Cesta do Izraele. Reportáž Martina Reinera

Předloni jsem se pustil do projektu zbudování Dokumentačního centra holokaustu na Moravě. Cesta do Svaté země byla nabíledni. Jenže přišel covid, Izrael zavřel hranice a trvalo bezmála dva roky, než je zase plně otevřel. Neváhal jsem ani chvilku, a stejně to stihl s odřenýma ušima. 28. listopadu jsem se vracel poloprázdným letadlem do lockdownové Vídně. Izrael své hranice znovu uzavřel o půlnoci téhož dne.

„Hele,“ říkal mi jeden známý před cestou, „dej si bacha. Znám chlápka, co se chvástal, jakej je cynickej byznysmen, pak přijel do Jeruzaléma na nějaký obchodní jednání… a regulérně zešílel. Na obchod se úplně vykašlal, několik dní se tam jen tak nepříčetně motal, pak si o týden prodloužil pobyt a už to vypadalo, že se nevrátí…“

Svaté město totiž je pupkem světa. Průsečíkem dějin, na kterých stojí – a občas se houpe – celá naše civilizace. Koho nesrovná tíha historie, tomu rozbouří senzory drama zdejší krajiny. Nebo jiná dramata… Ostatně pro lidi, kteří v Jeruzalémě zažijí podobně silné „vnitřní procitnutí“ jako zmíněný tvrďák, zřídili už dávno ve městě specializovanou psychiatrickou kliniku. Vědí, že k takovým úkazům zde čas od času dochází.

Den předtím, než jsem dorazil do Jeruzaléma já, procházel jsem se v telavivské, ale hlavně tedy arabské Jaffě. Prý už dávno není tím, čím bývala. Uličky za hradbami jsou vyspravené, aby neškobrtli turisté nakukující do dobře vypadajících ateliérů, před nimiž sedí dobře vypadající umělci, všude spíše prázdno, a i autenticky působící nedaleký blešák je už prý rozlohou třetinový. Izraelci Jaffu pacifikují penězi; místní Araby to štve a radikalizuje.

To mám samozřejmě z druhé ruky. Ale jedno říct mohu: když jsem se vymotal z uliček hradební Jaffy na nábřeží, nadechl se moře a dal si na izraelské poměry vzácně dobré kafe v italském krámku, lítala nad námi helikoptéra. A říkám-li lítala, nemyslím tím: proletěla. Točila se v elipsách, zdánlivě odlétala, ale za chvíli byla zpátky… a já se teprve večer ze zpráv dozvěděl, že půl hodiny předtím zabil jen pár stovek metrů od toho místa arabský extremista člověka. A že téhož dne jiný magor zastřelil samopalem průvodce turistů kousek od Jaffské brány.

Ta se ovšem nachází v Jeruzalémě, je to jeden z vchodů do Starého Města – a já tím vchodem další večer prošel a poté cíleně bloudil většinou prázdnými uličkami, než jsem znenadání vypadl u Západní zdi, kde jsem ve slastném ohromení pozoroval černé muže v kloboucích a kabátech, kteří se při modlení kmitavě klaněli jako obrovští papoušci kakadu. Potom jsem se znovu ponořil do úzké kamenné řeky a na římské ulici Cardo mi došlo, že právě kráčím po římské ulici Cardo. A teprve chvíli poté jsem si uvědomil, že už jsem dlouho na žádné hlavě nespatřil kipu, že vzduch kolem mě zvláštně zhoustl… a že Jeruzalém je rozdělené město a neznalost nepsaných zákonů turistu neomlouvá.

Rychle jsem zašaltoval s úmyslem vrátit se do bezpečných vod, ale uličky Starého Města jsou v noci jako chodby Mínóova labyrintu, a tak mě na chvíli sevřela úzkost.

Až o několik dní později se dozvídám od svých známých, rodilých Izraelců, že existuje jednoduché poznávací znamení, jak se dostat z arabské části zpátky do izraelské: tam, kde cesta stoupá, je správný směr.

Nechme tedy mírně hysterickou postavu prchat jeruzalémskou nocí po širokých schodových plotnách a já vám zatím řeknu, čeho jsem si ještě všiml a co se mně moc líbilo. Spousta nových staveb v Jeruzalémě, včetně paneláků nebo jejich vzdálených mnohapatrových příbuzných, je udělána ze stejného kamene jako stavby staré tisíce let. A pokud kámen není týž, rozhodně tak vypadá, a to je fajn, protože město díky tomu působí kompaktním dojmem a přechody z uliček, kudy vlekl syn tesařův svůj těžký a hrubě tesaný trám, do novodobé zástavby neruší a nebolí.

Když už jsem se zastavil u Ježíše Krista, nechte mě bez velkých gest vyjevit, že ze všeho, co Jeruzalém nabízí, mě zrovna novozákonní část dvakrát nebere.

