Cirkus, tango a záškrt

Literárny cirkus

akci vybral Michal Šanda

Bratislavský bohém Koloman Kertész Bagala přišel se znamenitým nápadem na literární cirkus. Jako v klasickém cirkusu se zde v rychlém sledu střídá číslo za číslem. Účinkující řekne báseň nebo kratičkou povídku a do manéže hbitým saltem skočí další. Má to fór a švih. Mnohé texty jsou navíc psané na míru a některé vznikají přímo na jevišti. Cirkusovými štacemi s největším sukcesem byly letos festivaly Pohoda a Easthetic a legendární scéna A-4 Nultý priestor. Zdá se, že existuje ještě jiná možnost, jak prezentovat literaturu, než je skomírající tradice čtení v kavárnách nebo klubech na straně jedné a na straně druhé z německy mluvících zemí k nám nepříliš zdařile implantovaná slam poetry. A teď už mě nezdržujte, jdu krmit slony.

Jessica Hausnerová: Lurdy

film vybral Štefan Švec

Tento snímek vznikl sice už před dvěma roky, ale já ho viděl až letos na Dnech evropského filmu. Přišla na něj jen malá tlupička diváků. Ostatní se asi báli, že půjde o náboženskou propagandu. Ten film se totiž jmenuje Lurdy a natočila ho Jessica Hausnerová. Nejlepší je na něm to, co napsala jedna komentátorka na ČSFD: Přes silný psychologický příběh je to v podstatě nádoba, do které si každý naleje vlastní smysl. Antiklerikálovi potvrdí jeho předsudky, katolíkovi upevní víru a v některých případech to prohodí. Příběh ochrnuté dívky na hromadném zájezdu v katolickém Disneylandu přitom vůbec není jen o víře. Je to hluboký a drsný vrt do duše, kterou potkalo tak nečekané štěstí, že se snad ani nedá zvládnout.

Martin Parr: Assorted Cocktail

výstavu vybrala Klára Kolářová

Díkybohu za pražský DOX. Tamní výstava britského fotografa Martina Parra Assorted Cocktail byla výběrem autorových prací od roku 1983 a zahrnovala cykly Malý svět, Poslední útočiště nebo Znuděné páry. Na první dobrou jsou to fotky kousavě vtipné. Přesmahlé dámy vyvalující své blahobyty na slunci, apatické dvojice, otravné děti. Ahlavně nevkus, všudypřítomný a sžíravý, který udeří do smyslů takovou silou, že má člověk chuť jít domů a spálit všechny své sošky sloníků se zvednutými choboty. Když už ale začíná být té dokumentární krutosti moc a vy máte tendenci celý ten nenápadný půvab (malo)buržoazie spíš litovat, přesvědčí vás Parr, že jeho ambicí není soudit, ale pozorovat a být fascinován. Díkybohu za takové pozorovatele.

Painter at the Court of Milan, Panorama

výstavy vybral Jiří Přibáň

Během jednoho listopadového víkendu jsem navštívil hned dvě londýnské výstavy – obrazů Leonarda da Vinciho v Národní galerii (Painter at the Court of Milan) a retrospektivu Gerharda Richtera v Tate Modern (Panorama). A víc než kdykoli předtím jsem si uvědomil důležitost myšlenky Ernsta Cassirera, podle nějž podstata umění nespočívá ve schopnosti zachytit stav věcí, ale v subjektivní schopnosti umělce tento stav změnit. Dokonale anatomické studie Leonardovi otevřely možnost zbavit se tíhy renesančního realismu a ve zcela moderním duchu zobrazit mystickou jedinečnost lidské tváře. Apodobný zápas s realitou je přítomen v Richterových dílech, v nichž prostřednictvím malířských technik dochází ke „zfalšování“ fotografií, a tím i k rekonstrukci a reflexi osobní i kolektivní paměti. Richter zachytil naši zvěcnělou postmoderní realitu se stejnou transcendující silou, s jakou kdysi Leonardo svými sfumaty jednou provždy změnil moderní obraz lidské tváře.

Zuzana Liová: Dům

film vybral Václav Bělohradský

Příběh filmu Dům slovenské režisérky a scenáristky Zuzany Liové (za scénář dostala mimo jiné před lety v Cannes Cenu Krzysztofa Kieslowského) není v našem kontextu nijak originální – autoritářský otec staví pro dcery dům na své parcele a nevnímá, jak se zatím proměnil vztah mezi místem, rodinnými pouty a globalizovaným světem, že patřit pevně k nějakému místu je dnes pro jeho děti především klecí. Dcera si šetří na cestu do Londýna – metropole osvobozující distance k místu – a nakonec tam i odjíždí. Smiřuje se ale s poutem k otci a místu, do něhož patří, s tím, že láska, city, tělesnost vůbec nás někam umisťují. „Integrace a parcelování, globalizace a teritorializace jsou dvě tváře téhož procesu,“ napsal Zygmunt Bauman. Film Dům je o glokalizaci – lokalizaci v globálním prostoru, či jednodušeji: o možných domovech. Jde tu o redistribuci svobod a vazeb, svrchovanosti a podmíněnosti, moci jednat a moci dát smysl tomu jednání. Smysl je vždy omezený, místní, časový, smrtelný.

