„Civilizovaná žena“ jako státotvorný prvek. Nad knihou o vizuální kultuře první republiky

Civilizovaná žena. Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury (UMPRUM 2021) od Martiny Pachmanové, nominovaná mezi naučnou literaturou, se dotýká budování československého státu z doslova nepřehlédnutelné stránky, totiž optikou vizuální kultury.

Bez ohledu na počet žen ve vrcholné politice nebo v managementu je „civilizovaná žena“ zásadním státotvorným prvkem. To, jak byla po roce 1918 formována vizualita ženy v novém československém státě, je nedílnou součástí vzrušujícího příběhu národního sebevědomí po otřesné zkušenosti první světové války.

A též zaměstnaná žena, která je u nás po druhé světové válce (na rozdíl od většiny evropských zemí, o Americe nemluvě) již samozřejmostí, se začíná společensky i vizuálně definovat právě už za první republiky.

Publikace Martiny Pachmanové v každé kapitole připomíná, jak se proměna postavení ženy v demokratické společnosti opírá o proměnu vizuality všeho, o čem se společnost domnívá, že k ženě náleží. A tak se začíná radikální reformou domácnosti a oděvu. K té jsou ženy vedeny časopisy všeho druhu a do těchto služeb se zapojují umělci i výrobci. Kuchyně se stává národohospodářským problémem a její modernizace je věcí pokrokových architektů a rovněž výzvou k řešení na úrovni státu a měst.

V právě vzniklém Československu se také nově pohlíží na ženskou krásu, která má být mnohem více spojena s hygienou, pohybem, zdravovědou a tělovýchovou. Své místo v pojetí moderní ženy má péče o rodičku a o děti od narození až po mateřskou školu. K pracujícím ženám se obrací například zobrazení správných a vadných postojů při práci v domácnosti nebo typů pracovního oděvu.

Návrhy kalhot pro všechny životní situace a příležitosti včetně těhotenství, společenských událostí, práce, rekreace, do školy i ke sportu se proslavila Božena Rothmayerová–Horneková. V knize je množství citací z polemik, které se o tomto reformovaném oděvu tehdy vedly.

Byl tu ale i zájem o oděv dělnických žen, přestože byly jako zákaznice málo zajímavé – v roce 1930 se v Mánesu uskutečnila třídenní výstava Dělnická žena a móda u příležitosti sjezdu sociální demokracie. Levicový architekt Jiří Kroha nicméně ve své studii Věda o bydlení s lítostí připomíná, že „patentní plynové a elektrické přístroje, kombinovaný sporák a ohřívače a speciální pracovní nástroje a nářadí nejsou proletářským ženám přístupné“.

Moderní hospodyňství a domácnost stejně jako debaty kolem nich byly výsadou – ale také povinností – převážně středostavovských žen, které se „stále častěji obcházejí bez služebných“ a které, na rozdíl od proletářských žen, zůstávají „strážkyněmi rodinného domova, se všemi jeho třídně idealizujícími, etizujícími a fetišizujícími symboly“.

Osvobodit „činnou ženu“, jakou si přála Marie Majerová, ze zajetí mužských sexuálních fantazií není snadné – a snad ani možné. Naléhavější je osvobodit ji od patriarchálních nároků, když zrovna vítězí konzervativní postoje. A ty vítězí, vždy když nastanou těžkosti, například hospodářská krize nebo vykřikující diktátor za hranicemi.

S nástupem třicátých let se představa o moderní ženě stává usedlejší, odráží se to v módě, ale i v ženském uplatnění na trhu práce, z něhož jsou vdané ženy vytlačovány. Vize lepšího světa a víra v něj ženy osvobozuje, úzkost patriarchátu se obrací proti nim.

V první republice je „veřejná žena“ představována jako důstojná reprezentantka společensky důležitých zájmů (třeba na portrétu Františky Plamínkové z ateliéru Langhans), ale také v podobě bezpočtu karikatur a (většinou dost idiotských) vtipů. Umělkyně, univerzitní studentky, političky a zaměstnané ženy jsou karikovány s argumentem, že neumějí vařit a nebývají doma. Vyloženě překvapivá je pak vizuální kultura kuřáctví: krásný portrét ženy s cigaretou od Václava Jírů z roku 1932 zabíral celou plochu obálky časopisu Letem světem.

Ženský zjev je prezentován ve filmu (a je také filmem ovlivňován), na scénu vstupují hvězdy oblékané ve známých salonech. Časopisy zavádějí ženské rubriky a módní hlídky. Články nejnadanějších autorek (Milena Jesenská, Staša Jílovská či výtvarnice Sláva Vondráčková) pak míří pod povrch k hlubší podstatě emancipace a sociální spravedlnosti.

