Černobylské úniky. Esej Valentiny Podlesné a Boba Kuříka

„Před deseti lety mi začaly problémy se štítnou žlázou, otekl mi krk a narostla mi v něm boule,“ říká nám Anton v kavárně v pražských Nuslích.

Že mívají lidé z Homelu problémy se štítnou žlázou, byli oba zvyklí. Druhé největší běloruské město a jeho okolí totiž patří mezi oblasti silně zasažené radioaktivní kontaminací způsobenou havárií ve zhruba sto třicet kilometrů vzdáleném Černobylu. Jakmile se ovšem vyskytly zdravotní problémy v kruhu jejich nejbližších, zneklidnilo je to.

„Začali jsme se víc bát, když sestře našli rakovinu štítné žlázy – i přesto, že jsme nevyrůstali v Černobylské zóně,“ vzpomíná Karina. Když se pak přidaly Antonovy potíže, začal pár znovu a intenzivněji řešit, kde žít – zvláště když si oba přáli mít dítě. Postupně v nich uzrálo rozhodnutí se odstěhovat a před pěti lety vyrazili směr Česko.

Karina s Antonem tvoří jen jeden z mnoha příběhů jaderných migrantů prchajících kvůli Černobylu do různých koutů světa, Česko nevyjímaje. Kolik jich přesně je, nevíme. Co naopak víme, je, že kvůli složitosti rozhodování a dynamice radioaktivní kontaminace těchto lidí stále přibývá.

Když jsme mezi jadernými uprchlíky prováděli v letech 2019 a 2020 antropologický výzkum, setkávali jsme se jak s případy stěhování z konce osmdesátých let, tak s případy jen pár let starými. Co nám mohou podobné příběhy environmentálních migrantů povědět o průmyslových haváriích, o industrialismu, o planetě, o Česku, o nás? Proč stojí za to si je vyprávět a naslouchat jim?

Průmyslové havárie a následný život v takovém místě představují důležitá svědectví o toxické povaze planetárního industrialismu, která umějí tuto povahu zviditelnit. Přestože většina chemického zamoření vzniká každodenním běžným provozem průmyslu, jsou to právě havárie, které svou časoprostorovou zhuštěností umožňují znečištění snáze medializovat, veřejně problematizovat, a dokonce prosazovat nové regulace. Platí to i pro jadernou kontaminaci. Pomineme-li „přirozený výskyt“ ionizující radiace nebo vzrůstající využívání záření v moderním zdravotnictví a budeme se držet jen jaderného průmyslu, pak černobylská havárie zdaleka nezpůsobila největší znečištění.

Americká historička Kate Brownová z MIT zkoumala život okolo dvou zařízení na výrobu plutonia: Hanfordu v americkém státě Washington a Majaku u pohoří Ural v Rusku. Zjistila, že za bezmála čtyřicet let tato zařízení v kombinaci běžného provozu, stárnoucí infrastruktury a experimentů vypustila do okolí až 200 milionů curiů, dvakrát více než Černobyl. Přesto o Hanfordu a Majaku nikdo nemluví, kdežto Černobyl znají všichni. A právě v tom spočívá jeho síla i tíha coby symbolu na chemicky zamořené planetě.

Environmentální historička Michelle Murphyová z Torontské univerzity tvrdí, že zhruba dvě stovky let průmyslové výroby stačily k tomu, aby životy nás všech byly molekulárně modifikovány průmyslovým znečištěním.

Chemické režimy života, jak jim Murphyová říká, jsou nakumulovaným výsledkem globálních dopadů zásadních revolucí v jednotlivých průmyslových odvětvích od výroby energie z uhlí v 19. století přes zpracování ropy a plastů na počátku 20. století až po jaderný průmysl. Všechna tato odvětví vyrobila a do celoplanetárního oběhu dostala takové množství různorodých toxických látek, že dnes před nimi není úniku – kolují, mutují a usazují se ve vodách, v půdách, potravinách, kamenech, atmosféře i v našich tělech. Už neexistuje žádné vně. Všichni jsme molekulárně pozměněné bytosti.

