Článek
O zásazích do jeho celovečerní prvotiny Znamení Raka (1966): Schvalovatelé samozřejmě nevydýchali tu masturbaci a znásilnění, to muselo pryč. (...) Po dvou letech přišli Italové, že ten film chtějí koupit. Ředitel Barrandova Vlastimil Harnach si mě zavolal a řekl: „Poslouchej, je tady od Pontiho jistý Ergas.“ To byla Pontiho pravá ruka. „Oni slyšeli, že tam byly ještě nějaké erotické scény a chtěli by je. Pokud bychom je už neměli, chtěli by je dotočit. Mám jim je dát, nebo to chceš natočit znovu v Římě?“ „Samozřejmě že to chci znovu natočit v Římě.“ (...) Nikdy jsem tu italskou verzi sestříhanou neviděl. Přitom jsem tam ještě přitočil novou masovou erotickou scénu, která v původní verzi nebyla a ve které jsem si i zahrál.
O zásazích do Upíra z Feratu (1981): Jak byli cenzoři shovívaví ke Křehkým vztahům, tak se vyřádili na Upírovi z Feratu. Trochu jsem to tušil a byl na to svým způsobem i připravený, protože některé hodně hororové scény musely pryč už ze scénáře. Nejvíce mě ale mrzelo, že se musela vystřihnout velká část snové scény, kdy auto „požírá“ hlavního hrdinu. Celý ten nádherný surrealistický motor z vnitřností, který vymyslel, udělal a animoval Honza Švankmajer, byl z konečné verze odstraněn.
O Strace v hrsti (1983): Když jsme ten film točili, říkali jsme si při každém druhém záběru, že až to komunisti uvidí, tak se poserou. Věděl jsem, že to ohrozí mou další kariéru, ale nelámal jsem si s tím hlavu. Když přišli na to, co vlastně točím, ani mě to nenechali dokončit. Chodil jsem pak na Barrandov, aby mi dali aspoň trochu času na postprodukci. Dostal jsem víkend, takže výsledek logicky nebyl dobrý. A že ve Strace v hrsti hráli chartisti? Potřeboval jsem zarostlé chlapy. Nevěděl jsem nic o jejich politickém smýšlení, já je ani neznal jménem – něco mi o nich prozradili až estébáci, když mě vyslýchali.
O tom, proč se pro emigraci rozhodl až na konci osmdesátých let: S mou první ženou nebyla emigrace možná, lpěla na věcech a nesnášela změny. Byla celou dobu i proti tomu, abychom se přestěhovali z našeho stísněného jednopokojového bytu, kde jsme si museli udělat z komory sprchu a z koupelničky kuchyň – ona v tom bytě ostatně bydlí dodnes. A taky jsem měl syna, takže jsem čekal, až dostuduje. On mi potom vynadal, proč jsem se nerozvedl dřív, dokud byla máma mladá a mohla se znovu vdát. Emigroval jsem, teprve když jsem se dal dohromady s herečkou Terezou Pokornou, která mi řekla, že se mnou půjde kamkoli.
Juraj Herz
O prvním filmování v emigraci: Odcházel jsem do Německa plný optimismu, ale natrefil jsem na nejhoršího možného producenta, který mi ani nezaplatil. Musel jsem se s ním soudit a on nakonec skončil ve vězení. Dal mi štáb, jenž sestával ze všech možných lidí, jenom ne z profesionálů. Byl jsem tím, co se děje na Západě, velice zklamaný.
O snímku Pasáž (1996): Byl jsem z něj absolutně nadšen. Bylo to po Spalovači mrtvol poprvé, co mě nechali natočit film přesně tak, jak jsem chtěl. Konečně. Mé nadšení bohužel nesdíleli kritici ani část diváků. Pasáž se promítala asi týden a pak ji stáhli z kin. (...) Ocenění jsem se dočkal až v zahraničí, kde jsem s ním byl na jedenácti světových festivalech, a několikrát se o něm dokonce psalo, že je to vůbec nejlépe natočená „kafkárna“. Alespoň částečná satisfakce přišla, když jsem asi deset let po premiéře promítal Pasáž v rámci nějakého semináře studentům filosofie. Byli z ní úplně vyjevení, jednak nechápali, jak je možné, že takový film v České republice vůbec někdo natočil, jednak nerozuměli tomu, proč se nepromítá a proč ho skoro nikdo nezná.
O filmové kritice: Za normalizace jsme četli Hospodářské noviny, protože stály tak trochu bokem a schovávala se tam řada výborných autorů, co poučeně psali i o umění. Na porevoluční Pasáž vyšla v tom samém titulu recenze od nějaké mladičké studentky nebo absolventky, která mě strašně rozčílila. Zavolal jsem jí a pozval ji na schůzku, abychom si o tom filmu popovídali, a ona odpověděla, že je teď hrozně nemocná, že se ozve, až se uzdraví. Samozřejmě se neozvala. Dneska v novinách pracují lidé, kteří nemají šajn o filmu.
O tom, proč už nenatočí svůj vysněný projekt, černou komedii z koncentračního tábora: Na to už nemám dost sil – takový snímek vyžaduje velké nasazení. Po smrti svého dlouholetého producenta a kamaráda Karla Dirky, s nímž jsem měl rozjednaný jeden výborný filmový projekt, taky nemůžu najít toho správného spolupracovníka. Kvůli emigraci mi chybí část života a část vztahů.
Režisérova hradišťská vyjádření pocházejí z rozhovoru Štěpána Kučery s Jurajem Herzem pro festivalové Filmové listy.