Co by se muselo stát. Sociolog Pavel Pospěch nad románem Ministerstvo budoucnosti

Kniha Neobyvatelná Země Davida Wallace-Wellse, která předloni vyšla v češtině, je příkladem takového uvažování: je to chmurný katalog kolabujících ekosystémů a civilizačních vzorců, které se v důsledku změny klimatu rozpadají.

Autorova vize se nám může zdát pesimistická, ale optimistické varianty budoucnosti nejsou pro naši představivost o nic snazší. Zkusme si představit, že bychom změnu klimatu mohli zastavit. Představme si svět, v němž emise oxidu uhličitého přestanou růst a začnou klesat. Svět, v němž přestaneme pálit fosilní paliva. Zastavíme tání ledovců. Ukončíme drancování oceánů. Omezíme leteckou dopravu. Umožníme důstojný život lidem, jejichž domovy sužují vlny veder nebo stoupající hladiny oceánů. Co by se muselo stát, abychom toho dosáhli? Co všechno by se muselo stát?

Román The Ministry for the Future (Ministerstvo budoucnosti, Orbit Books 2020) Kima Stanleyho Robinsona je dlouhou a dopodrobna promyšlenou odpovědí na tuto otázku: Co se všechno musí stát, abychom se změnili?

Když v březnu 2020 vypukla pandemie koronaviru, napsal publicista a spisovatel Stanislav Biler text Koronavirus je poslední naděje, která nám zbyla. Mluví v něm o představivosti, které pandemie otevřela cestu, a o možnosti využít situaci k tomu, abychom znovu promysleli základy, na nichž naše společnost stojí.

Co se stalo od té doby? Nic. Pandemii jsme – aspoň na čas – vytěsnili a děláme všechno pro to, abychom se navrátili „do normálu“. Do normálu, o němž generální tajemník OSN António Guterres letos v dubnu prohlásil, že je „pevně na cestě ke světu, v němž nebude možné žít“. Abychom se navrátili zpět ke společnosti, která se, jak píše sociolog Anthony Giddens, stala „molochem“, jenž pádí nezastavitelně vpřed, a jakákoli snaha zastavit jej se jeví marná.

Co se tedy musí stát, když ani pandemie nic nezmění?

Robinsonova kniha je příběhem instituce, ministerstva budoucnosti, které se z bezvýznamné mezinárodní agentury změní v hybatele globálního dění. Jeho úkolem, vyplývajícím z Pařížské dohody o klimatu z roku 2015, je hájit zájmy budoucích generací.

To zní jako banální fráze, až na jednu podstatnou věc: budoucí generace v knize vystupují jako právní entita, jejíž zájmy mohou být reprezentovány v soudních sporech.

Robinson s tímto motivem pracuje způsobem, který je charakteristický pro celou knihu: vychází ze skutečných odborných diskusí a spekuluje o jejich možných dopadech na budoucnost. Otázka, zda mohou být fiktivní osoby účastníky právních sporů, je totiž předmětem debat i v současném americkém právu: Proč nemůže být právnickou osobou například příroda? Pokud mohou být před soudem zastupovány zájmy obcí, korporací nebo národních států, proč by nemohly být vzaty v potaz i zájmy devastovaných regionů, přírodních rezervací – nebo budoucích generací?

Také zásahy a opatření, které Robinson v blízké budoucnosti vykresluje, vycházejí ze současných odborných debat. Možná že můžeme zmírnit tání antarktických ledovců tím, že do nich vyvrtáme šachty a zpod ledovce pomocí sady obřích čerpadel odsajeme roztátou vodu: ledovec přestane klouzat po skalním podkladu, a jeho celkový ústup se tím zpomalí.

Možná dokážeme omezit množství slunečních paprsků, které dopadají na zemský povrch, tím, že budeme do stratosféry rozprašovat velké množství oxidu siřičitého. Podobně jako v případě exploze filipínské sopky Pinatubo v roce 1991 pak dojde k utvoření vrstvy siřičitých aerosolů, které část slunečních paprsků zablokují.

Tyto a další postupy jsou už v současnosti předmětem vědecké diskuse a souhrnně bývají označovány jako geoengineering: což je znepokojivé slovo, které v nás evokuje představu čarodějova učně. Opravdu jsme vědecky a technicky na takové úrovni, abychom mohli provádět masivní inženýrské zásahy do planetárních systémů?