A jestli ten chlap ještě po tom, co se na něm vyřádili biřicové, skutečně táhl dřevo, které bych já nejspíše vůbec nedokázal odlepit od země, dalších šest set metrů na Golgotu, pak možná platí vědecká teorie, že vůbec nebyl taková dojemná sušinka, jak bývá kreslen a líčen. Forenzní modely Ježíšovy tváře navrhují našim představám spíše výrazně semitský typ s poměrně masitým nosem, tedy rozhodně ne tu hipsterskou slečinku, jakou jsme si oblíbili, ale snědého chlapíka, který většinu svých učedníků nejspíš o dost přerůstal, což jen zvyšovalo jeho charisma.

Fakta a legendy ostatně leží v Jeruzalémě a okolí naskládány v tolika vrstvách, že se mezi nimi dá stěží rozlišovat. Když si za příjemné listopadové teploty kolem dvaceti pěti stupňů vyšlápnete na strmou Olivovou horu a jdete podél Getsemanské zahrady, v níž se Ježíš modlil před svým zatčením, můžete pak nahoře, kde máte celé Staré Město na protějším kopci jak na dlani, rozjímat nad nehybným hřbitovním lánem. Největší židovský hřbitov na světě se na úbočí Olivové hory nerozkládá náhodou: podle židovské tradice přijde mesiáš (jímž podle této tradice Ježíš rozhodně nebyl) právě tudy a na své cestě do Jeruzaléma oživí všechny mrtvé.

„Takže to bude vypadat jako v tom Jacksonově klipu k Thrilleru?“ ptá se mě třináctiletá dcera, když jí ukazuju na fotce řady světlých hrobů, celou tu kamennou pustinu, pod kterou jako by proudily široké dravé řeky, jejichž tah je cítit i tady, na povrchu, na ulicích Jeruzaléma a na cestách v jeho okolí.

ANU – The Museum of the Jewish People najdete uprostřed rozsáhlého campusu telavivské univerzity. Budovu navrhl do té doby prakticky neznámý izraelský architekt Eli Gvirtzman, jenž přesvědčil porotu v čele s Miesem van der Rohe. Jak to ale u podobných staveb chodí, od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto, že muzeum vznikne, do chvíle, kdy bylo konečně otevřeno, uplynuly bezmála dvě dekády. Dům byl veřejnosti zpřístupněn v roce 1978 jako Muzeum diaspory a svému účelu sloužil dalších třicet let, než bylo jasné, že se expozice muzea musí kompletně předělat, aby byla i nadále up-to-date. Práce a přípravy poté zabraly více než deset let, ovšem výsledek je skvělý a účinek ohromující!

Jako člověk, který by rád něčeho podobného dosáhl v našich poměrech, nemohu nezmínit, že upgrade vyšel izraelský stát na dvě a čtvrt miliardy korun. O čemž si můžeme v Brně nechat jen zdát. Ale zase ne musíme postihnout tři tisíce let dlouhou historii židovského národa celým světem a dějinami napříč.

V březnu 2021 se tedy pomyslné brány muzea znovu otevřely pod novým názvem, a já tu teď stojím ve třetím patře, kde expozice začíná, a poslouchám sympatickou starší průvodkyni, která mě velmi neformálně zasvěcuje do koncepce muzea i směru prohlídky.

První dojmy, které získáte: světlo, prostor, života, a nikoli smrti lačný přístup k dějinám. Hned na začátku expozice stojí devět panelů, na nichž se střídají lidé židovského původu z celého světa a hovoří o svém židovství. Tři na každém panelu. Ujdou pár kroků, zastaví se před vámi a mluví.

Když jsem bral rozum, někdy na střední škole, bylo u nás téma „Židé“ prakticky tabu. Vyslovit to slovo bylo nesnadné. O pár let později jsem četl Hanzlíkovy sbírky z raných šedesátých let, jež se dotýkají holokaustu; součástí poststalinského tání byla i šance mluvit s mnohaletým zpožděním potichu o tom, co se v Evropě stalo s židovským národem. A je pravděpodobné, že můj filosemitismus vyvěrá z tohoto zřídla. Když jsem tenkrát nasával všechno, co se pojilo s šedesátými lety, setkal (či střetnul) jsem se poprvé naplno s židovskou kulturou a historií. Zůstal jsem fascinován a v mém životě to pak hrálo důležitou roli.

A teď se, gój, procházím tímhle muzeem, prohlížím si kytaru Genea Simmonse, člena skupiny Kiss, který se narodil jako Chaim Witz, poslouchám v malém kině rozhovor s Adamem Horovitzem z Beastie Boys, fotím si kreslené portréty Donny Karan či Estée Lauder, jejíž syn Ronald financoval z velké části vznik varšavského židovského muzea Polin. Na interaktivním panelu si dohledávám podrobnosti o Elizabeth Taylor – a uvědomuju si, kolik pozornosti je tu nově věnováno ženám.

