Chci historii propojovat. Fumiko Išioka vyučuje v Japonsku o holocaustu

V reakci na náhlou vlnu násilí mezi mladými lidmi v Japonsku na přelomu osmdesátých a devadesátých let. S přáteli jsme se zděšením sledovali řádění dětského masového vraha nebo chemický útok v tokijském metru organizovaný sektou Óm šinrikjó, v jejíchž řadách bylo mnoho mladých vzdělaných lidí. Najednou jsme měli pocit, že je něco špatně, že je třeba rychle nalézt způsob, jak ve školách vyučovat toleranci a porozumění. Tak jsme přišli na projekt výuky historie holocaustu. Vyprávíme ho jako příběh lidské slabosti, vedoucí ke ztrátě základních lidských hodnot a k šíření zla.

V Japonsku máme dlouhodobě ekonomickou krizi, a tak bychom také potřebovali ukázat na někoho, kdo za ni může. Navíc je u nás mnoho předsudků a diskriminace. Systém zde připomíná kastovní společnost. Třeba lidé, kteří pracují na jatkách, jsou považováni za okraj společnosti, jsou často napadáni, mají potíže, když se chtějí oženit. Ještě nedávno platilo, že když jste si hledali zaměstnání, pátraly firmy ve vaší rodinné historii, zda někdo z vašich předků nepracoval na jatkách…

Na začátku jsme obývali malou místnost a pořádali výstavy fotografií – a nikoho jsme moc nezajímali. V roce 1999 jsem odjela do muzea v Osvětimi a požádala o zapůjčení objektu k vystavení. Jediný můj požadavek zněl, aby se jednalo o předmět, který patřil dítěti. Za pár měsíců nám poslali Hanin kufřík s nápisem Waisenkind – sirotek. Ihned vzbudil zájem studentů. Chtěli vědět, kdo jej vlastnil, a tak jsme se pustili do pátrání. Vznikla kniha, divadelní hra, film, příběh začal žít vlastním životem. Ozvali se učitelé z celého Japonska, kteří měli zájem o prezentaci. Televize připravila pořad o Čechovi Jiřím Bradym, bratrovi Hany. Bez Hanina kufříku bychom v naší práci nemohli pokračovat. Děti vtahuje a to, že je Jiří Brady stále naživu, je moment, kdy najednou pochopí, že se nejedná o prehistorickou záležitost, ale o něco, co se stalo docela nedávno.

Holocaust je pro Japonce něco velmi vzdáleného od jejich života, a ani tam nevidí přímé spojení se svými dějinami. Zrovna nedávno proběhla v Kawasaki demonstrace proti přistěhovalcům z Koreje a nenávistný dav požadoval, aby se cizinci vrátili zpět domů. Místní radnice tedy začala pracovat na zákonu proti nenávisti. Dali na web jeho návrh a požádali veřejnost o názor. Já jsem v Kawasaki vyrostla, tak jsem napsala komentář, že bychom takové demonstrace neměli dovolovat, a požádala jsem své bývalé spolužáky, kteří v Kawasaki stále žijí, aby se k tomu vyjádřili. Ale je to nezajímá. Byla jsem šokovaná, že má nejlepší kamarádka ze školy nikdy neslyšela o zločinech z nenávisti. Ostatní sice říkají, že je to hrozné, ale stejně je vidět, že nejde o téma, které by jim bylo blízké. Přitom když víte, že holocaust začal na jedné straně obviňováním a ukazováním prstem na odlišné skupiny a na straně druhé lhostejností, nemůžete takové projevy nenávisti nechat být. Zvlášť když se to děje ve vašem městě.

My Japonci máme tendenci nálepkovat skupiny lidí, tendenci k předsudkům. Do Japonska přichází stále více cizinců a je pro ně těžké zde žít. Když jste příliš zaměstnán svým vlastním životem, nepřemýšlíte, co se děje ve společnosti, a jen přejímáte, co říkají ostatní. Nejvíc mi dělá starosti nízká volební účast u mladých lidí, jejich nezájem o dění, pocit, že jejich hlas nic neznamená, netečnost k bolesti druhých.

Do minulého roku celkem tisíc. Nejčastěji prezentujeme Hanin kufřík, na něj navazuje program, který vychází z deníků Jiřího Bradyho. Před pár lety totiž jeden student nalezl v Brně mezi hromadou odpadků dokumenty z Terezína. Jiří ale nechce deník vydat, protože říká, že není žádná Anna Franková. Je to přitom fascinující čtení, zaznamenával si vše: co kdy dělal, co jedl, kdo kdy zemřel.

Pokaždé je mezi posluchači jeden, který se přihlásí a namítne, proč raději neučíme o japonské agresi. Ale já chci historii spojovat, ne vydělovat. Abych byla upřímná, neudělala jsem zatím pro takové propojení dost. Existují například příběhy židovských uprchlíků, kteří se dostali do Japonska, ale to je po vyhlášení války Spojeným státům, stejně jako všechny ostatní cizince, vypovědělo ze země.

V našem představenstvu je žena, která přežila atomový výbuch v Hirošimě, a zrovna ona velmi hlasitě připomíná japonskou agresi za války. Narodila se ve stejném roce jako Anna Franková. A tak jsme udělali výstavu o Anně Frankové pohledem téhle ženy, která zároveň vypráví o japonských válečných zločinech. Stále hledáme nové cesty, jak v dětech vzbudit zájem o historii.

Nemůžeme kopírovat, co dělalo Německo, ale můžeme se poučit. Třeba v tom, že je třeba vždy podporovat otevřenou debatu. V Japonsku máme tendenci dívat se stranou, nemluvit o nepříjemných věcech, je to naše mentalita. Mnoho školních učebnic kontroverzní kapitoly japonských dějin úplně vynechává a učitelé se bojí učit něco, co nemají v učebnicích.

Určitě. Mladí lidé se neptají svých prarodičů, co dělali za války, protože nechtějí vyvolat v rodině konflikt. Bylo to těžké a bude to těžké.

Myslím, že Japonsko teď postupuje spíše opačným směrem. V prefektuře Nagano je například tunel, kam se ke konci války měla přemístit vláda i císař. Pracovali tam korejští zajatci. Na tamním památníku bylo dřív napsáno, že tunely museli kopat zajatci. Ale stačil jediný telefonát jakéhosi rozzlobeného občana, přesvědčeného, že to tak nebylo, že tam Korejci pracovali dobrovolně, a místní vláda tu větu raději přelepila páskou…