Česko: země, kde chceme trpět. Poznámky Evy Klíčové k prózám (ne)nominovaným na Magnesii Literu

Zběžný pohled na seznam knih, které se loni s větší či menší intenzitou protočily skromnými recenzními rubrikami domácích médií, potvrzuje neutuchající ambice českých autorů a (především) autorek komentovat nějakým způsobem minulost.

Nutno říct, že čtenáři na toto nutkání reagují vděčně, a tak se mezi nejprodávanějšími knihami dlouho drželo pokračování Šikmého kostela Karin Lednické o tvrdém životě v hornickém kraji v první půli 20. století nebo antikomunistická fantazie Aleny Mornštajnové Listopád, kde se nechumelistické Československo dohnípávající svůj reálný socialismus přes noc poněkud neuvěřitelně promění na svižně zorganizovanou totalitu připomínající něco mezi polepšovnou a gulagem.

Potvrzení správnosti současného statu quo na pozadí bídné minulosti a implicitního sdělení, že nic lepšího než transformace nás po roce 1989 potkat nemohlo, zjevně brnklo o správnou strunku čtenářských nálad.

Méně klišovitě se svět minula a současna střetly v taktéž prodejně úspěšném románu Pavly Horákové Srdce Evropy – který pracuje i s dobovými dokumenty z pozůstalosti autorčiny předkyně. Kniha ale pro svou celkovou nevýraznost kritiku neuhranula a zůstala ve stínu autorčiny úspěšné Teorie podivnosti (Litera za prózu 2019).

Ducha střední Evropy vyvolává i Rudišova Winterbergova poslední cesta, která se letos nominace dočkala v kategorii překladu, neboť autor se nám již dočista poněmčil.

Mezi neutuchajícími reflexemi totalit a bídného 20. století nelze opomenout ani heroický příběh Pravomila Raichla, jehož osud mezi gestapem a gulagem zbeletrizoval Petr Stančík v Pravomilovi – autorova vypravěčská macha ani autenticita příběhu ovšem zdaleka neohrozily prodejní zářezy Lednické či Mornštajnové. Zkrátka jiné cílové čtenářstvo a Stančíkova spíše méně výrazná kniha.

Stopy trudné minulosti nicméně najdeme i mezi knihami aktuálně nominovanými na Literu za prózu. Nejvýrazněji u Klikaře Benyho Simony Bohaté. Klasické románové vyprávění o klukovi, co rád fotí, opřené o záplavu hrabalovsky pábitelských postaviček, je situované do patřičně okopaných osmdesátých let, kdy byl život tak nějak dřevně krutý, ale jakousi svou vzdorovitostí (proti komoušským elitářům) i krásný.

Nutno ovšem podotknout, že navzdory letošní nominaci vypravěčsky sevřenější i jazykově expresivnější je autorčin předchozí román o puberťácích z mizejícího starého Žižkova a osmdesátých let – Všichni sou trapný.

Probleskující reflexe minulosti snad mají dodávat jakousi vážnost osobní paměti i povídkám Ireny Douskové Konec dobrý. Jde zároveň o jedinou knihu, jejíž nominace zůstává poněkud záhadou: ubrblané povídky s velmi civilními, až skoro nepostřehnutelnými pointami tvoří dojem spíše nějakého osobního zápisu, ze kterého tu a tam vyčouhne patetický odkaz na ty naše neslavné dějiny. Přitom letos rozhodně nelze říct, že nebylo z čeho vybírat.

Na popkulturní návraty do devadesátých let to zatím v literatuře nevypadá, jakkoli se fenomén snaží zhodnotit například Johana Fundová – naposledy v posedlosti nostalgií po dětství ve strakatých devadesátkách v knize Hezký, ale narovnej se!.

Mimořádně povedenou výjimkou jsou Poupátka Hany D. Lehečkové – porevoluční realita sem proniká méně jako retro atrakce, zato více se svým přenastavováním kolektivní mysli na ty, co uspěli a zbohatli, a ty, co ani moc ne. Komentář doby navíc není tématem knihy, je spíše vedlejším produktem autentického příběhu o sexuálním zneužívání dívek v divadelním kroužku. I sem totiž dotírá „diktát úspěchu“ a jeho manipulativní potenciál.

