Článek
Na premiéře bylo plno a diváci se bavili. Režisér, herci a ostatní spolupracovníci by tedy jistě právem mohli být spokojeni. Přesto si dovolím několik poznámek z překladatelského zákulisí, neboť vidět text, nad kterým strávíte mnoho dní a večerů, v divadelní úpravě, je pro každého autora či překladatele jistě satisfakcí a příjemným pocitem. Bylo by, kdyby...
Už během knižního veletrhu, kdy jsme se s Dorotou byly podívat na jedné ze zkoušek, bylo jasné, že úkol, který si David Peimer vzal na svá bedra, bude nelehký. Že nebude snadné zachovat autorčinu poetiku, humor a přenést je na jednoduchou scénu, stejně jako vést svižnou dialogovou linii na pozadí banálního příběhu, v němž se toho příliš neděje (dva „Rumuni“ stopují, Ona je těhotná, On je slavný herec, který musí dorazit na druhý den do práce, a tak putují, ale vlastně je jim jedno kam, a jak později vyjde najevo, jsou to nejspíš dvě smažky na dojezdu, které se předchozí večer potkaly na jedné párty) – to až ke konci textu monology obou vykořeněnců akcelerují a významně „zhutní“! Obě dvě jsme během chvíle pochopily, jakou část hry asi právě zkoušejí, obě jsme však téměř shodně pronesly: „tohle jsem nenapsala“/„tohle jsem nepřekládala“!
Premiéra potom potvrdila mou předtuchu. Přestože moderní, mírně kabaretní scéna (de facto výstižná a trefná) byla rozjetá, herci byli vtipní a energičtí, z Dorotina textu zbylo v inscenaci pramálo. Uhranutě jsem sledovala titulky a nestačila se divit. Nebudu zmiňovat některé nepřesnosti či chyby, kterých se anglický překladatel dopustil, spíše mě zarazily scény a dialogy do hry dopsané. Přidaná počáteční postava studentky, naprosto nesmyslná a zbytečná, jež uvádí hru do atmosféry středoškolské frašky. Osekané dialogy, díky nimž utrpěla autorčina svérázná poetika asi nejvíce. A také některé symboly provázející text – třeba parník Ibupron, na který se Rumuni snaží celou hru dostat, protože na něm mají konečně odplout domů, do své zidealizované rodné země, který však s pozměněným závěrem ztrácí jakýkoli smysl.
Po představení jsem se dozvěděla, že výchozím textem pro pražské ztvárnění byla upravená verze pro divadlo v londýnské městské čtvrti SOHO, a s ní se potom dále pracovalo – škrtalo se a dopisovalo... Když tak o tom přemýšlím, inscenace by se mi možná líbila, to bych ovšem nesměla znát původní originál. Otázkou také zůstává, jací diváci na ni budou chodit. Anglicky mluvící turisté či menšina žijící v Praze? Gymnazisté a středoškoláci? Zvědavci či Dorotini ctitelé? První dvě skupiny se pobaví, ale představení v nich bohužel nejspíš nezanechá dlouhodobější dojem (přestože druhá část hry je opravdu svým způsobem drsná, nekompromisní a je v ní spousta myšlenek, které se vám chtě nechtě zaryjí pod nehet). Poslední skupinka asi bude zklamaná.
A „chudák Dorota, co neumí česky“ může být nejspíš ráda, že neviděla celé představení. Respektive, že mu nerozuměla. Rozuměla by mu totiž v angličtině.