Břetislav a Jitka, Baltic Youth Philharmonic

muzikál a koncert vybrala Radka Denemarková

Zásadní umělecké zážitky mi rok 2011 přistrčil z nečekané strany. Jednak z přehlídky divadelní tvorby středních škol Pereme se s Thálií. Muzikál pražského Gymnázia Jaroslava Seiferta Břetislav a Jitka v režii Hany Ulrichové byl vtipný, řízný, dramaturgicky i režijně profesionální, přitom neztratil svěžest studentské drzé pospolitosti. Myslela jsem při něm na Voskovce aWericha, kteří začínali s obdobným zápalem, nenakaženi autocenzurou. Podobný zážitek přikrmený nadšeným údivem jsem si odnesla i z koncertu na severoněmeckém ostrově Usedom, kde hrál Baltic Youth Philharmonic s dirigentem Kristianem Järvim. Orchestr z nejlepších studentů evropských vysokých hudebních škol zahrál Šostakoviče a Mahlera v prapodivném prostředí továrních prostor nacistického výzkumného střediska. Byli dokonalí. Nezatížení. Profesionální. Citoví. Nebáli se. Tato generace se už nebojí ničeho, tudíž se já nebojím budoucnosti.

Asghar Farhadi: Rozchod Nadera a Simin

film vybral Štěpán Kučera

Snímek íránského režiséra letos vyhrál Zlatého medvěda na Berlinale a u nás se promítal na festivalu v Karlových Varech. A takový už jsem dlouho neviděl. Napětí v něm stupňuje každá další scéna, příběh se víc a víc zadírá pod kůži, do rodinného dramatu vstupuje detektivka a do ní zase esej o zločinu a trestu, postavy neúprosně míří k nenávratnu, a přitom je jejich autor nesoudí, udržuje si až nadlidské pochopení pro člověka. Snímek je to věcný a přirozený, a zároveň mistrně propracovaný a celistvý.

Béla Tarr: Satanské tango

film vybral Jiří David

Svůj asi největší letošní emocionální zážitek jsem si prožil u sedmihodinového snímku Bély Tarra, ovšem z roku 1994, Satanské tango. To vlastně už není film, ale monument, umění, něco, co se vymyká kinematografickému průmyslu. Neznám nyní nic, co by se k němu mohlo přirovnat. I taková Melancholie Larse von Triera je proti němu jenom film. K Tarrově dílu bych možná přeci jen zlehka přidal Clockwork od Christiana Marclayho z letošního Benátského bienále, které ale – až na výjimky – bylo pro mne spíše zklamáním.

Tomáš Weiss: Postkomunismus: záškrt

knihu vybral Zdenko Pavelka

Jistěže Bolano, Sorokin, Houellebecq, Kratochvil či Ryšavý mě okouzlili svými prózami, ale doopravdy mě dostal až Tomáš Weiss. Pětačtyřicátník, který píše, jak žije, a žije, jak píše. Jeho básnická sbírka Postkomunismus: záškrt je máchovsky vášnivá a brechtovsky politická. Přímočarost, otevřenost, schopnost vidět a viděné zkrotit do veršů, poezie jako vyznání a manifest. Záškrt je Weissova diagnóza současné české společnosti. Na záškrt, když není léčen, se může umřít, nebo taky živořit s obrnou.

Karl Kraus: Poslední chvíle lidstva

inscenaci vybrala Alice Šimonová

Předposlední tvůrčí sezóna pražského Divadla Komedie přinesla na Velký pátek vedle Fausta snad nejslavnější nehratelný text světové dramatiky. Tři režiséři – Katharina Schmitt, Thomas Zielinski a Alexander Riemenschneider – uvedli na jevišti, na balkóně a v hledišti divadla (místa střídali jak herci, tak diváci) tři obrazy na téma válka a média. Jak se v nich stupňovaly scénické prostředky i expresivnost výrazu, mírně sice ubývalo naléhavosti sdělení, ale první část s nasládle agresivní reportérkou Ivany Uhlířové postihla zásadní Krausovo sdělení o hyenismu a nezodpovědnosti médií s emocionální naléhavostí a intelektuální vivisekční deskripcí pro práci Pařízkova souboru tak typickou. No a pro pár uškudlených miliónů jsme o toto divadlo (opakovaně i Divadlo roku) přišli. Vivat Magistrát!

Patrick Wolf: Lupercalia

hudební album vybrala Tereza Šimůnková

Na tohle jméno jsem poprvé narazila ve vlaku do Düsseldorfu. Někdo nechal na sedadle ležet časopis s pochvalnou recenzí na „elektronického Boba Dylana“, jehož „tvorba dává tušit, o čem by zpívali velcí písničkáři 20. století, kdyby dnes byli mladí“. V listopadu měl v Praze koncert. Byl neuvěřitelný. Přijel s albem Lupercalia, což je pohanský svátek plodnosti, a je to to nejněžnější, co zatím nahrál. Dřív to byly samé znásilněné děti a honičky s démony, teď je to láska. Nevím, jaká témata by dnes zajímala mladého Dylana. Mě zajímá tohle.