Vše je vyprávěno perspektivou náctileté dívky, v jejíchž naivních očích se obludnost predátora, vedoucího Mirka, jeví ještě opovrženíhodněji, než by tomu bylo v dospěle reflektovaném vyprávění z časového odstupu.

Podobně koncipovaný je román Lada u ledu Emy Labudové – i ten je vyprávěn dívčíma očima, jen se autorka vrací až do osmdesátek a řeší potýkání se s anorexií. Labudová tak sice odpovídá na aktuální trendy a témata, na úspěch Tapetáře (nominace na objev roku v rámci Litery 2020) však bohužel ani zdaleka nenavázala.

Mezi jistoty české literatury patří též literárně expresivní ponory do alkoholických světů. Oba letošní exempláře ovšem napsali autoři již dříve ocenění – a porota Litery nejspíše chtěla dostát své objevitelské funkci a nerozdávat nominace jen „okoukaným“ tvářím.

Především loňský fenomenální úspěch Daniela Hradeckého v roli prozaika (Litera za prózu pro Tři kapitoly) tak zřejmě rozhodl, že jakkoli autor kvalitativně nesestoupil, novější, bilanční Silážní jámy už zastřel zájem o jiná jména. Jistá přesycenost živelným psaním Hany Lundiakové (nominace na Literu 2015 za prózu IMAGO. Ty trubko!) zase dost pravděpodobně hrála roli u nové „alkoholické“ Hyeny, která vychází sotva rok po pedoromanci Co je ti do toho.

Literatura mimo jiné představuje tradiční terapeutický nástroj, a to zdaleka nejen pro autora, který psaním manipuluje se svým egem, řeší vlastní traumata nebo hojí frustraci z tohoto světa. Zážitkem vytrhujícím z běžné bezbarvé existence bývá i pro čtenáře.

Nejmocnější taková vytržení jsou často temná, děsivá, budící úzkost – cokoli, co nám po přečtení knihy umožní vracet se do tohoto světa s úlevou, že jiní lidé někde jinde na tom jsou či byli hůře. Proto se tak rádi vracíme do dystopicky dobarvené minulosti totalit, fascinují nás příběhy zvrácenosti, žalu i osobního úpadku.

Staronovým teritoriem – viz školu národní, ruralisty a některé příklady kritického realismu či naturalismu – se tu stává venkov, maloměsto, vesnice i podivná samota.

Při četbě některých z následujících knih se mě zmocňovalo podezření, zda výsledek není jen pražským horečnatým třeštěním, které se venkovského světa podvědomě děsí kvůli jakési neuchopitelnosti jeho nelidské morfologie, jako je tomu v případě záchodového pavouka, což je mnohdy ta nejextrémnější forma přírody, s níž se běžný Pražan potká. Jindy se mi však naopak zdálo, že autor má s venkovem skutečně své nevesele strohé zkušenosti.

Ilustrací prvního přístupu je paradoxně jedna z nejlepších knih loňského roku (a letošních nominací) Cestou špendlíků nebo jehel Zuzany Říhové. Hororově senzuální příběh pražské rodiny, která se s postiženým synem odstěhuje na venkov, do jakési lesní rokle nedaleko vesnice, v níž je násilí všech dimenzí neustále nasáváno všemi rovnou ze vzduchu.

Jako každý horor se i tato kniha v člověku dotýká atavistických děsů, ale ty jsou zároveň tlumočeny se vskutku intelektuální erudicí. Nejenom pro autorčinu schopnost pomocí slov zhmotnit barvitě kdeco (až se tu skoro zapomíná posouvat děj dopředu), ale především pro její práci se sekundární literaturou, například s antropologickou studií Roberta Darntona o Červené karkulce z jeho knihy Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie. Nicméně, aby nedošlo k mýlce: znalost tu nebrání vzniku originální současné zápletky, která zdaleka není jen literární hříčkou.