Robinsonova odpověď je jednoznačná a táhne se celou knihou: Copak současná kapitalistická ekonomika není geoengineering? Copak způsob, jakým hospodaříme se zdroji, a to, jak vše podrobujeme požadavkům na růst a zhodnocení, nezasahuje zásadním způsobem do fungování naší planety?

To, zda budou inženýrská řešení reálná, se odvíjí od jejich měřítka a kapacity, kterou jim vyčleníme. Na rozprašování oxidu siřičitého do stratosféry potřebujeme dostatečné množství letadel, na odčerpávání vody zpod ledovců jsou nutná vrtná zařízení, výkonná čerpadla, podpůrná infrastruktura a obrovské množství energie.

To vše můžeme naprojektovat a náklady spočítat. Jak ale změníme společnost? To, co nás žene do pasti klimatické změny, přece neleží ani pod antarktickými ledovci, ani ve stratosféře – nýbrž v nás, v organizaci světové ekonomiky, v soutěžení mezi národními státy a ve slabosti institucí, které by se globální katastrofě mohly postavit do cesty.

Jak můžeme změnit média a sociální sítě, abychom znovu získali důvěru v instituce? Co může lidstvo sjednotit v podmínkách systému, který nás staví proti sobě? Potřebujeme nové zdroje solidarity? Nové náboženství? To jsou otázky, které se v Robinsonově románu neustále vracejí.

Některá opatření opět vycházejí ze současných diskusí – například zavedení virtuální měny carbon coin. Zatímco uhlíková daň (carbon tax) je restriktivním opatřením, které zpoplatňuje spalování uhlí, a snaží se tak od něj odradit, virtuální carbon coin by byla pozitivní pobídkou. Za každou nespálenou tunu uhlí by bylo možno získat určitý obnos této virtuální měny, podložené dlouhodobými dluhopisy, jejichž hodnotu by garantovaly největší centrální banky světa. Abychom mohli takovou globální měnu zavést, je třeba získat souhlas centrálních bank Evropské unie, Spojených států, Číny, Ruska a dalších zemí – a spolu s ním i závazek, že budou za nově zavedenou měnu ručit.

Představa centrálních bankéřů, kteří se dohodnou na společném postupu bez ohledu na své vlastní zájmy, je zhruba stejně reálná jako možnost, že Čína, Spojené státy a Rusko vyřadí ze svých námořních sil letadlové lodě a poskytnou je dobrovolně jako logistické základny pro provoz odčerpávacích vrtů na Antarktidě.

Právě z těchto důvodů píše politolog Francis Fukuyama o Robinsonově knize, že je směšně nerealistická: Pokud by se k odvrácení klimatické katastrofy muselo stát všechno toto, jakou máme reálně naději? Robinsonova kniha je na první pohled optimistickým výhledem do budoucna, ale při jejím čtení zjišťujeme, že je možná snazší představit si naši civilizaci zničenou klimatickou změnou než to, že klimatickou změnu dokážeme zastavit.

Ministerstvo budoucnosti začíná popisem vlny veder, která někdy v blízké budoucnosti zasáhne kontinentální Indii a způsobí smrt desítek milionů lidí. Kombinace vedra a vysoké vlhkosti je pro lidské tělo smrtelná, protože znemožňuje přirozenou termoregulaci pocením.

„Nikdy nebudeme vědět, kolik lidí zemřelo,“ říká vedoucí indické delegace, „je jich příliš mnoho na to, abychom je spočítali.“

Indická tragédie se stává mementem, milníkem, který naplno ukáže děsivost nadcházející budoucnosti.

Sociologové Philip Smith a Nicolas Howe píšou o místech, která propůjčují tvář našemu utrpení: Černobyl máme navždy v paměti jako varování před riziky jaderné energie. Bhópál je věčnou připomínkou bezohlednosti západních průmyslových firem. Změnu klimatu jsme si dosud s konkrétním místem nespojovali, a to se v Robinsonově románu mění.

V závěsu za indickou katastrofou přicházejí další rány: mezinárodní terorismus, přírodní pohromy a přívaly klimatických uprchlíků. V Robinsonově knize se vypravěči střídají a řada z nich patří právě mezi ty, kdo jsou na útěku. Před smrtí horkem, před hladem, před povodněmi, před krutostí azylového systému v bohatých zemích. Hlavními postavami Robinsonovy knihy jsou oni.

Klimatická krize je sice bezprecedentní a jiná než všechny ostatní krize, jedno s nimi však má společné: nejhůře dopadá na ty, kdo byli chudí a znevýhodnění již před jejím vypuknutím.