Michal Pullmann: Konec experimentu

knihu vybral Zbyněk Vlasák

Na své dětství si moc nepamatuju a dnešní umělé obrazy té doby mi nedávají dohromady smysl. A nejen mně. Když se za normalizací (a svým vlastním dětstvím) loni ohlíželi studenti a studentky DAMU, bylo jejich absolventské představení hamlet plné příběhů, které se ale začaly vyprávět až po roce 1989. Zkoušeli s těmito banánovými mýty bojovat, testovat je různými kontexty, ale skutečnosti se nedotkli a na konci boj přiznaně vzdali. Snažit se zpochybnit obrazy a výklady, které podle Pullmanna „znetvořují historii a znesnadňují pamětníkům svobodně mluvit o svých zkušenostech“, je i jednou z ambic jeho Konce experimentu. Staví proti nim teorii o kontinuitě mezi posledními dvěma režimy (aniž by měnil jejich znaménka), které jsou podle něj oba postavené na podobném konsensu svých obyvatel. A smysl to dává.

Pražské Quadriennale, brazilská expozice

představení vybrala Markéta Pilátová

Léto už je dávno pryč, ale možná si ještě vzpomenete, že letošní pražské Quadriennale vyhrála brazilská expozice. Její součástí byl i můj kulturní zážitek roku. Trval asi tři minuty a týkal se japonsko-brazilského představení odehrávajícího se v černé, starodávné krabici, do níž každý divák musel strčit hlavu. Byla to taková malá chvíle, jak by řekl básník Václav Hrabě: „tak akorát na jeden tulipán“. Miniaturní japonská loutka, kterou vedla brazilská žena, se pohybovala směrem k uvadající květině. Vzdalovala se a přibližovala a delikátně tancovala celým svým dřevěným tělem. A mně připadalo, že zase po čase sedím v brazilském Riu na pláži Copacabana, fouká jižní vítr a někde za rohem pouliční prodavači nabízejí suši z brazilského tuňáka. Nic silnějšího jsem letos, aspoň v kultuře, nezažila.

Dominik Lang: Spící město

instalaci vybrala Kateřina Tučková

Pro mě byla nejzajímavější událostí právě končícího roku 2011 česká účast na čtyřia padesátém ročníku Benátského bienále, kde nás reprezentoval absolvent Akademie výtvarných umění Dominik Lang. Citlivá instalace, propojující vlastní tvorbu a dílo jeho zemřelého otce, v konfrontaci s pavilony ostatních zemí totiž jednoznačně obstála. Jsem velmi ráda, že možnost vystavovat po prvotních tahanicích a nejasnostech při výběru kandidátů (Milan Knížák svévolně rozhodl o jiných vítězích soutěže o projekt pro bienále) dostal právě on. A taky doufám, že když už nyní Milan Knížák nestojí v čele Národní galerie, budeme moci Langův projekt nazvaný Spící město brzy vidět i ve Veletržním paláci, kam se v minulosti české instalace z Benátek stěhovaly.

Ladislav Jehlička: Křik Koruny svatováclavské

Ladislav Jehlička: Křik Koruny svatováclavské knihu vybral Jakub Šofar

Zkusme si představit, že nám někdo začne tvrdit, že příběh o Losnovi a Mažňákovi, ve kterém se všichni tady kolem ve Stínadlech dějeme, je mylný, protože ježek v kleci má úplně jinou symboliku, skrývá v sobě úplně jiné poselství. Esejista a překladatel Ladislav Jehlička (1906–1996) to hlásal celý svůj život, včetně let, kdy pobýval ve vězení. Jeho výhrady k Masarykovi a Palackému se nám nemusejí líbit, dokonce nás mohou nasírat, ale osobností s takovou schopností obhajovat zásadně jiný koncept tzv. české otázky moc není. A přiznejme si, že nám chybějí. Navíc jsou Jehličkovy texty o novodobém českém myšlení psány zvesela, což je v suchopárné české produkci věc nevídaná. Knihu vydalo nakladatelství Torst na sklonku loňského roku.

Miloš Pick: Stát blahobytu, nebo kapitalismus?

knihu vybral Jan Keller

Už její název zní poněkud nepřístojně, obsah knihy je však vyloženě pobuřující. Autor dokumentuje, jak ti, kdo sami sebe považují za přední mozky národa, kormidlovali loď České republiky, až ji s velkým přehledem navedli na mělčinu. Miloš Pick měl rozhodně právo tuto knihu sepsat. Z jeho dobových textů je patrné, jak naléhavě upozorňoval na možnosti jiného kurzu. Názory, jež prosazoval, byly ovšem demokraticky umlčeny ve jménu jediné správné neoliberální cesty. Není na škodu si knihu Pickových analýz z let 1990 až 2010 přečíst. Pozorný čtenář v ní nalezne odpověď na otázku, proč se naše lodička za zvuku národovecké kapely hradního orchestru právě potápí. Za tyto své texty autor žádné státní vyznamenání nedostane. Zemřel před dvěma měsíci.