Cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund: Pohyb je život – nehybnost smrt

Obrovský dojem na mě udělal Ed Hillary. Měl jsem kliku. V roce 1960 musel jeden z nás jet do Prahy stříhat celovečerní film o Kašmíru, protože jsme ho chtěli mít co nejdřív v kinech. Losovali jsme – to jsme dělali vždycky – a odletěl Jirka. Indii a Nepál jsme pak projeli bez něj.

Spolumajitel hotelu v Káthmándú, jmenoval se Lisaněvič, byl to bělogvardějec, který utekl před Stalinem a usadil se pod Himálajem, mi jednou řekl: Když se večer vrátíte včas, mám pro vás překvapení. A bylo: nejdřív večeře z divočáka a pak nás zavedl do haly a tam seděli dva chlapi – jeden z nich byl Hillary. Chystal se tehdy s výpravou na Makalu, ale neměli zaplacené poplatky, cestu museli přerušit. Ten druhý byl Hillaryho přítel, reportér – večer neměli co dělat, takže já měl několik hodin, abych si s Hillarym povídal. Na mě zapůsobil ohromně. Angličani tomu říkají understatement, opak nafoukanosti, vychloubání. Prostě chlap. Ptal jsem se ho, kdy přijede do Prahy. „Prahu znám, ale jen z obrázků, je pěkná, určitě přijedu,“ odpověděl a přijel – po 32 letech.

Dneska to bude vypadat jako paradox. Po úspěšném jednání v Tatře nám poradil jeden z ředitelů, abychom se kvůli naší plánované cestě ven obrátili na ministerstvo informací. S porozuměním nás vyslechl sekční šéf Adolf Hoffmeister, přehrál nás na ministra Kopeckého, ten na předsedu vlády Gottwalda. A tak jsme vyrazili do Strakovky, na zasedání vlády. Žádná ostraha, bezpečnostní rámy ještě neexistovaly. Vrátnému stačil ručně psaný lístek od ministra. Věděli jsme, že Gottwald musí jít někdy na záchod. Stalo se. „Vím už o vás, povídejte, a stručně.“ Během snad deseti minut padlo rozhodnutí: Hanzelka a Zikmund mají zelenou. „Kdybych neměl na krku tenhle ouřad, hned bych jel s vámi,“ stačil ještě Gottwald zavtipkovat.

Když jsme se v roce 1950 vrátili, skoro nikoho z nových veličin jsme tu neznali. Měli jsme smlouvu s nakladatelstvím Družstevní práce. Naléhalo, abychom knihu o Africe dokončili co nejdřív, chtěl ji každý ze stotisícové členské základny. Někoho tam napadlo, že bychom mohli psát v Domově spisovatelů, ačkoli jsme ještě členy svazu spisovatelů nebyli. Takže jsme pak strávili osm měsíců na Dobříši a byla to pro nás úžasná škola – poznali jsme se tam s mnoha lidmi: s Honzou Drdou jsme si začali tykat. Rád rybařil a zval nás na pstruhy, Jirka na to skočil, já rybaření považoval za ztrátu času, koukat do vody mě nebavilo.

Ale chtěl jste politiky. Tu a tam přijel na Dobříš Zápotocký ještě jako předseda odborů. Účastnil se jedné naší přednášky. V sedmapadesátém, ne dlouho před smrtí, pak trávil dovolenou v Teplicích nad Bečvou, prý se tam nudil, a že by přijel na zlínské Nivy na kávu. Četl nám z rukopisu Barunky, povídali jsme si celý večer.

S Novotným jsme se potkali po návratu z druhé cesty. Přijal nás na Hradě. Seděli jsme v křeslech s vyhlídkou na zasněženou Prahu, nádherně svítilo sluníčko. A Novotný nám vyprávěl o nějakém vesnickém ševci, kterému on, Novotný, pomohl, aby dostal víc kůže a dratví a mohl spravovat boty. Jenže my jsme přišli, abychom mu pověděli o Japonsku, o japonském hospodářském zázraku. Když jsme začali, Novotný hned odvedl řeč jinam – nechtěl to slyšet. Asi ho ten ekonomický zázrak dráždil. A Jirka ho najednou vzal takhle za loket. Novotný se na něj podíval, co to má znamenat – a Jirka ho dovedl k oknu a po chvilce trochu vykalkulovaného mlčení povídá: „Soudruhu Novotný, už jsi někdy uvažoval, co bude s tímhle národem za padesát let?“ Místo odpovědi nám poděkoval za návštěvu. A šli jsme.

