„Čekala by mě smrt, nebo žebrota.“ Reportáž Kláry Vlasákové o ukrajinských ženách v Česku

„Pracovala jsem na Ukrajině jako učitelka. Ale platili nám málo, místo peněz jsme dostávali cukr, mouku, kupony. Odjela jsem pracovat do Česka, abych vydělala peníze pro dceru – aby mohla chodit na kroužky, do školy. Myslela jsem, že pojedu tak na tři měsíce a pak se vrátím. Ze tří měsíců se stalo deset let.“

Energická pětačtyřicetiletá Natálie líčí své životní cesty věcně, bez stopy sebelítosti. Je jednou z mnoha žen, které odešly z Ukrajiny pracovat na Západ, aby mohly finančně zabezpečit svou rodinu.

Ženám z Ukrajiny se v Česku dostalo alespoň částečné pozornosti po zahájení ruské agrese. Tehdy se řada z nás (tenhle text je toho ostatně smutným důkazem) rozpomněla, že tu s námi žijí lidé, kteří přece z té země zasažené válkou pocházejí. Pochopitelná snaha vyjádřit jim účast a soucit však v některých případech vyzněla do prázdna.

Když bývalý poslanec Miroslav Kalousek zveřejnil příspěvek na sociální síti Twitter o tom, že se před „dámou z Ukrajiny“, která mu „občas přijde uklidit a vyprat“, hluboce uklonil, načež začali uklízet spolu a sledovat u toho zpravodajství, vyznělo to nechtěně jako shrnutí toho, co považujeme za „ženskou“ práci. Ženy (nejen z Ukrajiny) uklízejí a perou, čas od času jim za to někdo vyjádří vděčnost, ale domácí práce nepočkají, takže šup šup.

Co o ženách z Ukrajiny, které v Česku už řadu let žijí, vlastně víme? Jak prožívají současnou válku? Jaké jsou jejich plány do budoucna?

Čtyřicátnice Marie pracuje jako montážní dělnice ve strojírenské firmě. Do Česka přicestovala v roce 2007. Její cíl byl podobný jako u dalších žen její generace – vydělat si a vrátit se domů.

„Myslela jsem, že až syn dostuduje, nebudu tady už muset být. Jako mnoho dalších lidí jsem si tu chtěla vydělat peníze, koupit doma nemovitost a vrátit se zpátky. Jenže když došlo k zabrání Krymu, začalo mi být jasné, že bude všechno jinak,“ říká Marie.

Právě po anexi Krymu se za Marií přistěhoval její tehdy patnáctiletý syn. Tomu je dnes přes dvacet, studuje vysokou školu a Marie o něm mluví jako o smyslu svého života.

„Syn se chtěl vrátit na Ukrajinu, to teď však nepřipadá v úvahu. Putin měl na naši zemi zálusk dlouho, ale nevycházelo mu to. Jestli můžete – napište prosím, ať lidi Putinovi nevěří. Nikdy neříkal pravdu,“ nabádá mě během rozhovoru Marie. „Vůbec nevím, co se od něj dá očekávat. Asi všechno.“

Potom popisuje, že se několikrát setkala s poznámkami, proč v Česku Ukrajinci vůbec jsou: „Když něco takového slyším, zeptám se dotyčného, jestli snad všichni Češi pracují v Česku, nebo jestli jsou taky rozeseti po zahraničí – v Německu, v Rakousku i v dalších zemích.“

Marie hodlá v Česku zůstat.

„Na Ukrajině by mě čekala smrt, nebo žebrota. Peníze mi stačí na byt a jídlo a syn je tady v bezpečí, to je teď pro mě nejdůležitější.“

Také na začátku zmíněná učitelka Natálie odjela pracovat do Česka, aby vydělala nějaké peníze pro své dítě – v jejím případě pro dceru.