Jedním dechem je však třeba dodat, že chemická kontaminace není ve světě rovnoměrná. A právě zde spatřujeme sílu příběhů environmentální migrace z míst průmyslových havárií, protože umějí zprůhlednit nerovnou distribuci míry, povahy, kumulace a mutace zamoření i zranitelnosti v chemických režimech života. Tyto režimy nás spojují, ale i radikálně rozdělují a environmentální migranti nám umožňují srovnávat a ptát se, kdo, kam, před čím, proč a jak utíká, či naopak neutíká.

Přestože řada vědců, Murphyovou nevyjímaje, poukazuje zejména na nerovnost takové distribuce v souvislosti s kapitalismem, kolonialismem, rasismem a sexismem, černobylské, ale například i fukušimské nerovnosti spoluutvářejí jiné narativy.

Ačkoli černobylský radioaktivní mrak pronikl nad tři kontinenty, nejkontaminovanějším se stalo nejbližší okolí havárie na Ukrajině, v Bělorusku a Rusku. Radioaktivní jód (s poločasem rozpadu osm dnů), radioizotopy stroncia (necelých devětadvacet let), cesia (třicet let), ale i plutonia (přes 24 tisíc let) se právě tam dostaly v největších dávkách do oběhu v rámci životního prostředí i lidmi obydlených světů. Daly tak vzniknout chemickému režimu černobylského života, radioaktivnímu soužití těl, radionuklidů a okolí tak metabolicky propojenému, že pro jeho adekvátní zachycení slučujeme dvě slova v jedno a píšeme o černobylském tělokolí.

Přestože se Kyjev nachází necelých sto kilometrů od Černobylu, nikdy nebyl oficiálně označen za kontaminovanou zónu. I v prvních dnech a týdnech po havárii končila zonace těsně před hranicemi dnes třímilionového velkoměsta. Řada místních si o tom myslí své, dobře si pamatují, jak zdraví jejich i jejich nejbližších citlivě reagovalo na zvýšené hodnoty radiace, které například způsobily (a pořád způsobují) požáry lesů u Černobylu.

Jednou z takových obyvatelek byla Lena. Jestliže Anton s Karinou nechtěli počít dítě před vystěhováním z Běloruska, dnes téměř padesátiletá Lena porodila v roce 1991 v kyjevské nemocnici syna Sašu. Záhy po narození ovšem začaly jeho zdravotní problémy. „Jakékoli zvýšení radiace na něj mělo takový vliv, že se mu zvedala teplota k osmatřicítce, dělalo se mu špatně od žaludku, ztratil chuť k jídlu, pil jen vodu a musel ležet aspoň tři dny,“ vzpomíná Lena u sebe doma v panelákovém bytě v Dobříši. Sašova pediatrička Leně vždy jen vysvětlila, že se s tím nedá nic dělat, protože je to reakce slinivky na radiaci, a doporučovala se odstěhovat.

„Měla jsem kamarádku, která pracovala na univerzitě a v laboratoři měla všechny možné měřicí přístroje,“ vypráví Lena, původně zdravotní sestra, která později vystudovala ekonomickou školu. „Volala mi vždycky, když se zvyšovaly hodnoty, a já tak už věděla, že bude Sašovi špatně.“

Do roku 1998 strávila Lena se Sašou spoustu času po nemocnicích. Navíc pracovala jako zdravotní personál v onkologickém ústavu v Kyjevě, který vznikl právě proto, aby zvládl nápor nově nemocných. „Přeřadili mě na statistické oddělení, takže jsem to všechno viděla v tabulkách. Ty statistiky byly natolik příšerné, že jakýkoli člověk, který si poskládá dvě a dvě, podívá se, co se děje okolo… prostě by odtamtud utekl.“

Když znovu otěhotněla a porodila druhého syna Evžena, věděla, že musí něco změnit. „Pochopila jsem, že pokud bude druhé dítě vyrůstat úplně stejně, tak se zblázním… Rozhodla jsem se, že prostě nemám právo riskovat i s Evženem, že musíme pryč z prostředí, ve kterém to všechno dokola pijeme, jíme a dýcháme.“

Lenin případ je specifický v tom, že se na Ukrajině pohybovala ve zdravotnickém prostředí a měla víc informací než jiní. Přesto i ji „užírala“ všudypřítomná toxická nejistota, občasně přecházející až v zoufalství, spojená s tím, jak její nejbližší okolí umírá na rakovinu a vůbec bojuje s častými zdravotními problémy.