Scházím postupně až do suterénu, kde jsou v chladu a za sklem precizně vyvedené modely nejslavnějších světových synagog (včetně té pražské, Staronové), a v hlavě mi bobtná sen, že i v tom našem muzeu půjde víc o život než o smrt a že se moravští Židé také odněkud vynoří, ujdou pár kroků, zastaví se před každým návštěvníkem a řeknou: Jsme tady pořád a nebojíme se to říct.

Přesně takhle to později líčím Rachel Alon, dceři Josefa Placzeka narozené v Izraeli, u které mám dva dny bydlet. Řekne mi: „Ano, tady, v muzeu v Tel Avivu, můžou klidně o svém židovství mluvit. Jsem si ale jista, že tam, odkud pocházejí, by si to řada z nich rozmyslela.“

Rachel Alon je krásná žena, které bylo nedávno padesát, její muž Rani je veterinář, jezdí na motorce a je to sympatický macho, „muž na zožratie“. Dozvím se, že Rachel chtěla mít pět dětí, ale Rani nechtěl víc než dvě. Mají čtyři.

Tatínek Rachel byl letecký důstojník izraelské armády a později nejspíš agent Mossadu (a možná nejen), kterého zavraždili v roce 1973 v Americe. Dodnes není jasné, kdo za tím stál. Píše se o tom v knize Chasing Shadows. Rachel a její dvě sestry po možném vrahovi pátraly, vznikl skvělý filmový dokument…, ale neví se.

Rachel mě zavezla k památníku Beit Theresienstadt nedaleko města Chadera, kde mají malé, ale hodně zajímavé muzeum o Terezíně, které se celé vejde do jediné kruhové místnosti. Provedla mě Tereza Maizels, pak jsme jeli s Rachel na oběd do Caesarie, jež se nachází na mořském břehu. Tereza mluvila o terezínských dějinách způsobem, který mě těšil a který mě oslovuje.

Pamatuju si, že v dobách základní školy, kdy jsem se spolužáky navštívil Terezín poprvé, nebylo ghetto vůbec součástí výkladu. Existovala jen Malá pevnost a v ní vraždící fašisté. Po Listopadu se diskurz proměnil, ale nedá se říct, že by se úplně vymanil z ideologických osidel a že byste se na dějiny ghetta nedívali tak trochu jako na vzdálené štíty hor.

Tereza mluví o Terezíně plném lidí.

Velké dějiny jsou zajímavé jenom tehdy, pokud je postavíte vedle individuálních příběhů, necháte je vyniknout v kontrastu k mikroskopickým dějinám emocí, lidských lásek, zrad a ztrát. V kontrastu k dějinám, které se neměří dekádami a staletími, ale hodinami a minutami, v nichž se rozhoduje o všem.

A je čas se vrátit. Vzduchem do střední Evropy, myšlenkou do Tel Avivu, kde jsem první večer přistál, nechal si hned na letišti udělat kontrolní PCR test a pak se za ohromující sumu nechal odvézt taxíkem do nepříliš útulného, drahého hotelu. Seriál, v němž Veronika Žilková, manželka stávajícího velvyslance, sugestivně propaguje krásy Izraele, jsem neviděl. Prý tam ovšem zapomněla zmínit, že Izrael je jednou z nejdražších zemí na světě, a konkrétně Tel Aviv dokonce nedávno vyhrál podobnou anketu mezi všemi městy světa.

Jarmulka je tu docela vzácným úkazem, nejde jen o město světové, ale též světácké. Jeruzalém je… Jeruzalém, zatímco Tel Aviv je soudobý Izrael. Multietnická koláž laciných, nepříliš dobře vypadajících domů z chudých padesátých let v odlehlejší části vyhlášeného bulváru Dizengoff a výstředních mrakodrapů stojících v blízkosti hlavního nádraží, kde nepotkáte bezdomovce, ale zato vám půjde hlava kolem z uniformovaných a ozbrojených mužů a mladých žen.

Ty jsem potkal i v jeruzalémském muzeu Jad Vašem: Dívenky, jimž bych plnoletost nehádal ani náhodou, tu chodily ověšeny zbraněmi jak z Terminátora a učily se, co to vlastně znamenalo být evropským Židem v první polovině 20. století.

Přidal jsem se k jedné takové skupině na konci expozice, tam, kde se tváře nikdy nepohřbených obětí odrážejí na černé hladině vodního hrobu. Výklad starého průvodce, který se vlastními větami po tisící dojal, dojal i mě. Police na obvodu téhle poslední místnosti nesou stovky šanonů plných jmen obětí holokaustu. Spousta místa na policích zbývá. Patrně nebudou už nikdy zaplněna. Z odhadovaných šesti milionů obětí bylo dosud zapsáno 5,4 milionu konkrétních mrtvých. Ti ostatní mají svůj symbolický hrob v Jeruzalémě.

Autor je spisovatel a nakladatel.