„Chci tu zůstat déle.“ Brněnský malíř Oskar Spielmann v Alžírsku

Krátce po vylodění francouzských vojsk připlouvali do Alžíru taky francouzští malíři a spisovatelé, ale i archeologové a historici. Architekti pro ně nechávali bourat kusy staré Kasby a dávali stavět rovné evropské bulváry s alejemi platanů. Francouzi v Alžíru sázeli taky palmy, protože palmy odpovídaly jejich představě Orientu, a káceli tradiční uspořádání alžírské společnosti včetně vzdělávacího systému. Na kopci na mořském břehu vystavěli vznešenou katedrálu Notre-Dame d’Afrique, aby každá loď vplouvající do přístavu poznala, kdo má ve městě hlavní slovo.

Alžírské Musée national des beaux-arts, jedna z největších uměleckých galerií Afriky, uchovává plátna a skulptury tehdejších orientalistů – a návštěvnice zahalené šátky se tu dnes fotí mezi obrazy nahých maurských dívek, múz evropských umělců hladových po krásách Afriky. Je tady Eugene Delacroix, Henri Matisse, Claude Monet, Auguste Renoir, Paul Gauguin – a Oskar Spielmann.

„Chci tu zůstat déle, je tu moc krásně,“ napsal Spielmann v roce 1931 v dopise otci. „Originální jídla, která velice chutnají. Hodně ovoce a zeleniny. Bujná vegetace, velice zajímavá. Arabové jsou velice přirození. Je tu hodně mezků. Káva je tu vynikající.“

Oskar Spielmann se narodil v Brně, ale jeho pozdější domovinou se stalo Alžírsko.

„Aby se vydal do Alžíru, mu v Paříži poradil František Kupka, možná i Henri Matisse,“ vypráví mi historik umění Ivo Habán, který o Spielmannovi píše monografii a chystá se na studijní cestu do Alžíru. Poslal jsem mu rukopis svých arabesek, které vznikly loni v rámci mého měsíčního alžírského pobytu, a poprosil ho o schůzku.

„Spielmann byl německy hovořící občan Československa s židovskými kořeny, ovšem pokřtěný, žijící v Alžírsku, tedy v zemi převážně muslimské, a to v koloniálním kontextu. Těžko říct, jak se na něj dívat, jakou měl vlastně identitu. A těžko říct, jak se na něj dívali Alžířani – byl Středoevropan, ne Francouz, ale samozřejmě svým statusem patřil k privilegované vrstvě ‚kolonizátorů‘. Zpočátku určitě měl přístup turisty, který přijíždí za zážitky a chce tu zemi umělecky vytěžit, jenže on v Alžírsku nakonec zůstal. A s tamní kulturou se do značné míry identifikoval.“

„Co to znamenalo, ta identifikace?“ zajímá mě.

„Vnímal sociální i etnickou pestrost alžírské společnosti, pobýval taky v Kabýlii, uvědomoval si, že tamní společnost není homogenní, chápal rozdíly nejen mezi městem a venkovem, ale i mezi Araby a Berbery. Měl přátele Francouze i Alžířany. Dělali společně různé performance, inscenované fotografie v alžírských oděvech… Na což se zase můžeme z dnešního pohledu dívat hyperkriticky jako na přivlastňování si atributů cizí kultury, ale můžeme to brát i opačně, že se ty věci snažil vnímat a pochopit je.“

Pijeme moravské víno v domě U Zeleného stromu, jedné z nejstarších budov v Liberci, za okny sněží a nic nemůže být vzdálenějšího, exotičtějšího než Alžír.

„Byl to prostě umělec, co chtěl malovat,“ pokračuje Ivo Habán. „Celý život měl co dělat, aby se uživil, maloval i pro peníze, nemá cenu si ho idealizovat. Na druhou stranu měl sociální cítění, portrétoval alžírské děti z ulice a nedělal to z nějakého dryáčnictví, ale proto, že mu to bylo blízké, protože na tom byl v něčem podobně. V roce 1945 obdržel alžírskou uměleckou cenu Grand Prix, v padesátých letech učil na lyceu El Mokrani, což byl jednoznačný signál, že ho společnost přijala. A po získání samostatnosti v Alžíru ještě tři roky žil, roku 1963 dělal výzdobu tamní zdravotní školy. Měl dobré vztahy s režimem prvního prezidenta Ahmeda Ben Belly, ale rozešel se s režimem jeho nástupce Houariho Boumédiena. Nakonec musel Alžírsko opustit a zbytek života strávil ve francouzském Toulonu, kde si ale už nikdy nezvykl.“

„V čem jsou jeho obrazy zajímavé dneska?“ ptám se dál.

„Spielmann byl řekněme lepší průměr malířů své doby, nebyl to avantgardní umělec typu Emila Filly nebo Josefa Čapka, a možná byl dokonce lepší kreslíř než malíř. Už od třicátých let se věnoval rovněž knižní ilustraci a svými kresbami doprovodil mimo jiné alžírské vydání Cervantesovy novely O žárlivém Estremadurci.“

„Myslíte, že měl nějaký zvláštní vztah k Cervantesovi v Alžíru?“ větřím zajímavost coby autor románu inspirovaného právě nedobrovolným pobytem španělského spisovatele na severu Afriky.

„Spíš myslím, že to byla prostě zakázka,“ krčí rameny Habán. „O jeho vztahu k Cervantesovi nic nevím, ale určitě ho zajímal Albert Camus a taky měl blízký vztah ke spisovateli Emmanueli Roblèsovi, který onu Cervantesovu novelu přeložil do francouzštiny. S ním se seznámil roku 1943 a jejich rodiny se potom pravidelně stýkaly.“

„Někde jste napsal, že ve Spielmannově díle hrála důležitou roli imaginace.“

„Určitě. Nebyl to magický realismus, jak ho známe z Jižní Ameriky, on nedělal abstrakci, ale měl uvolněný rukopis a do těch svých řekněme expresivně-realistických záznamů, ať to byly výjevy z ulice, nebo třeba akty, dával fantazijní prvky. Často do svých obrazů vkládal například motiv koček – vy máte kočky rád, jak jsem pochopil z vašeho rukopisu, tak by vás to mohlo zajímat.“

Zajímá. Jenom si říkám, jestli je všudypřítomnost koček v Alžíru vyloženě fantazijní prvek.

„V jeho obrazech jsou vymyšlené motivy, harémové výjevy na hranici pohádky, vtipu a sebeironie. On třeba maluje erotickou scénu, ale odlehčí ji nějakou piškvorností, třeba právě tou kočkou. A v dopisech se někdy podepisoval Oskar Škvarek, nebral sám sebe moc vážně.“

„Jednoho dne odtud možná vyletíme nebo nás zabijí. Vytanul mi výraz, který jsem za těch dvacet let zapomněl – ‚hovno s makem‘ (psáno česky) a některé ještě sprostší. Přirozeně tu budeme muset nechat všechno, knihy, gramodesky, obrazy,“ napsal Oskar Spielmann roku 1963, nedlouho před svým nuceným odchodem, bratrovi do Brna.

Musée national des beaux-arts stojí v kopci nad městem, blízko jeskyně, v níž se skrýval Cervantes při jednom ze svých pokusů o útěk z alžírského zajetí, a kousek pod velkolepým památníkem mučedníků, který oslavuje nezávislost Alžírska. Je odtud krásný výhled na moře přes prales botanické zahrady Jardin d’essai, která vstoupila do dějin pop kultury jako místo, kde se natáčelo první filmové zpracování Tarzana. Protínají, míjejí a střetávají se tu cesty různých kultur – a jedna z těch cest vede z Brna.