Historička Murphyová ukazuje, že hlavní charakteristikou toxického znečištění je právě nejistota. Není zde defektem určeným k řešení, ale spíše klíčovým prvkem a procesem, jenž je aktivně utvářen na mnoha úrovních – od státu tajícího, nebo dokonce popírajícího informace o rozsahu i povaze znečištění a arbitrárně rýsujícího hranice zonace; přes lobbistické skupiny velkého průmyslu snažící se cíleně šířit pochyby o jakýchkoli důkazech škodlivosti a posilovat svůj vliv v mezinárodních institucích typu OSN a Světová obchodní organizace; přes individuálnost a nepředvídatelnost dopadů spojených se složitou dynamikou působení radionuklidů v měkkých a tvrdých tkáních organismů; až po limity specializace moderní vědy, které neumožňují jak zachycovat jev v jeho komplexitě, tak průkazně dokumentovat spojitost zdravotních problémů s ozářením. Tyto i další důvody utvářejí toxickou nejistotu, která prostupuje žité světy černobylského tělokolí.

Jednou z šancí, jak toxickou nejistotu částečně řešit, se v SSSR a posléze i na Ukrajině stala možnost získat černobylskou průkazku, a dostat tak od státu sociální, ekonomické a ozdravné výhody. Sociální antropoložka Adriana Petrynová, která na Ukrajině v devadesátých letech prováděla etnografický výzkum a studovala okolnosti ozářeného života, ukazuje, jak se právě oficiální uznání toxicity vlastního těla stalo zdrojem určité jistoty – jistoty zabezpečení. Petrynová zavádí v této souvislosti termín biologické občanství.

Jistota biologického občanství v kontaminovaném prostředí ale nebyla cesta našich respondentů – nejenže by museli složitě korumpovat a šmelit, aby na status Černobylce dosáhli, protože ten se týkal jen těch, kteří prokázali, že pracovali v Černobylské zóně nebo že jejich závažné zdravotní problémy souvisejí s ozářením, ale zároveň byly ony výhody postupem času umenšovány.

Pro Antona, Karinu, Lenu i další uprchlíky se jako klíčová ukázala urputná snaha zlepšit environmentální zdraví své rodiny, zejména narozených i plánovaných dětí – a to přestěhováním dál od domoviny, protože jen to umožňuje zpřetrhat molekulární vazby černobylského tělokolí, hlavního zdroje toxické nejistoty.

Toxickou nejistotu, ale i možnost jistoty biologického občanství vyměnili za život v mnohem méně a jinak kontaminovaném prostředí. Nelze ovšem říct, že se jedná o jednosměrný posun od nejistoty k jistotě, protože přesídlený život s sebou nese vlastní druhy nejistoty, včetně třeba imigrantského statusu neobčanů.

Je ovšem úplný únik před nejistotou radioaktivní toxicity možný? Je reálné Černobyl jednou provždy uzavřít a hodit za hlavu?

Když se před pěti lety Karina s Antonem odstěhovali do Prahy, nejenže Antonovy zdravotní problémy ustoupily, ale dva roky nato se jim narodila holčička, první dítě po dvanácti letech manželství. Stejně tak došlo ke zlepšení stavu Lenina syna Saši. „Úplně u něj po půl roce zmizela nutnost užívat jakékoli prášky, které do té doby bral denně,“ říká Lena. „Nejlepším důkazem pak bylo jeho osm kilo, které tady nabral v průběhu prvního roku.“

Únik kontaminovanému prostředí zlepšil ve většině případů zdravotní stav zkoumaných rodin a vedl k celkovému zklidnění. Jako by se s přestěhováním kapitola Černobyl v žitých světech environmentálních migrantů definitivně uzavřela.

Právě otázka uzavírání a trvání patří u industriálních havárií mezi ty nejpalčivější a nejtřaskavější. Průmyslová katastrofa sice umí zviditelňovat problémy planetárního industrialismu, ale rovněž vybízí k tomu, abychom z ní coby jednorázové události rychle udělali minulost, kratičkou a výjimečnou epizodu.

