Článek
Vaše slavné stavby pocházejí z doby, kterou si běžně laici s dobrou architekturou nespojují. Přijde čas, kdy lidé architekturu 60. a 70. let docení, nebo její velká část jednoduše zmizí?
Padesát let by k přijetí nového mělo stačit. Ale nezbytná je i schopnost rozeznávat hodnoty, jistá kultivovanost společnosti. Snad omyly, kterých jsme se už dopustili, ztráty těch nesporně významných staveb, povedou k větší uvážlivosti.
Často se diskutuje, zda zachovat a renovovat stavby ze 70. let, které nevyhovují dnešním nárokům. Příkladem je již zbořený Transgas.
Otázkou je míra, rozsah vhodné nápravy. Bylo by správné všechno spočítat a zvážit vztah očekávaných kvalit a souvisejících nákladů renovovaných staveb s funkčními, estetickými, ale i historickými klady staveb původních. Výborným příkladem správného postupu je projekt úprav televizního vysílače na Ještědu od hradeckého ARN studia. Velmi citlivě navrhli nejen úpravy pláště stavby, ale i proměnu technologie vnitřního prostředí, a to při zachování všech původních hodnot.
V roce 2009 šel v Liberci k zemi váš proslulý Obchodní dům Ještěd – musel ustoupit obchodnímu domu Tesco. Jaké to je, sledovat tyto proměny?
Domy se staví, domy se bourají. Záleží na tom, proč se staví a proč se bourá, jakými hodnotami by měly nové stavby místo obohatit. Liberecké obchodní centrum bylo navrženo k zařazení mezi kulturní památky. Doporučovala to odborná veřejnost i obě komise ministerstva kultury. Nestalo se, odpověď by znal tehdejší náměstek ministra. Krokem ke zlepšení současného stavu by mohla být vyšší úroveň odpovědných pracovníků památkové péče a ministerstva kultury.
Bourání obchodního domu Ještěd, duben 2009
Studoval jste v 50. letech, tvořil během normalizace. Co jste si mohl dovolit a co naopak nebylo možné?
Vzpomínám na tuto dobu rád kvůli optimistické pracovní atmosféře našeho ateliéru. Nedovoloval jsem si příliš, ale něco se snad podařilo, odvaha nescházela. Po tlaku na prosazování sovětských zásad socialistického realismu přišlo v 60. letech uvolnění. Krátké, ale doznívalo dlouho. My jsme v té době získali určité jméno a to nám v následujících letech pomáhalo i ke slušným zakázkám. Obtížný, pro někoho nemožný, byl kontakt se zahraničním děním.
Kde jste bral inspiraci, co vás ve vaší tvorbě ovlivnilo?
Mladí berou inspiraci ze všeho okolo. Po úspěšném měsíčním Mezinárodním sympoziu, které jsme na jaře 1966 v Liberci připravili, jsem měl trvalý kontakt s britskými přáteli. Ti ovlivnili můj zájem o sociologické aspekty architektury. Mé úvahy o formě staveb podpořily myšlenky Holanďanů Hermana Hertzbergera a Aldo van Eycka o polyvalentních prostorech a přehledných labyrintech. Projevilo se to například v koncepci libereckého obchodního centra, kde jsme místo vyžadovaného tradičního, kompaktního obchodního domu navrhli funkčně i formálně členité průchozí obchodní středisko.
Byl jste součástí slavného libereckého ateliéru SIAL. V čem spočívala jeho osobitost, čím se vymykal oproti jiným ateliérům?
Sdružení inženýrů a architektů z Liberce trvalo jen krátce, v letech 1968 až 1971. Ale název SIAL se udržoval dál, i když jsme byli z politických důvodů zařazeni zpět do Stavoprojektu. V ateliéru neexistovala hierarchie funkcí. Od prvních úvah byli u zrodu koncepce přítomni všichni – statik, stavaři, specialisté. My architekti jsme přebírali jejich myšlení a oni přebírali naše. Karel Hubáček byl povahou novátor, podporoval všechny tendence nových pohledů na formu služby společnosti i k novým technologickým řešením.
Pavel Karous: Ne Mordor, ale Minas Tirith. K zemi jde poslední z brutalistních „strážních věží“
Zrodila se u nás Školka, jak jsme jí říkali. Početná skupina čerstvých absolventů škol, která prožila deset let v komuně, v upraveném opuštěném hostinci na okraji Jizerských hor. Inkubátor, příležitost dozrát. O tom, že účastníci dozráli, svědčí mimo jiné skutečnost, že ze SIALu vzešlo osm současných vysokoškolských profesorů, kteří učili a učí na našich i zahraničních fakultách.
Co bylo v těchto letech pozitivního na československé architektuře?
Klopotné hledání vlastní cesty. Střídmé přebírání cizích vzorů. Příkladem by mohly být nejen naše práce, ale i koncepce brněnských architektů, kteří realizovali například pavilon v Ósace, nebo Sdružení pražských ateliérů, ti jsou zase podepsaní pod londýnským velvyslanectvím.