I další dvě knihy z venkova patří k vrcholným literárním událostem uplynulého roku. A obě mají shodou okolností stejné dějové východisko: sledují mladého muže, co se z intelektuálního kadlubu velkoměsta rozhodne uchýlit zpátky na venkov, aby se stal místním učitelem. Nejprve k té, která magnesiální nominací poctěna nebyla: Kontinuitě parku Petra Šestáka.

Najdeme v ní vtipně reflektované napětí mezi maloměstem (zašifrované Znojmo) a velkoměstem globálních trendů i mezi minulostí (hrdinovo dětství a mládí, než šel do světa) a současností (po návratu) – včetně různých zádrhelů a nedorozumění na místní intelektuální scéně. Dobře napsaná sebereflexivní analýza autora, který má dar (jako nemnoho jiných) vnímat celospolečenské kontexty i detaily každodennosti. Sebeironie a zápas s vlastním „chcípáctvím“ vzhledem k nastupujícímu střednímu věku činí z textu něco jako generační výpověď někdejšího mladistvého intelektuála.

Onou druhou knihou, která si však nominaci vysloužila, je Destrukce Stanislava Bilera. Autor, který se temnými meandry české duše zabývá jako publicista, je dokázal transformovat v čistou literární kvazidystopii (všechno je zde realistickou pravdou, i když se to nemusí každému měšťákovi nebo povrchnímu pozorovateli zdát) ze současnosti.

Stylisticky je próza čistá a přehledná jak pečlivě umetený dvorek a posekaný trávník každé slušné venkovské domácnosti. Text prostupuje úzkost z české posedlosti úklidem „do mrtva“, adorací sebenesmyslnější a tupější pracovitosti a permanentní kontrolou toho, jestli se každý dostatečně stará jen sám o sebe.

V Destrukci splývá realistické mikrodrama s bezmocí kolem zámku bloudícího K. Jestliže pro Říhovou je venkov prostorem chaosu, živelnosti a pudů, v Bilerově podání je místem zupácké lásky k betonu, rigidnímu řádu, kde jedna a jedna jsou dvě a ženy spí výhradně s muži, či spíše naopak. Vzhledem k tomu, že hrdinou je opět učitel, dostává prostor též současné školství a jeho anihilační stav.

Zvláště po přečtení Bilerova románu je již zcela nepřehlédnutelné, že my Češi chceme trpět, chceme dřít jako koně za pár korun a děti trestat podřadným a dostatečně demotivujícím vzděláváním – a kdo si bude stěžovat, měl by se vrátit do komunismu, uhelných dolů první republiky a na gestapo!

Byla-li tu několikrát řeč o trendech, je nutné zmínit i nějaké ty antitrendy, které potvrzují všechna pravidla. K prózám městské sofistikované uhlazenosti, v jejichž středu i na okrajích se nachází kosmos autorského alter ega, patří Amáliina nehybnost básnířky Kateřiny Rudčenkové. Literárně subtilní, básnicky přesný a nutně psychoterapeutický příspěvek k občasnému záchvatu veřejné diskuse na téma ženy, které nemají děti. Text ničím radikální, ale mimořádný svou věcností a otevřeností.

Poslední zde zmíněnou zvláštností je pak román či „megavyprávění“ prozaika (a redaktora Salonu) Štěpána Kučery Největší lekce dona Quijota. Přes uznalá hodnocení profesionálních i laických recenzentů, srovnávajících Kučeru s Borgesem a oceňujících četné literární aluze, jej vnímám spíše jako chladnou intelektuální konstrukci, jejíž severní Afrika 16. století působí až příliš kulisově.

Netrendovým trendem zůstává u Litery také netečnost vůči žánrově charakterizovaným textům, a tak jako v minulosti zůstala nepovšimnuta třeba Meta Pavla Bareše, tentokrát porota ignorovala Jakuba Hussara a jeho sci-fi dvousvazek 0 TU.

Nakonec si lze tedy jako každý rok povzdechnout: Magnesia Litera se nemění, literatura ale naštěstí proudí dál.

Autorka je literární kritička.