Důležitý je i boj za prosazení Mezinárodního dne žen vedle tradičního Svátku matek, vedený především dělnickým časopisem Rozsévačka.

Estetickým ideálem se stalo štíhlé, pružné, opálené tělo: jako takové bylo obdivováno (a komerčně využíváno v reklamě) i karikováno. Silné ženské hnutí představoval moderní tanec, který provozovaly a vyučovaly mimořádné osobnosti avantgardních umělkyň.

Do popředí se dostávají též sportovkyně, rekordy trhala například atletka Zdena Koubková (která později změnila, či spíše chirurgicky potvrdila své mužské pohlaví a musela vrátit všechny medaile a na dlouho upadla v zapomnění). Motorizovaná žena má svůj jedinečný symbol v automobilové závodnici Elišce Junkové, která se stala celebritou propagující nejen automobilismus, ale i módu a rodnou hroudu (v lidovém kroji na obálce časopisu Domov a svět se usmívá jako „Hanačka, kterou zná celý svět“).

Pachmanová ale připomíná, že „sport a pohyb na zdravém vzduchu ženu mentálně a fyzicky osvobozoval, aby ji následně paradoxně připoutal k roli matky, manželky, kuchařky a pečovatelky“. A také poznamenává, že z onoho svobodného, konvencemi nespoutaného tance byli de facto vyloučeni muži.

Důležitým momentem ženské emancipace je také pozornost zaměřená k problematice ženské sexuality, a především mateřství od samé počáteční události porodu. Pachmanová (v otázkách filmu ve spolupráci s Kateřinou Svatoňovou) zmiňuje zdravovědné snímky, z nichž Procitnutí ženy („jedinečný český velkofilm z oboru hygieny ženy“) bylo v roce 1926 natočeno coby instruktážní snímek podle scénáře Karla Drimla, neúnavného osvětáře v oboru zdravovědy (loutkáři znají jeho hru Bacilínek).

Podrobné probrání vývoje organismu a lidského plodu až po „líbivě a radostně představenou scénu porodu“ narážel na pruderii konzervativních kruhů, v řadách zdravotníků však našel vlivné zastánce, takže ho během jednoho roku vidělo půl milionu diváků. Film se opět soustředí především na mateřství, žena v něm biologicky „procitá“ k uvědomění si tohoto úkolu, důležitého ovšem i pro zachování a rozkvět národa.

Tematizován je rovněž vztah mezi ženou a strojem.

„Psacímu stroji by v první řadě měly být vděčny ženy,“ psalo se ve Světozoru, „protože vytvořil práci pro ženu. Vytvořil písařku na stroji.“

To je trochu směšný důvod k vděčnosti, na strojích ovšem pracují i tovární dělnice. Kritická publicistika už ve dvacátých letech, kdy se firma Baťa chlubí závratnou produktivitou, upozorňuje, že racionalizace strojové výroby vede k pracovním „dostihům“, na jejichž konci je vyčerpání. Protektorátní režim pak ženy nažene do zbrojovek. Tento krutě paradoxní závěr jedné z kapitol knihy připomíná, že ekonomická i politická tíže dopadá vždy nejdřív a nejhůře na ženy.

Kromě množství výmluvných zobrazení a originálních úvah o vizualitě obsahuje kniha Civilizovaná žena na konci každé kapitoly medailony důležitých osobností. Kromě Martiny Pachmanové je napsali ještě Hubert Guzik, Libuše Heczková, Eva Kalivodová, Kateřina Svatoňová a Magda Španihelová. Také díky těmto svižným portrétům žen i mužů, svým stylem souznějícím s ústředním tématem modernity, se galerie činných osobností první republiky obohacuje o jména známá dosud jen odborníkům.

Pro naši celospolečenskou hru na hledání velkých žen jich v této publikaci o vizuální kultuře první republiky objevíme hned několik.

Úvahy o „civilizované ženě“ vedou k bilanci toho, co se z modernizačního proudu první republiky prosadilo, v poválečném socialismu přetrvalo nebo zaniklo a v tržně-liberální společnosti vytrvalo, obnovilo či upadlo. A výsledek je zřejmý: to, do čeho se může zapojit byznys, tedy vybavení domácnosti, oděvy, kosmetika i péče o tělo vůbec a zacházení se stroji, je samozřejmostí. Otázky biologické a sociální v různé míře vstupují do společenského sporu podle toho, kolik zastydlého patriarchátu se dostává do politických a profesně nadřízených pozic.

Knihy Martiny Pachmanové Civilizovaná žena se v knihkupectvích nevrší štosy, lze si ji však prohlédnout a pořídit též na výstavě stejného jména v Moravské galerii Brno, která potrvá do 10. července.