Pak byla druhá fáze, se Zvláštní zprávou číslo 4. Brežněv chtěl, abychom za ním přijeli na daču, že si o ní popovídáme. Hned jsme si mysleli, že je to habaďůra, že to se nikdy neuskuteční. Ale když jsme Zprávu dopsali, vyžádali jsme si od Novotného dva překladatele a trvali na tom, že budeme ruský text autorizovat, slovo od slova. Dál už je to známá historka. Jirka šel na poštu v Jindřišské a tam napsal telegram: Leonid Iljič Brežněv, Kreml, Moskva. Slíbená zpráva hotová, sdělte, kdy můžeme přiletět do Moskvy. Hanzelka-Zikmund. Den nato se k Jirkovi v Praze na Míčánku přihnal Ivan Ivanovič Udalcov, taková žába na prameni na sovětské ambasádě, co prý si to troufáme posílat soudruhu Brežněvovi otevřený telegram! Druhý den se vrátil jak beránek, soudruh Brežněv prý přijede na 13. sjezd KSČ a přijme nás. Teprve těsně před koncem jeho návštěvy se ozvali, že máme hned přijít, než Brežněv odpoledne odletí, jenže já byl tady ve Zlíně. Tak jsme se s Jirkou dohodli, že tam půjde sám. Věděli jsme o Brežněvovi, že nerad čte, že je líný číst. Jirkovi ale rukoudáním slíbil, že si naši zprávu přečte. Jenže ji dal svým pomóščnikam, ti to přečetli a jak v římském cirku – palec dolů: je to anti, kontra. Brežněv prý řekl: „Ganzelku i Zikmunda nado progolodať.“ – nechat vyhladovět. To bylo v šedesátém pátém, tři roky před okupací.

Ne. Toho jsem viděl jen v televizi, naposled v bytě u Lopatků, v roce 1989, když ohlašoval svou abdikaci.

Ano. I když se mi někdy ozve rodné plzeňské nářečí, mluvím spisovnou češtinou, protože tady to jinak nejde. Jsem Plzeňák, rodem Čech, volbou Moravan.

Obrovsky. Jako maturant jsem přijel do Zlína v roce 1938 s batohem na zádech. Projel jsem Přerovem a Otrokovicemi a najednou uviděl Ameriku. Dokončovali tu mrakodrap, tehdy nejvyšší budovu ve střední Evropě, bylo tu už největší kino. Město vonělo novotou, fascinovaly mne červené fabrické budovy a internáty. Celý den jsem strávil ve skleněné funkcionalistické budově Studijního ústavu, kde jste si mohl hrát s fyzikálními a chemickými exponáty. Chodil jsem po městě jako omámený, do notýsku si opisoval hesla na zdi lemující hlavní třídu: Buďme věřiteli, ne dlužníky. Nejlepší dluh – zaplacený dluh. Odklad – zloděj času. Pohyb je život – nehybnost smrt. Náš zákazník – náš pán. Učme se jazykům. Tam svět se pohne, kde síla se napře. Buď práci čest.

Deset let na to komunisté toto Baťovo heslo povýšili na svůj partajní pozdrav – jen přehodili slovosled. A Baťovi vypálili cejch vykořisťovatele dělnické třídy.

Před prohlídkou tovární linky – „sčítací poplatek“ za 2 Kč mám dodnes v archívu – pořídil závodní fotograf z přístřešku společenského domu hromadnou fotku, za necelou hodinu byly už pohlednice hotové, za korunu si je při východu mohl každý návštěvník koupit. Tep baťovské činorodosti a podnikavosti byl cítit na každém kroku.