„Původně jsem si opravdu myslela, že tu budu pár měsíců, ale jak jsem tady začala vydělávat, zůstala jsem. Domů jsem se často vracela, nebo jezdila dcera za mnou. Pracovala jsem a pracuju vážně hodně, díky tomu jsem koupila dceři malý byt ve Lvově. Bylo to ale těžké, chodila jsem do práce i v noci, byla jsem často vyčerpaná. Říkala jsem si – ještě rok a pak se vrátím. Ale vždy, když jsem byla doma na Ukrajině, viděla jsem, kolik je tam chudoby, a zase jsem se vrátila do Česka.“

„Nebylo snadné od dcery takhle odjíždět,“ popisuje se smutkem v hlase Natálie. „Narodila se mi, když jsem byla ve čtvrtém ročníku na univerzitě. Byla často s mou matkou, dokonce jí říkala mámo a mně prostě Natálie.“

První místo, které tady Natálie získala, bylo ve skladu: „Nebylo to špatné, snažila jsem se a Češi se ke mně vždycky chovali pěkně, nemůžu si stěžovat. Spíš jsem narazila na to, že někdy buzerují Ukrajinci Ukrajince.“

Po vypuknutí války za Natálií dorazila její dcera, která je doma doktorandkou na architektuře. Naopak Natáliini rodiče zůstali na Ukrajině.

„Je jim přes sedmdesát, už se jim nikam nechce. Ráno vstanu, hned beru telefon do ruky a volám jim, jak na tom jsou. Na začátku války jsem brečela, jestli je vůbec ještě někdy uvidím.“

Natálie radši neodhaduje, jak a kdy válka skončí: „Prostě doufám. Všechno ostatní jsou dohady.“

Třiačtyřicetiletá Olga žije v Česku patnáct let: „Na Ukrajině nebyla práce, a tak jsem přijela sem. Mí dva synové byli tehdy ještě malí, deset a jedenáct let, a zůstali proto s mými rodiči. Posílala jsem jim peníze a jezdila za nimi tak třikrát, čtyřikrát do roka. Pořád jsem na ně myslela a chtěla být s nimi.“

První Olžina práce byla v květinářství, posledních osm let uklízí v supermarketu.

„Není to vždycky lehké, ale když si zvyknete na lidi, tak to jde.“

Olžini již dospělí synové přijeli do Česka před dvěma lety: „Jeden pracuje na stavbě, druhý v továrně. Oba jsou ženatí, jejich rodiny ale zůstaly na Ukrajině.“

Olga si vždycky myslela, že se vrátí domů. Ale teď si není tolik jistá: „Pořád dokola projíždím Facebook, sleduju zprávy. Na začátku se říkalo, že to potrvá týden. No a kde jsme teď?“

Všechny tři zmíněné ukrajinské ženy nechaly své děti doma a odešly pracovat do zahraničí. Jak upozorňuje antropoložka Petra Ezzeddine, země typu Česka z podobně feminizované migrace jenom profitují: získávají levnou pracovní sílu a ženy bez dětí mají navíc menší sociální a reprodukční potřeby, než pokud by přicestovaly s potomky. Ženy jsou tlačeny k tomu, aby žily v podstatě dva paralelní životy – jeden tady a jeden doma.

Ukrajinky tím podle Ezzeddine navazují i na socialistickou zkušenost, kdy se ženy ve velké míře zapojovaly do práce, ale zároveň musely obstarat děti a domácnost. Tuto realitu „dvojí směny“ ostatně sdílejí s ženami z bývalého Československa. Ve strategii slaďování práce a péče dnes ukrajinské ženy pokračují „na dálku“, což jim umožňuje též relativní blízkost obou zemí.

Příklad Olgy a jejích synů zároveň ukazuje, že se princip paralelních životů přelévá i do další generace, která se opět snaží zajistit svým rodinám doma lepší životní podmínky.

