Čas je ve fotografii nejlepší prubíř. Markéta Luskačová o Váchalovi, Sudkovi, Koudelkovi i pouličních muzikantech

O kompozici a o umění vůbec jsem se učila u dědy. Prošla jsem s ním tisíce obrázků a reprodukcí a kompozici jsme spolu propírali neustále.

Ano, ještě když studoval v Praze chemii, spřátelil se s Kamilou Neumannovou a začal pro její Moderní revue dělat knižní obálky a grafiku. Později pracoval i pro další nakladatele: Bedřicha Kočího či Josefa Floriana. Období, kdy byl knižním grafikem, bylo krátké, ale velice intenzivní. Kvůli babičce se poté vrátil ke své původní profesi a šel pracovat do průmyslu. Knižní obálky dělal už jenom ve volném čase – jako unikáty v jednom exempláři.

V roce 1948, zrovna při předávání továrny dělnickému řediteli, přímo na železném můstku mezi jednou a druhou budovou uklouzl na ledu a zřítil se ze schodů. Zlomil si obě nohy v krčku a do konce života chodil jen s velkými obtížemi o berlích. V té době s babičkou přišli o svůj domov a někdy od roku 1949 bydleli u mých rodičů.

Vzpomínám si, že se vždy po obědě v kuchyni, jinde nebylo teplo, natáhl na stůl balicí papír, babička přinesla čínskou tuž a knížku svázanou v pergamenu a dědeček kreslil. Několik takových originálů má dnes ve své sbírce pražské Uměleckoprůmyslové muzeum.

Byla jsem dědečkovi v podstatě jedinou společností, rodiče chodili do práce a babička se starala o domácnost. Ještě za ním docházel jednou týdně pan farář Balcárek, přítel Jakuba Demla a velký znalec umění. A dědovým přítelem byl i Josef Váchal, jehož přítomnost prostupovala celým mým dětstvím. Když v padesátých letech vypínali večer elektřinu, četli jsme si u svíčky Váchalovy dopisy. A v létě mne babička brávala za ním a jeho partnerkou Annou Mackovou do Studeňan, ty výlety byly pokaždé zlatým hřebem mých prázdnin.

V létě 1963 jsem jela stopem na Slovensko a mezi Popradem a Prešovem jsem z auta zahlédla skupinku lidí, kteří nesli kříž a zpívali. To v té době bylo naprosté zjevení, zvlášť pro studentku z Prahy. Procesí šlo do Levoče. Nemýlím-li se, byl to první rok, kdy se nebáli jít po silnici. V předcházejících letech chodili tajně přes les, kde si udělali ze dvou větví kříž, šli, zpívali a na konci lesa kříž zabodli do země a po silnici si to pak až k poutnímu místu rázovali jako výletníci. Auto mne vysadilo na kraji Prešova, já se ale hned vrátila jiným stopem do Levoče a strávila s poutníky další tři dny.

Tehdy jsem se taky rozhodla ty náboženské poutě nějak zachytit. Přišlo mi důležité podat o nich zprávu a jako nejvhodnější prostředek se mi jevila fotografie; fotografie je mocný nástroj proti zapomínání. Jenže fotoaparát jsem neměla a fotit moc neuměla.

Peníze jsem si v té době vydělávala na poště na hlavním nádraží, kde se překládaly balíky z nákladních aut do vlaků. Byla to těžká a špatně placená práce. Dělali jsme noční dvanáctky s hodinovou půlnoční přestávkou, během níž lidé jedli a dřímali. V té přestávce vznikly vypůjčeným fotoaparátem mé první fotky. To byla má příprava na focení poutí na Slovensku.

Když mě později přijímali na FAMU, zkoušel mne z techniky pan inženýr Křivánek, který se pak stal mým celoživotním přítelem. Ten se mě ptal na totéž. A já mu odpověděla, že jsem se to naučila z jedné takové knížky pro blbé, co se jmenuje Zvětšovat prostě a dokonale. Netušila jsem, že ji napsal on. Právě pan Křivánek mě zpočátku nechtěl doporučit. Bál se, že mě na FAMU fotografovat spíše odnaučí. Nakonec jsem ho ale přesvědčila, že tu techniku potřebuji a že taky potřebuji razítko v indexu, abych nějak překlenula období, než mě přijmou do Svazu výtvarníků.

Aby mě naučil fotit, jsem už dávno předtím chtěla i po Josefu Koudelkovi. On tehdy říkal, že to nejde, že člověk buď vidí, nebo nevidí. Když jsem mu vysvětlila, že se od něj nechci naučit „vidět“, ale že se potřebuji dozvědět, co na fotoaparátu mačkat, tak se moc smál a ukázal mi to.

