jejich vlastním tělem“.

Tento zážitek je ve své úplnosti slovy „nepopsatelný“, nicméně při správně nastavené obrazotvornosti dobře pozorovatelný a hodný obdivu.

Jindy zase Marada aplikuje koncept dvojího těla krále od historika Ernsta Kantorowicze na svět soudobého sportu, když v souvislosti se slavným provedením pokutového kopu, vršovickým dloubákem, kterému se v zahraničí říká „Panenka“, mluví o dvojím těle jeho vynálezce Antonína Panenky: jedno je smrtelné a náchylné k opotřebení, druhé legendární a věčné.

Dalším rysem autorova přístupu je „dehumanizace aktérství“. Hlavní roli v tom, co analyzuje, mohou sehrávat činitelé různého druhu. Zkoumá tak například společenské a kulturní důsledky technologických inovací nebo připomíná, že od konce 20. století „převzaly panství nad životem molekulární procesy v mozku“.

Skoro na závěr knihy autor zařadil pasáž, v níž 25. listopadu 2020, při dokončování první verze rukopisu, reagoval na zprávu o úmrtí Diega Maradony. V ní na malém prostoru shrnul většinu témat své knihy. Hodnotil zde odchod tohoto „virtuosa“ moderního fotbalu, „fotbalového čaroděje, mobilizátora adrenalinu, narušitele nudy na hřišti i mimo ně. Demonstrátora symbiotické jednoty intuice, těla a míče: splynutí duchovního a fyzického, lidského a ne-lidského, materiálního a nemateriálního. Pokořitele nepřátelské materiality hrbolatých a podmáčených hřišť, zlovolných úmyslů soupeře. Pachatele proslulé nezbednosti, provokativnosti a fanfarónství, jež nepůsobily dojmem odtažité povýšenosti celebrit. Podněcovatele transnacionálních dilemat, konstruktéra i destruktéra symbolických hranic mezi posvátným a světským“.

Můžeme se skepticky ptát, jestli autor fotbalistův kult sám částečně nevytváří, místo aby jej analyzoval. Každopádně je to názorná ukázka osobitého Maradova stylu, který je silně metaforický a plný nadsázky. Neschází v něm drobné provokace ani místa, kde čtenáře napadne, nakolik je daná věta myšlena vážně. Autor záměrně rozmlžuje hranice mezi „seriózním“ vědeckým textem a uvolněným esejem, mezi „vysokým“ a „nízkým“. Pohrává si s významy, které kombinuje někdy bravurně a někdy až příliš nezávazně a lehce. Četná jeho tvrzení by se asi dala jen těžko kvantifikovat či experimentálně ověřit.

Alespoň z mého pohledu je nicméně jeho kniha poučná, zábavná i čtivá. V rámci relativizace hranic si u ní nemůžeme být jisti, kde končí sociologie a začínají příbuzné obory; pro laika, který se chce něco dočíst o soudobé společnosti, to však nemusí být zase tak důležité.