Architektura byla v době, kdy jste tvořil, nástrojem normalizace. Jak se vám dařilo tehdejší politice odolávat?
V Liberci to asi nebylo tak drsné jako v Praze nebo Brně. Dopracoval jsem se k osobnímu vyšetřovateli, kapitánu pražské StB Poštovi. Snad se tak dokonce jmenoval. Kariéru mi to nijak významně neohrozilo, díky kolegům a vedení našeho ateliéru. Mnohem nepříjemnější byly postihy, které dopadaly na naši rodinu, na dceru. Ale za kamarádství s Václavem Havlem i jeho přáteli a za rovná záda to stálo.
Jaké je dnes pro architekta čelit požadavkům investora?
Architekt nemusí čelit požadavkům investora. Mohou najít společnou cestu. O to jsme se vždycky snažili. Příkladů v historii i současnosti je dost, například nedávný plodný vztah Jana Světlíka a Josefa Pleskota v práci na proměně Vítkovických železáren. Jisté rozdíly v situaci architektů dříve a dnes však jsou. Před listopadem nehrály peníze kvůli stejným mzdám a nevýznamným prémiím žádnou roli. Dnes je tomu naopak.
Miroslav Masák při přebírání státního vyznamenání z rukou prezidenta Petra Pavla
Když narazím na nějakou stavbu ze 70. let, cítím jakousi nostalgii, kdežto když míjím nákupní centra, výškové kancelářské budovy, cítím často neklid. Jsem jenom sentimentální, nebo měly stavby ze 70. let něco, co dnešní architektuře schází?
Architektura je reflexí stavu společnosti. Časový odstup nám umožňuje, ne všemi přijímanou, představu o určitém řádu minulosti. Úroveň a nálada dnešního rozlámaného světa vedou na jedné straně k fragmentaci, k touze po rozmanitosti. Společnost od architektů očekává formálně mimořádné stavby, události. To u nás teprve začíná, jedním z prvních realizovaných příkladů je komplex Masaryčka v pražské ulici Na Florenci, investice Penty podle návrhu britské architektky Zahy Hadid. Na druhé straně konzum zaplňuje prostředí banálními areály obchodů, kanceláří a skladů. Výsledným dojmem může být i neklid.
Jsou podle vás Češi nakloněni dobré architektuře? Někdy to na mě působí, že se jí spíš bojí – viz tahanice kolem návrhu rozvlněných domů Evy Jiřičné, které měly na Žižkově nahradit telekomunikační věž.
Českou veřejnost architektura příliš nezajímá. Je to také částečně vina médií, která ji neprezentují. Při nedostatku informací, a když schází i odborná kritika, není snadné rozeznat skutečné hodnoty od těch podbízivých. A ty jak developeři, tak architekti dovedou využívat. Poznat a sdílet dobrou architekturu není úplně snadné – hledejme příklady třeba ve skandinávských zemích.
Jaký je podle vás vztah českých měst k veřejnému prostoru?
Není možné generalizovat. Měli jsme Baťův Zlín, Moulisův Liberec, máme Litomyšl Mirka Brýdla a Zdeny Vydrové a také třeba pěkně a cíleně se rozvíjející Vratislavice nad Nisou. Myslím, že většinou situace špatná není, jen by především státní i místní politiky mělo zajímat životní prostředí trvale.
Často vidím, že zajímavé počiny se dějí v regionech, čím to podle vás je?
Stav, o kterém mluvíte, postřehla i Michaela Hečková, autorka zajímavých knih, když konstatovala, že architektura se stěhuje z měst do krajiny. Jistě v tom hraje roli intimnější charakter úkolů, ale i důvěrnější znalost prostředí, osobní vztah k místu a intenzivnější pocit odpovědnosti rozhodujících místních činitelů.
Radost z krásných věcí. O architektonické proměně českého venkova
Zdeňka Vydrová a Jan Mach z libereckého studia Mjölk, vítězové letošního Grand Prix architektů, si myslí, že současná architektura je ve skvělé kondici. Jaký je váš názor?
Skvělá je snad příliš silný výraz, ale v dobré kondici je. Myšlení je současné a talent neschází. Svědčí o tom průkazné množství právě menších investic, krajinných řešení, drobných staveb, které jsou srovnatelné s Evropou.
Jak podle vás architekturu ovlivní trend udržitelnosti a klimatická změna?
Starost o udržitelnost a vhodné klima ovlivní negativně investiční náklady, a naopak pozitivně provozní výdaje. O úspory energií, a tedy i nákladů v provozu staveb, se pánové z našeho ateliéru, Jiří Suchomel, Jan Žemlička, Karel Novotný a další, zajímali už před čtyřiceti lety. Nejen v přípravě koncepce zajímavých projektů, jakými byly stavba na Sněžce nebo Sluneční domek v Ondřejově, ale i v úspěšné realizaci kulturního domu v České Lípě, kde byly instalovány sluneční vzduchové kolektory a zemní výměník tepla. A Jan Žemlička v tom výborně pokračuje ve spolupráci s investorem Ivo Koukolem při stavbě nových budov ČSOB. Oba trendy ovlivní architekturu pozitivně.
