Chraňme si literární diverzitu, říká spisovatelka Zuzana Kultánová

Je to tak půl na půl. Andrea pochází z tísnivých sociálních poměrů a nedostala do života žádný finanční ani společenský kapitál. Je osamělá, protože si nese stigma dcery gamblera a špatně navazuje vztahy. Studuje humanitní obor, jeden z těch, o kterých dnes stále ještě nejvyšší představitel státu vykládá, jak jsou zbytečné, a v očích určitých lidí je Andrea parazit na úrovni „neziskovky, která vysává stát“. Je nadaná, ale nemůže se pořádně věnovat studiu, protože vydělává na nájem a jídlo.

To je myslím realita mnoha lidí, kteří vzešli z takzvané pracující třídy. Dřou, místo aby pěstovali networking, který by jim pomohl dělat, co by si přáli. Mají věčně skluz. Spousta z nich pak končí u něčeho, kvůli čemu určitě nestudovali.

A k tomu obecnému tázání: to je Andree přirozené. Mimochodem v knize je spousta odkazů na křesťanskou věrouku. Myslím, že silná stránka Andrey je, že se ptá na nepříjemné věci. Lidé se neradi ptají. Andrea některé čtenáře rozčiluje, ale myslím, že je to dobře; je vyhraněná a takové postavy mě baví.

Pro mě jsou devadesátky časem dětství, který je nutně magický a mytologický. Pamatuju si propriety, pocity a náladu. Obskurní pořady v televizi, módu, hudbu. Pamatuju si příběhy lidí kolem sebe, z nichž jsem čerpala pro knihu. Těch, kteří si revolucí polepšili, i těch, kteří si naopak pohoršili.

Mám řadu historek, které jsou zvláštní, a přitom hluboce lidské. Jak naše rodinná známá, která ztratila práci a zkoušela se rekvalifikovat na kadeřnici, zničila matce vlasy. Jak se moje učitelka angličtiny zhlédla v konspiračních teoriích o UFO, protože mohla konečně otevřeně projevit svou vášeň pro tyto jevy…

Pamatuju si ale taky občasné debaty rodičů o tom, že sociální rozdíly nebyly nikdy tak hluboké. Byli naivní – a následně zklamaní. Mysleli si, že revoluce nějak sama způsobí, že se budou mít líp. Myslím, že to je osud spousty lidí v naší zemi.

Myslím, že kritická reflexe je namístě. Připadá mi, že nahlížení devadesátých let se pohybuje ve dvou extrémech: Discoland a Havel. Ale to mezi tím chybí. Mnoho lidí nové poměry nerozdýchalo a pociťujeme to nyní na politickém vývoji. Je potřeba se seriózně zabývat těmi, kteří v internetových diskusích křičí, že chrastili klíči zbytečně.

Obecně jsou mezi námi v současných společenských podmínkách lidé, kteří přišli o vše, jsou naštvaní, protože mají dojem, že je nikdo neslyší a nevidí; a my o nich nic nevíme – což je velice nebezpečné.

Co se týče revoluce, byla sametová, ale pořád to byla revoluce. Překvapuje mě, že třeba moje generace o tom nepíše víc. Pro mě to je téma, které mi pomohlo v psaní první knihy, vrátila jsem se k němu ve druhé a určitě to udělám i ve třetí.

Píšu o těch tématech, protože jsou součástí světa, ve kterém žiju, a samozřejmě dotvářejí mou identitu a mám potřebu je přirozeně zmiňovat. Nejsem ale programově angažovaná ve smyslu, že bych si řekla: tak a teď je nutné napsat o klimatické změně, protože to kritici chtějí a možná bych dostala literární cenu za téma. Pro mě se psaní rovná svobodě a různé výzvy beru s rezervou. Až budu chtít, tak napíšu o jakémkoli tématu. A pojmu ho, jak sama uznám za vhodné.

To, o čem mluvíš ty, je navíc požadavek na politickou, nejlépe levicovou společenskou angažovanost. A to ne každého autora zajímá, ne každý autor je levičák, a je to dobře. Chraňme si literární diverzitu. Navíc autorů, kteří jsou takto společensky angažovaní, máme spoustu. Osobně jsem už unavená z toho, že se u literatury stále více řeší téma, a ne umělecký přínos.

A ještě jedna věc: Kdyby měli autoři prostor na to skutečně psát, ony by ty knihy, které se dotýkají současných problémů, vznikaly rychleji…

Celkově je problém v tom, že z knih je fast fashion, rychlá móda. Mizí malí knihkupci, u kterých je potenciál vychovat si kvalitní čtenáře. Pro českého autora neexistuje v podstatě žádný pořádný marketing, jsme odkázaní sami na sebe. Nemáme literární agenty. Na školách se literatura učí mizerně, současná vůbec. Nakladatelé se zdráhají vám vyplatit autorský honorář a provize jsou tak mizerné, že nestojí za řeč. Abych mohla dopsat knihu, musela jsem si platit soukromé jesle, to je nutné nakladateli prostě vysvětlit, pokud to nechápe.

