Článek
Místo opěvování klasických děl nahlíží pod pláštík samotného procesu konzumace umění a zkoumá, jak se v něm odrážejí dobové mocenské a kapitálové vztahy.
Čtyřdílná série a následná kniha, jež teď pod názvem Způsoby vidění vyšla i v češtině (přeložila Andrea Průchová, Labyrint 2016), způsobily v sedmdesátých letech velký třesk a zařadily se mezi zakládající díla teorie vizuální kultury. A ani čtyřicet pět let po svém vzniku neztratila čtveřice esejů nabízejících revoluční způsob, jak nahlížet na umělecká díla, svůj třaskavý potenciál. Tím spíše, že debaty o genderu a nezáměrných důsledcích kapitalismu jsou v Česku vlastně pořád ještě v plenkách.
O uměleckých dílech se dnes ve zpravodajství referuje prakticky jen tehdy, když jsou prodána za nějakou rekordní částku, případně za dramatických okolností zcizena. Tato skutečnost velmi dobře odráží proměnu, která potkala umění v moderní době. Kvůli své technologické reprodukovatelnosti ztratily obrazy auru výjimečnosti, kterou měly dříve, a tu muselo nahradit mystérium jiného druhu. Když obraz není jedinečný, musí být učiněn jedinečným skrze svou tržní hodnotu. Vznikla tak falešná „zbožnost“ uměleckých děl, která klasické umění obalila do prodejních částek a dala ho všanc volnému trhu.
Způsob, jakým se kapitál vsakuje do umění, ale není vůbec nic nového. Malíři byli odjakživa závislí na svých mecenáších a zákaznících. Popírat tyto vztahy by bylo příkladem „zatemnění“, kterého se často dopouštějí historici umění, již obrazy vytrhávají z dějinných souvislostí. Ostatně Způsoby vidění původně vznikly jako reakce na monumentální umělecký cestopis Civilizace Kennetha Clarka, který podával značně konzervativní výklad západního umění.
Příkladem pronikání kapitálu do umění je podle Bergera olejomalba, jež byla jako výtvarný styl zdokonalena na začátku 16. století. To je éra velkých zámořských objevů, které zrodily novou třídu zbohatlíků a s nimi i uměleckou formu oslavující toto bohatství. Předměty zobrazené na olejomalbách vynikají na svou dobu nevídanou realističností a svou taktilností svádějí diváky, až se stávají náhražkou opravdových věcí – ať už nápodobou těch skutečně vlastněných, či jakousi dobovou reklamou na něco, co by mohlo být vlastněno. Podobně jako redukoval začátek moderní doby svět na předmětnou rovinu, učinily tak i obrazy odrážející nový způsob vidění skutečnosti. Obraz přestal být oknem do světa a stal se spíše bezpečnostní schránkou či trezorem.
Majetkem ale nemusí být jen věci, mohou se jím stát i lidé. Asi nejradikálnější pasáž Bergerových Způsobů vidění se týká problematiky zobrazování žen v umění. Jejich tradičně nerovnoprávné postavení ve společnosti se promítá i do pozorovatelské pozice, která je jim vnucena. „Muži hledí na ženy, zatímco ženy pohlížejí na sebe samé jako na spatřené,“ píše Berger a vysvětluje to na aktech, které ukazují ženy jako předmět mužské touhy. Svůdnost ženy je výsledkem její vlastní dohlížitelské identity, kterou se dívá sama na sebe. Celý výjev je ale určený muži – divákovi, to kvůli němu na sebe postavy vzaly svou nahotu.
Poslední kapitola knihy se týká moderní reklamy, jejíž všudypřítomnost proměnila vizuální podobu měst, ale také pomohla zdeformovat náš vztah k věcem předmětného světa. Učí nás totiž vztahovat se k nim skrze pocit závisti. Nutí nás přemýšlet o „já, jímž bych se mohl stát“ prostřednictvím věcí, které si můžu zakoupit. Vzniká touha, která se dá naplnit pouze konzumem, na němž je postavena moderní spotřební kultura. Od časů olejomalby se toho ve způsobu zobrazování i vidění věcí vlastně tolik nezměnilo. „Olejomalba byla především oslavou soukromého vlastnictví. Jakožto umělecká forma vzešla z principu Jsi tím, co vlastníš,“ píše Berger a dodává, že moderní reklama tuto vějičku využívá a ještě zesiluje.
Čtyři esejistické texty s bohatým obrazovým materiálem v knize doplňují tři čistě vizuální kapitoly, které vyzývají čtenáře, aby si sami zkusili kritickou analýzu na obrazech dětí, zvířat, jídla, smrti či na zobrazení blahobytu a chudoby. Sama kniha ostatně končí vzkazem: „Pokračování je na čtenáři…“ Berger také své Způsoby vidění považoval jen za první průzkumné kroky, a možná proto je i jeho argumentace na několika místech trochu překotná.
Jak připomíná v doslovu překladatelka a teoretička umění Andrea Průchová, Bergerovy teze výrazně ovlivnily obor vizuálních studií, byly ale zároveň vystaveny tvrdé dobové kritice, která na těchto levicově orientovaných teoriích nenechala nit suchou. Čas ale – zdá se – dal za pravdu spíše Bergerovi.
Za čtyři a půl dekády od původního vydání Způsobů vidění se kvůli rozšíření masové kultury a internetu stala vizuální kultura všeprostupující, a jakkoliv se změnily detaily pozorovaného, úkoly, kterých se musí držet kritický pozorovatel, jsou pořád stejné. Podle Průchové je potřeba neustále interpretovat a zpochybňovat kulturní, společenské, vědecké i mediální prezentace předkládané coby danosti současného globálního světa.
Náš pohled je v zajetí ideologie, která má udržovat mocenský status quo, a John Berger, jenž zemřel na začátku letošního roku ve věku devadesáti let, nám dal klíč, jak vidět skrze ni.
John Berger
John Berger Způsoby vidění
Labyrint
John Berger: Způsoby vidění
