Článek
Na konci června 2014 uplynulo sto let od atentátu na Františka Ferdinanda d’Este. Konaly se v Sarajevu podobné slavnosti, jaké vidíme ve vašem filmu?
Ano, hrálo se představení Hotelu Evropa, hry Bernarda-Henriho Lévyho, která mě k mému filmu inspirovala. Přijela vídeňská filharmonie. Utratila se spousta peněz. Přitom hodně lidí v Bosně nemá práci. Směšné.
Hotel a jeho různá patra vám ve Smrti v Sarajevu slouží jako kritická metafora bosenské společnosti. Vůbec všechny vaše filmy jsou hodně politické…
Hlavně chci, aby si lidé začali klást otázky. Nejsem mesiáš, neznám řešení. Ale můžu se ptát a pochybovat. Dělat bychom to měli všichni. Své děti učím, aby nevěřily zprávám v televizi nebo tomu, co se píše v novinách. Musí si vytvářet vlastní názory.
Bosňané by se měli ptát, proč sami víc řeší, co se stalo v bitvě na Kosově poli před šesti sty lety nebo co před sto lety provedl Gavrilo Princip, než to, co budou zítra jíst. Třeba Němci tohle mají jinak. Rozhodně nemyslí každý den na to, že jim za války srovnali hlavní město se zemí. Znát vlastní dějiny je samozřejmě důležité, ale to přece neznamená, že vy jako Češka budete i po tolika letech kvůli Hitlerovi nenávidět Němce nebo pořád probírat odsun. Na Balkáně se zabíjíme pro to, co kdo komu udělal před stovkami let. Šílené!
Doma prý nejste zrovna populární.
Internet je plný výkřiků lidí, co mě nenávidí. Bosňanů, Srbů, ale i dalších. Prý nemám talent a Oscara mi dali z politických důvodů. Samozřejmě, že se mnou lidi v řadě věcí nesouhlasí. No a co? O to přece nejde.
Budete tedy dál točit o bosenské společnosti?
Ano, ale možná taky odjedu do Sýrie a Turecka natočit něco o uprchlících. To je klíčová krize dneška. Evropa nechápe, že pokud se v ní v reakci na migraci probudí fašismus, dříve nebo později na to doplatí. Mimochodem vyřiďte doma Čechům, ať si znovu přečtou Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí. Ti lidé utíkají, protože se u nich doma válčí, ne proto, že je Česko nejúžasnějším místem k životu. Pár let u vás pobudou a pak se určitě přesunou jinam. Tak k nim buďte milí a pomozte jim, jak nejvíc můžete… I já byl uprchlík. Přijel jsem do Belgie, dostudoval, začal pracovat a pak jsem se vrátil domů. Myslím, že Belgičani jsou dnes rádi, že mám i jejich pas.
Řada Čechů přenechává problém uprchlíků spíše politikům.
Nesvádějte to na politiky. Vždyť jste si je zvolili! Politici jsou odrazem společnosti, která si je vybrala. Nikdo si to nechce přiznat, ale je to tak. I Finové mají vládu, kterou si zaslouží. Nebo Islanďani. Ti se mi zrovna líbí. Bankéře zodpovědné za ekonomickou krizi se tam nebáli zavřít do vězení. Pokud se vaším jménem děje něco, s čím nesouhlasíte, musíte se tomu po stavit. Ozvat se. Naše chování nás definuje, musíme se tedy začít chovat dospěle. Nejhorší je předstírat, že se všechny ty nepříjemné věci vůbec nedějí – o tom jsem natočil Zemi nikoho. Nedělat nic neznamená, že jste neutrální.
Vás politika neláká?
Dva roky jsem se jí věnoval, ale pak jsem toho nechal. Neměl jsem na to čas. A určité věci mě na demokracii otravují. Už třeba nevěřím, že každý má právo něco říct. Štvou mě nevzdělanci, co volí do úřadů idioty. Ale proč mluvíme o politice? Tohle je přece rozhovor o filmu. Asi budu muset natočit něco se zpomalenými záběry na nahé krásky a střílející chlapy, to se mě pak na politiku nikdo ptát nebude.
Pamatujete si na ten okamžik, kdy jste se rozhodl stát filmařem?
Ne. Ale moje producentka ráda vzpomíná, jak jsem se jí, když jsme se poprvé potkali ve třinácti letech někde u moře, pochlubil, že budu točit filmy a vyhrávat Oscary. Já vždycky věděl, že budu režisérem. Moje matka chtěla, abych byl operní zpěvák, tak jsem šel na hudební školu. Otec chtěl, aby se ze mě stal inženýr, takže mám i technické vzdělání. Ale nakonec jsem stejně skončil u filmu. Jen kromě režie umím také hrát na klavír a další nástroje a opravím vám prasklou trubku v koupelně.
Jaké filmy vám změnily život?
Budete se smát, ale Blade Runner. A po Indianu Jonesovi jsem zatoužil být archeologem. Když jsem viděl Supermana, chtěl jsem najít planetu Krypton a létat. Jako dítě mě tyhle filmy změnily, díky nim jsem začal snít. Pak miluju Zloděje kol, viděl jsem je snad stokrát a pořád u nich brečím. Díky snímku XX. století od Bertolucciho jsem zase začal milovat absurditu – mé filmy jsou vlastně pokusy o variace na Čekání na Godota.
Máte i nějaké nerealizované projekty?
Napsal jsem devět filmů, natočil z nich sedm. Jeden nevznikl, protože herečka Monica Bellucci tenkrát otěhotněla a já to nechtěl dělat s někým jiným. S tím druhým filmem ještě uvidím, se scénářem jsem vyhrál evropský program MEDIA, ale v Bosně mi na to peníze nedali, protože to podle nich prý není dost dobré. Jinak jsem postupně natočil všechno, co jsem chtěl. Jsem dost tvrdohlavý na to, abych si vždycky našel nějaký způsob.
Jak si v sobě udržujete nadšení do práce?
Filmování je moje vášeň. Jakmile ji přestanu cítit, přestanu točit. Doufám tedy, že pak nebudu muset režírovat jen proto, abych se uživil. Nedávno jsem si někde přečetl, že v životě stejně neuspějete, tak je lepší neuspět v tom, co máte rádi. Tak nějak to cítím.
Máte pět dětí. Přemýšlíte často nad jejich budoucností?
Pořád. Asi hlavně kvůli nim jsem stále idealista, co se snaží věci kolem ovlivňovat. Chci provokovat k diskusi, chci, aby mí diváci začali přemýšlet. Zda můj film uspěl, poznám podle toho, jestli po něm budete chtít vyrazit na hezkou večeři – to vím, že jsem selhal, nebo jestli půjdete do baru na panáka – pak je mi jasné, že jsem to natočil dobře.