Co se týče státní podpory: důležitá jsou stipendia, a to i pro matky s dětmi, dále transparentní výběry na tvůrčí pobyty a velice krásné by bylo, kdyby lidé, kteří rozhodují, kdo dostane pobyt nebo stipendium, měli alespoň matné povědomí, co dělají a kde jsou. Stačí si jen vzpomenout na výsledek výzvy Národního plánu obnovy, to je naprostá fraška.

Velký problém je taky tlak distributorů na malé nakladatele. Stlačují ceny, což přirozeně dopadá na všechny zúčastněné. A myslím, že by tu měla proběhnout i nějaká osvěta směrem ke čtenářům: za třemi stovkami za knihu stojí roky práce i odříkání a jsou z toho placeni redaktoři, grafici, korektoři a další lidé, díky kterým si tu knihu můžete pořídit.

S tím souvisejí knihovny. Na Slovensku má autor peníze z půjčovného. Proč se vlastně naše knihy distribuují v podstatě zdarma? Nepřijde mi to fér.

Nevím, jestli „pronikám na zahraniční trhy“, a jestli ano, tak pomalu a zdlouhavě. Augustin Zimmermann byl přeložen do španělštiny a jedná se o francouzském překladu, ale bůhví, jak to dopadne. Proniknout na zahraniční trh je velmi těžké, protože v Česku fungují v podstatě jen tři literární agenti. Samotná nakladatelství se nepřetrhnou, aby vás dostala ven. A systémy udělování grantů například na překladové ukázky jsou netransparentní.

Samozřejmě že by měl stát podporovat vývoz, máme co nabídnout. Je divné, že se o tom vůbec musíme bavit.

To je těžká otázka. Myslím, že jsou tady autoři, kteří ten potenciál mají, a spousta z nich má řadu překladů. Kritici tím podle mě míní to, že nejsme schopni se dostat na anglosaský trh. Ovšem to není jen kvalitou knih, ale i přirozeným nezájmem o tak malou východní literaturu.

Na druhou stranu ano, v Česku nejčastěji čteme o různých křivdách minulosti nebo sledujeme rodinná dramata, v oblibě je ještě vesnický bizár. Bývají to knihy, které mají dobrý příběh, ale nemají potenciál českou literaturu někam posouvat. Absolutně třeba nechápu tuzemskou čtenářskou posedlost druhou světovou válkou. To by vydalo na nějakou studii. Podle mě tady zatím chybí odvážnější ztvárnění světa, v němž žijeme, a tím se vracíme k tvé otázce výše.

Ale nemyslím si, že v zahraničí rostou úžasní autoři jako houby po dešti, to je mýtus. K nám se dostává už výběr a jen zlomek z toho jsou dobré knihy.

Nejsem si jistá, jestli by měl mít spisovatel nějaké požadavky na kritiku. Když ale čtu recenze některých českých publicistů, mám dojem, že nemají načteno a snadno se nechají opít rohlíkem. To je alfa a omega působení v literárním provozu: musíte číst, musíte znát trendy, ale i kánon. A to bezpodmínečně. Zároveň byste měli být nezaujatí, potlačit své ego a brát každý text jako takovou tabula rasa.

Mě psaní o knížkách vždycky bavilo, protože dialog s cizím textem beru jako tvůrčí proces, dobrodružství, kdy se snažíte porozumět tomu, co vám chce autor sdělit. V žádném případě byste neměli předvádět, co všechno víte, ani si s někým vyřizovat účty, a pokud cítíte, že do reflexe vstupují vaše antipatie k autorovi, je lepší toho nechat.

Práce kritiků je hlavně ovlivněná tím, že je jich málo, v tom opět hraje roli nedostatečné ohodnocení. Musejí odbavovat velké množství knih, což je ubíjející – a časem z toho vyhoříte. Máme ale několik dobrých kritiků, kteří posouvají diskusi dál. Zároveň je tady spousta lidí, kterým se podařilo protlačit literaturu do mainstreamových médií a lifestylových magazínů, což je skvělé. Vznikají zajímavé podcasty, nemyslím, že jsme na tom tak špatně. Pořád jsou tu lidé, které to baví a kteří jsou neúnavní. A shodou okolností na literární kritiku si stěžovali i Španělé, myslím, že je to všude dost podobné.

Jednak to musí být dobře napsané, ale to neznamená, že rukopis musí být perfektní. Musí to být autentické, musím cítit, že autor ví, o čem píše. Když je to prvotina, mělo by z ní být zřejmé, že autor zvládne napsat dobře i druhou knihu. Ze své skromné zkušenosti můžu říct, že u prvotin bývají problémy s formou, a co absolutně nechápu, je, že spousta autorů text dopíše a hned pošle do nakladatelství. Nenechávají ho odležet. Přitom s textem je to jako s kynutým těstem, musíte ho nechat dojít.

Jsem přísná redaktorka. A nemám problém vyhodit padesát stran textu, pokud nemají v knize smysl. Na té práci mě baví, že je to psychologie, musíte být natolik přesvědčiví, že si autor dá říct. To je pokaždé výzva.

Co mě ale u redaktorské práce velmi mrzí, souvisí s otázkami výše. Připravila jsem třeba velmi výrazný text Martina Puskelyho Vaše tváře zla, který absolutně zapadl, protože se mu prostě nedala péče. Neprodával se. Autor mimochodem přinesl naprosto apokalyptický obraz devadesátých let a vycházel ze skutečné události.