Smutným faktem pak zůstává, že jsou Ukrajinci a Ukrajinky pro mnohé Čechy stále synonymem levné pracovní síly, navíc často v rámci neprůhledného agenturního zaměstnávání.

„V Česku je 350 tisíc volných pracovních míst. Pokud by Ukrajinci obsadili byť jen půlku a brali v průměru cca 20 tisíc korun, tak ročně jen do důchodového systému přispějí asi 13 miliardami korun. Integrace je tak jedno z řešení naší důchodové reformy. Příležitost, kterou musíme využít,“ zamýšlí se například Danuše Nerudová, pravděpodobná kandidátka na prezidentku a bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně. Její úvaha ukazuje, v jakých vrstvách přemýšlení o Ukrajincích a Ukrajinkách se pohybujeme. Přitom minimální důstojná mzda je v současnosti stanovena na 31 tisíc mimo Prahu a skoro 37 tisíc v Praze.

V rámci současné uprchlické vlny dostalo v Česku vízum skoro 350 tisíc Ukrajinců, podle odhadů ministerstva vnitra jich v zemi zůstává asi 200 tisíc. Většina z toho jsou ženy a děti.

Devětadvacetiletá Diana žije v Česku čtyři roky. Přistěhovala se do Prahy kvůli doktorátu na makromolekulární chemii a během studia v českém hlavním městě začala také pracovat.

„Že bude válka, jsem tušila už týdny před jejím vypuknutím,“ popisuje. „Z toho, jak Rusko o Ukrajině mluvilo, to bylo jasné.“

První dny po zahájení agrese si podle svých slov připadala jako zombie – byla přilepená ke zprávám a nedovedla se soustředit na nic jiného.

„Každý Ukrajinec, který je v zahraničí, se cítí vinen, že je v bezpečí,“ říká tvrdě. „Ale kdybych teď byla na Ukrajině, tak bych jen spotřebovávala jídlo, pití a energie a neměla bych moc možností pomáhat. Odsud aspoň nějak pomáhat jde.“

Dianina matka za ní z Ukrajiny přijela na konci března. Její otec, prarodiče a řada přátel v zemi zůstávají.

„Máma má problémy si tu najít práci. Hlavně proto, že neumí česky. Navíc místa, která by připadala v úvahu, znamenají až dvanáctihodinové směny, především ve skladech. Máma už není nejmladší, nevím, jak by to zvládla.“

Když se s Dianou bavíme právě o generaci její matky, jejíž příslušnice často cestovaly na Západ vydělávat pro svou rodinu, vzpomene si Diana na svou sestřenici.

„Její rodiče odjeli pracovat do zahraničí, když jí bylo šest let, a nechali ji s babičkou. Sestřenice jim to dlouhé roky nemohla zapomenout, brala to jako zradu. Přitom já si ji z dětství pamatuju jako někoho, komu závidím. Měla vždycky pěkné hračky. Zatímco my jsme neměli moc peněz, ona dostávala hrozně krásné věci. Tehdy jsem samozřejmě nechápala, jak těžké to pro ni asi je – viděla jsem jen to, že si u nich doma můžou dovolit, co my ostatní ne.“

I Diana se občas setkává s řečmi namířenými proti Ukrajincům. V takových situacích se snaží nereagovat, nebo konverzaci přímo ukončit.

„Nedovedu si představit, že bych natrvalo žila jinde než na Ukrajině,“ ukončuje. „Je to přece má země.“

Pětatřicetiletá vizuální umělkyně Anna žije v Praze.

„Rodiče za mnou přijeli už v prvních dnech války a hned onemocněli. Nic závažného, prostě chřipka, ale byli vyčerpaní a vystresovaní.“ Zbytek rodiny zůstal na Ukrajině. Například Annina sestra s manželem pomáhají v Kyjevě, jak se dá: shánějí peníze nebo léky.