Když americká antropoložka Kim Fortunová z Kalifornské univerzity prováděla v devadesátých letech výzkum života po průmyslové katastrofě v indickém Bhópálu, politická ekonomie rámování události jako minulé a hotové, anebo naopak trvající a otevřené se ukázala být klíčovou dimenzí věci. Jestliže indický nejvyšší soud schválil v roce 1989, pět let po havárii, mimosoudní vyrovnání, jež konvenovalo viníkovi, americké korporaci Union Carbide dlouhodobě zdůrazňující „morální, nikoli právní odpovědnost“, rodící se místní environmentální hnutí se spolu s přeživšími snažilo pomocí pouličních protestů i soudních žalob poukázat na trvající povahu katastrofy, ať už ve stále existující toxicitě místa a těl, či v pokračující právní odpovědnosti.

Podobně jako kolem Bhópálu také u černobylské havárie rezonuje problematika časovosti katastrofy, v našem výzkumu pak zejména ve dvojí variaci – v článcích tuzemských médií a v současném životě environmentálních migrantů.

Když jsme provedli obsahovou analýzu vybraných českých médií za období 2014 až 2019, jejich pokrývání Černobylu nejenže ignorovalo hlasy environmentálních migrantů, ale hlavně se ukázalo jako ustálené kolem dvou opakujících se rámců: spojování katastrofy na jedné straně s minulým časem uzavřené události a na straně druhé s prostorem přítomnosti odděleným hranicemi národního státu.

V rámci minulého času je černobylská havárie prezentována jako uzavřená a ukončená historická událost, kterou má cenu nově a lépe historicky prozkoumávat, spekulovat o ní i jejích geopolitických okolnostech, vykreslovat znovu a lépe její bezprostřední průběh, a především si ji připomínat. Černobyl se stává mementem a výroční 26. duben hlavním datem, kdy se k němu každoročně vracet. Oproti tomu v rámci prostoru přítomnosti je černobylská havárie vykreslována spíše skrze své následky působící až do dnešních dní – s tím ovšem, že děj je situován téměř výlučně do prostoru jiných států, tedy jako problém a definiční rys Ukrajiny či Běloruska.

Co mají oba mustry společné? Snaží se Černobyl zcizorodit – jako záležitost jiného století i režimu, jiného státu a regionu. Černobyl se tak odehrává v jiném časoprostoru, jako uzavřená kapitola, případně jako přítomný problém místa těch druhých, rozhodně ne náš.

Podobné podvojné odpojování a distancování však neodpovídá chemickému režimu života planetárního industrialismu jako takového ani specifikům černobylské havárie. Koneckonců Československo patřilo mezi země středně postižené radioaktivním spadem z černobylského mraku, což se dnes projevuje třeba radioaktivními divočáky na Šumavě – stejně jako se to ukázalo statistickým nárůstem výskytu rakoviny štítné žlázy po roce 1990.

Pětatřicet let od havárie trvá černobylská katastrofa jako přítomnosti i budoucnosti otevřená, pozornosti hodná událost a zůstává naším problémem. Trvale přehlížený hlas v Česku usazených environmentálních migrantů z Ukrajiny a Běloruska je toho dokladem. Přestože po přestěhování došlo ke zlepšení jejich psychofyzického zdraví, Černobyl není možné v jejich životech hodit jednou provždy za hlavu. Stále se hlásí o pozornost – a tím i o reflexi.

Anton na Černobyl myslí pokaždé, když jde na pravidelnou kontrolu se štítnou žlázou. Lena ví, že víc udělat pro sebe a své děti nemohla – jen si občas říká, že se mohli odstěhovat dřív. Trvalou, akutní a mnohdy nesnesitelnou toxickou nejistotu vystřídalo smíření s osudem potenciálně toxických těl. Z kontaminovaných míst uniknout lze, z kontaminovaných těl nikoli. Zdravé tělo se stává tělem spící toxicity, která se může a nemusí probudit, bez ohledu na okolí. A tak Lenu i dnes čas od času „popadnou chmury“, zvláště když začne přemýšlet nad genetickým předáváním radioaktivovaných mutací svým dětem a vnoučatům.

„Vzhledem k tomu, že už jsme tady dvacet let, tak si myslím, že z měkkých tkání to už odešlo, ale v kostech, bolavých kloubech a bolavých zádech to všechno sedí nadále. S tím prostě budeme žít,“ říká smířeně Lena. Na chvíli se odmlčí, zadívá se z okna a pomalu jí vlhnou oči, aby ztišeným hlasem pokračovala: „Já bych si moc přála, aby ty moje geny, které jsem Sašovi a Evženovi předala a oni je předali zase svým dětem, nebyly nějak… poznamenané.“