Chyby si pamatuju dlouho, říká Vladimír Kučera o Historii.cs

Nevím, co by mi takový milicionář povídal. Ani bych ho tam nechtěl, vždyť to byla ozbrojená složka politické strany, což je v principu stejně absurdní a hnusné jako existence SA nebo SS. Milicionáři jsou zodpovědní za spoustu věcí, pravděpodobně včetně mrtvých ze srpna 1969, na který jsem zvlášť citlivý. Pan poslanec pak ještě dodal, že kdyby byl díl o mnichovské dohodě, měl by tam být nacista. Nemám rád omezování svobody slova, ale já bych do televize nacistu nepozval. Nemyslím si, že objektivita je dát pět minut Hitlerovi a pět minut Židům. A nikdy bych vedle sebe neposadil popírače holocaustu a Žida, který byl pět let v koncentráku. Asi jsem staromilský, nedostatečně svobodomyslný, ale některé věci jsou pro mě prostě za hranou. Navíc Historie.cs je o dějinách, nejde o formát politický, tam nemají co dělat aktéři událostí či jejich případní pokračovatelé.

Je to kolektivní rozhodnutí, bavíme se s dramaturgy, režiséry, s kolegyní, renomovanou historičkou Marií Šedivou Koldinskou, která se ve „svých“ dílech věnuje starším, dnes už asi ne tak konfliktním dějinám. Ale samozřejmě jsem to já, kdo za „své“ díly nese největší odpovědnost, a nezříkám se jí. Témata se snažíme vybírat pokud možno aktuální, ale i pozapomenutá či menšinová, teď jsme třeba dělali díl o archeologii bojišť, nové, velice zajímavé disciplíně. Hosty jsou převážně historici, ale občas zveme i lidi z jiných vědních oborů typu Petra Pitharta, Daniela Kroupy, Stanislava Komárka nebo Václava Bělohradského, který teď u nás mluvil o střední Evropě jako historickém problému. Ostatně to téma byl jeho nápad. Jel jsem narvanou tramvají a najednou na mě někdo křičí, tak jsem se otočil a tam stál Vašek, a proč že jsme dosud neudělali pořad o fenoménu střední Evropy. Tak jsem mu odpověděl, že proto, že jsem blbej a nepřišel jsem na to sám.

Dnešní doba je myslím příliš složitá na to, abychom si při jejím hodnocení vystačili jen se zjednodušeným pravolevým dělením. Ale i kdybych ho na chvíli přijal, těžko můžeme komunistickou stranu označit za levicovou. Nevšiml jsem si, že by její příznivci zastávali klasicky levicové postoje v tématech, jako jsou otevřená společnost, ochrana menšin, vstřícnost k jinému. Vezměte si jen obdiv KSČM k současnému Rusku. Copak je Putin levicový politik? Vždyť tam vládne, kdybych použil terminologii komunistům historicky blízkou, velmi reakční režim, který se opírá o rigidní, ortodoxní církev či nacionalismus – tak jakápak levice? Takže já nemám pocit, že by se na náš pořad útočilo zleva, přestože ty ataky přicházejí nejvíc od členů a sympatizantů komunistické strany. Ale nezůstává samozřejmě jen u nich, kritizuje nás i krajní pravice, kdy je nám vyčítáno, že hanobíme národ a špiníme jeho dějiny.

Já bych nerad, aby to vypadalo, že útočíme na minulý režim, to je politická záležitost, ale faktem je, že předchůdkyně KSČM udělala z dějin souhrn lživých a všelijak pokroucených mýtů a i dnešní komunisté se některých z nich drží. Nemůžeme se tvářit, že dnes už máme historii „čistou“, ono to ani nejde. Ale to, jak se k ní přistupovalo za minulého režimu, mělo za následek vznik hned dvou druhů stereotypů. Jeden vycházel z oficiálního výkladu, který dějiny účelově překrucoval, a proti tomu si skrytý veřejný prostor vytvářel zase své mýty. Ve škole mě učili, že Prahu osvobodila na konci války Rudá armáda, ulice mě učila, že to byli vlasovci. V našem pořadu jste mohli slyšet, že ani jedno není zcela pravda, že je to složitější.

Konflikt zdržuje a podobným pořadům nesvědčí. Ostatně mít konfliktní názor na dějiny je podezřelé. Když vám dva historici o stejné věci říkají, že proběhla jinak, něco je špatně. Historie je věda, není zcela exaktní, je výkladová, samozřejmě – píší ji vítězové, ale pořád je to věda či vědní disciplína. Ale asi vím, na co narážíte. Do dílu o Varšavské smlouvě jsme si pozvali, a byl to můj nápad, dokonce můj truc, generála Vacka. Jenže pak jsme se k historii skoro nedostali, skončili jsme vždy u jeho vzpomínek a já to už nevydržel a zeptal se ho, jestli mu nevadilo, že měl jako československý zástupce pořád za zády osobního dohlížitele ze Sovětského svazu. A on, že to byl hodnej kluk, co na něj někdy ani ty zprávy do Moskvy nepsal. Tam už ta historie někde končí.

On čestně přiznal, že vychází z revizionistických historiků. A tvrdil, že se Stalin po válce bál Západu, protože v jeho očích byly právě západní mocnosti největší hrozbou pro znovunastolený mír. Já tvrdím, že kdyby Západ chtěl napadnout Sovětský svaz, tak to udělal, už proto, že měl strategickou výhodu atomové zbraně… Při natáčení tohoto dílu jsem ale udělal obrovskou chybu. Měl jsem se pana Eichlera důsledně ptát, proč se Stalin bál, odkud se ten strach bral a bere. Protože ta věčná ruská obava ze Západu zde opravdu je, je pevnou součástí ruského kolektivního myšlení, motorem imperiální agrese. Ale já se dosud nikde nedozvěděl, kde se vzala, jestli za ni může Napoleon či kdo. Opravdu by mě to zajímalo. I když vyřešit si tu úzkost samozřejmě musejí oni sami. Německý prezident Joachim Gauck řekl, že holocaust je součástí německého historického svědomí. Kdyby i Rusové ke svým dějinám přistupovali takto racionálně, možná kus té úzkosti ztratí. Třeba kdyby otevřeně přiznali, že druhá světová válka nezačala 22. června 1941, že tomu datu něco předcházelo, a kdyby za to „něco“ převzalo Rusko jako nástupnická země SSSR plnou odpovědnost.

Revizionisty beru jako inspiraci už proto, že historikové z hlavního proudu jsou nuceni na ně reagovat, a celé poznání se tak posouvá vpřed. Spousta revizionistů je hodně ideologická, ale řada z nich na to jde chytře, to jim musím přiznat. Čímž neříkám, že mě často nevytočí.

Slyšel jste před chvílí ode mě, že si pamatuju, jak jsem před sedmi lety udělal chybu. Já se strašně trápím tím, co jsem někde řekl nebo napsal. A dlouho se mi ty věci převalují v hlavě. Stojím si za nimi, přijímám za ně odpovědnost, zároveň se ale hlásím ke svým pochybením. A je pravda, že s Historií.cs se trápím velice špatně, ne hodně, je to opravdu „špatné“ trápení, bolí to, když přemýšlím, na co jsem se měl zeptat, co tam chybělo, co jsem měl udělat jinak.