„Musejí se nějak zaměstnat, jinak by se zbláznili. Nemají děti, takže pro ně bylo rozhodnutí, jestli zůstat, nebo odjet, jednodušší. Hned na začátku války začali zkoumat, kde je nejbližší kryt, kam by se mohli v případě nutnosti schovat. Když ho našli, zjistili, že je zamčený – a klíče nikdo nemá. Provizorní kryt si tak nakonec udělali ve vlastním domě.“

Annin otec má seznam příbuzných, které každý večer obvolává.

„Všichni doufáme, že to bude dočasné,“ popisuje Anna. „Ale nikdo si už netroufá říct, jak dlouho bude válka trvat.“

Anna žije v Česku dvanáct let.

„Když jsem přijela a promluvila někde rusky, zažívala jsem dost nepříjemné situace. Dlouho jsme si myslela, že Rusák je normální označení pro Rusa. Když jsem jela tramvají, to jsem v Praze bydlela teprve krátce, a telefonovala jsem s někým v ruštině, začal na mě jakýsi starý pán křičet, že Rusáky tady nechce. Po vypuknutí války mě pak sjela opilá paní v hospodě, že za válku můžou lidi jako já. To, že mluvím rusky s cizinci, kteří taky mluví rusky, se stalo důvodem, aby na mě Češi ječeli a vybíjeli si na mně vlastní frustrace,“ kroutí hlavou.

První dny války cítila Anna hrozný, bezmocný vztek, který nešel srovnat s ničím, co do té doby zažila: „Nepoznávala jsem se, ta zuřivost byla obrovská a nevěděla jsem, co s ní.“

Podobně jako Diana, i Anna hovoří o tom, že zatímco jiní jsou v ohrožení, ona má možnost zůstat v relativním bezpečí.

„Hodně se mluví o vnější solidaritě, tedy od Čechů směrem k Ukrajincům, ale ta vnitřní, mezi Ukrajinci, je taky podstatná. Když jsem si byla sednout s kamarádkou, co zrovna přijela z Kyjeva, začala jsem mít velmi rychle pocit, jako bych na rozdíl od ní neměla právo trpět. Připadala jsem si, jako bych měla někomu dokazovat svou ukrajinskost. Když se na sociálních sítích objevily fotky ukrajinských matek s dětmi, které odjely do Polska a vyrazily si do zoologické zahrady, naskákaly tam komentáře, že zatímco ony si užívají, lidé na Ukrajině trpí. Tohle ale přece nikomu nepomůže, válku to nezastaví.“

Anna své vyprávění zakončuje tím, že když četla příběhy lidí žijících během druhé světové války, nechápala, že neviděli, co se na ně žene.

„Teď jim rozumím mnohem víc. Všichni si chceme říkat, že to přece nebude na dlouho, že se to přežene, že všechno bude brzo dobré. Ale to nejhorší a nejupřímnější je, že nikdo nic neví.“

Když s Annou domluvím, ještě dlouho přemýšlím o tom, co mi na konci řekla. Je to tak: nikdo nic neví. Čteme zprávy, odhady analytiků, do toho si děláme zásoby trvanlivého jídla, zjišťujeme, kde jsou nejbližší kryty, a mezi tím vším se proplétají každodenní události, vaření, péče o děti, debaty s kamarády; je to křehká normálnost, ale přece jen pořád normálnost.

Když vypukla válka, psala mi příbuzná, se kterou mám dlouhodobě špatné vztahy, že se chce usmířit. Když za pár dní ten největší strach z jaderného konfliktu pominul, došla mi od ní zpráva, že si to rozmyslela a nic už si vyříkávat nechce.

Možná je to nakonec vždycky takhle – bezprostřední krize z nás vytáhne to nejlepší, ale pořád jsou tady ty všední dny, kdy nikdo nic neví a kdy je zapotřebí prostě jen dál pracovat a pokud možno se starat i o někoho jiného než o sebe.

Sláva Ukrajině – ženám i mužům, co tu roky žijí, i těm, co přicházejí.