Článek
Rozhodnutí poroty soutěže Evropské knihy roku označit Gottland Poláka Mariusze Szczygiela za nejlepší román roku 2009 je poněkud paradoxní. Ještě paradoxnější je její odůvodnění, že jde o pozoruhodné svědectví o skutečných lidech minulého století.
Literární puristé se jistě mohou ptát, proč právě Gottland by měl být to, co nazýváme románem, a pokud to román opravdu je, jak může být zároveň „svědectvím o skutečnosti“, když jeho autor tuto skutečnost ve značné míře neprožil a navíc na ni hledí přece jenom zvenčí – z jiné země, kultury, jazyka. Odhlédneme-li však od žánrového dělení, může se nám Gottland jevit opravdu jako pronikavý vhled do českého 20. století prostřednictvím umělecké fikce, jíž je vlastní určitá „logika“ řazení a spojování ať skutečných postav a událostí, či hledání „pravdivosti“ prostřednictvím metafor, symbolů a klíčových motivů.
Loni však vyšel ještě jeden zahraniční román, v němž se rovněž objevuje nedávná česká historie. Skleněný pokoj navíc nenapsal autor, který se dlouhodobě a intenzivně zabývá zdejším prostředím, nýbrž Brit Simon Mawer žijící dlouhá léta v Itálii, biolog a spisovatel, jenž si prostředí svých románů volí podle toho, jak jsou pro jeho psaní zajímavá. Skleněný pokoj je bezesporu natolik čistou fikcí, že o „svědectví“ nemůže být ani řeči. Anglicky mluvící čtenář může zemi, o níž se v románu píše, vnímat jako Shakespearovu Bohemii v Zimní pohádce – Mawer ho dokonce nechává hádat, o jakou zemi může jít, a skutečná místa (alespoň v originálním textu) často skrývá pod jmény, která jako by z tohoto prostoru činila něco zcela vymyšleného (např. si hraje s názvem Hranice). Přesto i Skleněný pokoj vyvolává v českém čtenáři dojem autentické zkušenosti s jeho vlastními dějinami.
V centru románu se nepohybují lidé, kteří skutečně žili (přestože i ty zde najdeme), nýbrž stavba, kterou snadno dešifrujeme jako vilu Tugendhat. V románu představuje modernistický ideál, čistotu a jasnost formy, zhmotnění světla a absolutní průhlednost, a tento ideál se v textu zrcadlí v několika směrech. Je jakýmsi idealistickým obrazem nové republiky – nedávno vzniklého Československa – kde vedle sebe v pluralitě žijí bohatí, chudí, katolíci, židé, bezvěrci, Němci, Češi, kde bez problému koexistují různé jazyky i kultury. Funkcionalistická stavba se však rovněž odráží v charakterech jejích majitelů a konečně i v samotné struktuře románu, který je sám o sobě pečlivě vybudovanou konstrukcí, v níž do sebe vše zapadá. Každá čistota formy však s sebou nese určitý chlad, každá průhlednost je už od počátku spojena s jistým skrýváním, což se projevuje i v životě samotné vily, která je tím nejideálnějším místem k bydlení a zároveň prostorem, v němž „se nedá žít“. Všechny tyto dvojznačnosti navíc postupně rozmetává neúprosný mlýn času a dějin.
Dům, který je původně středobodem Brna přetékajícího modernistickou kulturou, se změnou režimů mění svůj účel, chátrá, ale ve svých proměnách zůstává stále stejný. Fiktivně-reálné dějiny vily na sebe nabalují dějiny země ve zkratce, pomocí poněkud schematických postav a časových skoků.
Spojení estetického ideálu a dějin země se může jevit jako románový trik, a pokud jde o pluralitní charakter tehdejšího Československa, připomíná spíše oficiální ideální vizi společnosti současného Západu. Přesto je Skleněný pokoj, stejně jako Gottland, pro českého čtenáře zjevením především tím, jak proniká do nejistého prostoru naší nedávné historie, vybírá některé jeho prvky a nabízí interpretace, které by nám jinak zůstaly nejspíš skryty. Literatura – jak praví Wolfgang Iser – se pomocí určitého uspořádání jazyka dostává na nedosažitelná území za hranicemi systémů, které jsme si pro určité účely vytvořili. Zmiňované texty se navíc pohybují v teritoriu, kde hranice ještě nejsou pevně vymezené, neboť obrazy naší nedávné minulosti se stále ještě potácejí mezi zkostnatělými mýty a bezmocnou nejistotou. Zdá se, že „vyrovnávání se s minulostí“ u nás dosud selhává jak v oblasti práva, tak v oblasti historiografie a umění, a právě do této nejistoty zmiňované texty vnášejí pohled, kterého nejsme schopni – pohled nezatížený ideologiemi ani ostalgií, v níž si naše současná kultura občas libuje; pohled, v němž se rozplývají černobílé kontury našich představ o tom, co jsme zač a cože se to ve 20. století na tomto území vlastně dělo.
Simon Mawer
Simon Mawer Skleněný pokoj
Simon Mawer Skleněný pokoj Přeložil Lukáš Novák.
Kniha Zlín