Klíč, jak poznat dobrou fotografii, není, ten je ve studni poznání, až úplně dole, kam se nedohrabete. „Jen čas ukáže,“ říkával Sudek. Čas je ve fotografii nejlepší prubíř a často jsou to ty nejjednodušší fotografie, které v té zkoušce obstojí nejlépe.

Chodila jsem právě za Josefem Sudkem, on tomu říkal, že mu „chodím na třešně“. Od něj a také od Josefa Koudelky jsem se naučila, jaká strašná práce je udělat pěknou fotografii. Kolik to stojí času a úsilí. V začátcích mě inspirovaly i fotografické knížky. Blízký mi byl Henri Cartier-Bresson a taky staří Američané: Jacob Riis, Lewis Hine, Dorothea Langeová, Walker Evans. Do rukou se mi dostaly i knihy Roberta Capy – jeho „pokud nejsou vaše fotografie dost dobré, nebyli jste dost blízko“ mi zní v hlavě celý život. A ovšem Weegee, toho jsem měla a mám ve velké lásce. A ještě později jsem se toho hodně naučila, asi vůbec nejvíc, z knížek britského spisovatele a kritika Johna Bergera.

Vracela, i když to nebylo snadné. Ale manžel mi říkal, že by se jinak bál, že umřu steskem po Šumiaci. A tak jsem nejméně jednou za rok, nejčastěji na Velikonoce, do Šumiace přijížděla. Když jsem tam dorazila poprvé, s dvouletým synem a fotografkou Dášou Hochovou, tak do chalupy tetušky Fujkové vtrhli policajti a chtěli, abychom se legitimovali. Jeden ze sousedů, jenž věděl, že žiji v Anglii, si myslel, že jsem v noci nelegálně překročila hranici, abych tetušce ukázala dítě. Vlastně mě ta jeho představa o mé oddanosti té staré ženě trochu dojala. Tetuška rychle přišla na to, kdo to byl, a podala si ho. Později se asi trochu styděl a snažil se svou proradnost odčinit, vyřezal mému synovi ze dřeva hračku a v létě mu nosil ze své zahrady ovoce, které bylo v těch výškách docela vzácné.

Ani ne, protože jsem věděla, že mne sledují. Fotografovala jsem tam tehdy hlavně svého syna Matěje a jeho setkání s tím světem, tak jiným, než byl svět, který důvěrně znal z Británie.

To nejde, rozdělovat fotografii na českou a britskou. Oni jsou možná věcnější, sušší, méně emocionální. Náš intelekt je lyričtější. Ale nic z toho neplatí všeobecně.

Mé první londýnské téma byly trhy a muzikanti na nich často hrávali. Bylo to mé iniciační setkání s Londýnem. Dva roky potom, co jsem tam začala žít, se mi narodil syn. Každý den jsem jezdila s kočárkem, aby byl na čerstvém vzduchu, a při tom jsem fotografovala právě pouliční hudebníky. Nijak jsem ten cyklus nezpracovávala, nazvětšovala jsem jen pár fotografií, když byla vypsaná soutěž Portrét města Londýna. Nevyhrála jsem, ale fotografie byly vystaveny. Viděl je provozní ředitel Royal Festival Hall, velkého londýnského koncertního komplexu, a soubor koupil pro výzdobu šaten hudebních hvězd. Prý aby měly na očích bratry, kteří neměli tolik štěstí.

Některé dobře, jiné jsem potkala jen jednou. Slepý irský harmonikář na Portobello Road byl jediný, kdo v Anglii vyslovoval mé jméno bez přízvuku. Nikdy nenosil bílou hůlku, jeho příbuzní ho vždy přivedli a odvedli. Jednou ale nepřišli. Natáčel hlavu a ptal se do vzduchu: „Jste tady, jste tady?“ A tak mu říkám: „Bobe, jsem tu jenom já.“ Tehdy mne požádal, abych ho dovedla domů. Doprovodila jsem ho až k brance budovy, kde bydlel, ale dovnitř jsem nešla. Studenti, kteří na tržištích později také fotografovali, k těm lidem rádi chodili i domů, ale to já nedělala. Brala jsem jako dar, co mi ze sebe dali. Nemyslela jsem, že mohu chtít víc.

To je soused seshora. Víte, my máme takovou dohodu, že kdybych potřebovala mít klid, tak na něj zabouchám smetákem a on hrát přestane. Mám zabouchat?

Rozhovor je druhým dílem salonního seriálu Igora Malijevského, který by rád postupně představil všechny významné české fotografy a fotografky dneška.