Po návratu z afroamerické cesty jsme stáli před problémem, kde zpracovat filmovou žeň z 16mm kamery. Barrandov byl zaveden na pětatřicítku. A tak jsme celý rok stříhali na zlínském Kudlově. Šéfem tu byl Elmar Klos, který toužil po Praze. Domluvili jsme se a já od něj tenhle dům koupil.

Před Baťou byl Zlín vesnice, městečko s vydlážděným náměstím. Když ve třicátých letech a ještě během naší první cesty přišla řeč na Československo, znali cizinci tři města: samozřejmě Prahu, pak Plzeň kvůli pivu a obřím lomeným hřídelům pro největší zámořské lodě a Baťův Zlín. Dnešní Zlín připomíná tak trochu znovu vesnici – i s novou výstavbou a přesto, že je tu víc vysokoškoláků na obyvatele než v Praze.

Pojem dělník Tomáš Baťa neuznával. Své zaměstnance oslovoval jako spolupracovníky. Tajemstvím úspěchu byla zásada, že při pásové výrobě jedna dílna kupovala od druhé. Na zmetky kontrola přišla okamžitě, jejich původce to téhož týdne pocítil na výplatní pásce. Baťa byl prozíravý – nezapomeňte, že si zajel do Detroitu, kde viděl, co znamená výrobní linka. Věděl, že když zaměstnanci z okolních vesnic vstávají ve tři v noci, nemohou odvést kloudnou práci. A tak postavil nejen fabriku, ale i stovky dvojdomků s levným nájmem – pověstné zlínské krychličky z červených cihel. Podmínkou nájmu bylo, že na zahrádce se nesměly chovat slípky, husy, nedej bože čuníci. Za to hrozil vyhazov. A to si každý rozmyslil, mzdy byly dvakrát třikrát vyšší než jinde v republice. Baťa nedal na tituly. Jsi doktor? Inženýr? Stojíš-li o práci u nás, začneš v koželužně v Otrokovicích, tam ukaž, co umíš. Když se osvědčíš, půjdeš nahoru. Všichni z baťových výborně placených ředitelů začínali od píky.

Myslím, že převládá intolerance. Tolerance je snášenlivost, vzájemné porozumění, úcta jednoho k druhému, umění vyslyšet, naslouchat, moc nemluvit, nedávat monologu přednost před dialogem. Když tohle zamícháte, tak je to povaha dobře fungující domácnosti, čili i společnosti. Svým způsobem doplácíme na to, že jsme se nikdy nezmohli na kolonie. Jejich někdejší držitelé – Britové, Francouzi, Nizozemci, Italové, Portugalci – museli po zániku držav přijmout své někdejší poddané jako rovnocenné spoluobčany. My jsme na „zbarvené“ cizince nedůtkliví. Zapomínáme, že jsme za ta staletí vývoje docela zdařilá směska krve a DNA, Kelty počínaje, přes náboženské konvertity nejrůznějších denominací, ruské pobolševické běžence až po potomky italských stavitelů našich katedrál.

Přijíždějí za mnou známí z celého světa. Často slýchám: Radši pojedu vlakem než autem. Agresivita na silnicích není nikde tak velká jako v Česku. Jeden Australan dokonce řekl: „Nesetkal jsem se nikde s bezohlednějšími řidiči.“

Ano, návod je taky z Austrálie. Tvrdé postihy, nemilosrdné pokuty. Kdysi tam byl alkohol za volantem polehčující okolnost. Dneska za něj nejen trestají, ale i pranýřují – viníci jsou jmenováni. Vymahatelné pokuty a hrozba kriminálem změnily Australany v silniční džentlmeny. Mimochodem, když už jsme u Austrálie. Víte, jakou mám teorii na zrození britského imperialismu? Zavinily ho Angličanky: neumějí vařit. Chlapům nezbylo než vyrazit do světa, za lepším. I do Austrálie. Dnes je pátý světadíl vzorem snášenlivosti. Kromě potomků oněch kulinářských uprchlíků tam žije přes sto národností všech možných jazyků a barev.

V rozšířené podobě vyjde rozhovor, kterému Miroslav Zikmund připisuje roli tečky za svými vystoupeními v tištěných (a internetových) médiích, v knize Něco se muselo stát (Novela bohemica 2014), kterou připravuje Václav Cílek.