Čas je, co z něj uděláte. O Oscara zabojuje i dokument Time

„Můj manžel je ve vězení,“ zní jedna z prvních vět, kterou v Time pronese Sibil „Fox“ Richardsonová. V hlase mladé ženy se mísí vztek s odhodláním a přesvědčením, že všechno bude zase v pořádku a její partner se zanedlouho opět shledá jak s ní, tak s jejich dětmi.

Robert není nevinný, jak bychom čekali na základě jiných filmů o boji za něčí propuštění. Za ozbrojenou loupež, první trestný čin, který spáchal, mu ovšem byl na konci devadesátých let udělen drakonický trest: šedesát let nepodmíněně. Ve věznici, kam nastoupil jako dvacátník, má strávit zbytek života. Nebude přítomen porodu svých dalších dvou synů, nezúčastní se jejich křtu a oslav narozenin, nepojede s nimi první den do školy. Neuvidí ani proměnu své ženy v sebevědomou podnikatelku a obhájkyni obětí institucionalizovaného rasismu a amerického vězeňsko-průmyslového komplexu.

Sibil při jejich společném pokusu vykrást banku řídila auto. Odseděla si tři a půl roku. Po návratu na svobodu se rozhodla bojovat proti nesmyslně vysokým trestům, které představují jednu z příčin rekordně široké vězeňské populace ve Spojených státech. Na každých sto tisíc Američanů dnes připadá 639 vězňů, suverénně nejvíce na světě.

Time nicméně nenabízí podrobnou rekonstrukci celé kauzy a nechce být věcnou výpovědí o selhávajícím systému. Ve filmu neuvidíme mluvící hlavy odborníků, zpravodajské záběry z místa činu ani animovanou infografiku se znepokojivými statistickými daty. Jeho středobodem oproti populárním true crime dokumentům není otázka viny či neviny. Pozornost přesměrovává ze samotného zločinu a pochybného postupu právníků i soudu na rodinu odsouzeného. To, jakým způsobem Sibil s dětmi v průběhu let čelila faktu, že dnešek a zřejmě ani řadu následujících dnů, týdnů, měsíců a roků nestráví se svým manželem, přitom můžeme díky šťastné shodě okolností sledovat, jako by šlo o probíhající dění.

Oceňovaná filmařka a multimediální umělkyně Garrett Bradleyová o Sibil původně natočila krátký film. Když se ho však chystala začít stříhat, předala jí Sibil tašku plnou miniDV kazet. Osmnáct let existence ve formě intimních videodeníků. Přes sto hodin domácích videí natáčených původně pro nepřítomného Roberta, aby mohl alespoň zprostředkovaně prožít všechny milníky v životech svých nejbližších.

Pro Bradleyovou šlo o noční můru i požehnání. Původní koncept opustila a materiál, který měla nově k dispozici, se rozhodla zakomponovat do již natočených záběrů a obojí sestříhat do podoby celovečerního filmu. Z hlavní aktérky dokumentu se tím stala spoluautorka.

Time tak nevysvětluje problematiku strukturálního rasismu v současných Spojených státech a nerozebírá, proč je na Afroameričany tamní systém výrazně přísnější. Dominantní hledisko patří ženě, pro kterou jsou rasové předsudky běžnou součástí reality. Diskriminaci nezkoumá zvenčí, ale sama ji dennodenně zažívá. Ta na sebe bere třeba podobu laxního postupu soudce rozhodujícího o opětovném prošetření Robertova případu. Pár dnů navíc pro něj nehraje roli. Pro Sibil, které čas strávený v odloučení nikdo nevrátí, je důležitá každá minuta.

Bradleyová s aktérkou svého dokumentu strávila dost času, aby při procházení mnoha a mnoha hodin videí dokázala objevit nosné motivy a situace mající pro Sibil zvláštní význam. Z jejího života se nesnaží vydestilovat umělé drama. Pouze z něj vybírá momenty, které jsou patřičně výmluvné i bez vysvětlujícího komentáře. Na jednom z videí Sibil například ukazuje své velké břicho. Čeká dvojčata. Bradleyová tento moment staví po bok záběru, v němž žena na adresu svých synů pronáší: „Teď jim bude osmnáct.“ Z miminek se stávají dospělí muži, ale Robert dál trčí ve vězení. Jednoduchá juxtapozice bez doříkávání a hry na city vyzdvihuje, jak dlouhá doba uplynula.

Pětatřicetiletá dokumentaristka záběry zachycující proměnu Sibil z neklidné mladé matky, zápasící s mateřstvím i zaměstnáním, ve ctižádostivou ženu se srovnanými prioritami neřadí v chronologickém sledu. Různě časově vzdálené události, minulé a přítomné dění, se ve filmu stejně jako v našich vzpomínkách prolínají a organicky slévají do jednoho souvislého toku. Bradleyová od sebe jednotlivé etapy neodděluje ani pomocí vysvětlujících titulků, ani zatmívaček. Nepředstavuje natáčené osoby. Nechává na divákovi, aby se dovtípil, že usmívající se chlapec z jednoho záběru je zadumaným dospělým mužem v záběru následujícím.

Kvůli estetické jednotě filmu zvolila autorka pro zrnitá amatérská videa i pro svou vlastní observaci černobílý formát. Navíc se jí mezi oběma obrazovými zdroji podařilo najít množství stylistických paralel v podobě častých detailů obličejů, opakujících se úhlů a pohybů kamery nebo analogických kompozičních řešení. Fluidnost vyprávění dovršuje kontemplativní klavírní hudba etiopské jeptišky Emahoy Tsegué-Maryam Guebrouové, hrající nepřerušovaně dál bez ohledu na četné skoky v čase i prostoru.

Orientaci mezi různými časovými rovinami nám Bradleyová znesnadňuje záměrně. Musíme být kvůli tomu vnímavější vůči samotnému plynutí času, které představuje jedno z ústředních témat filmu. Asociativní, s básnickou senzibilitou rytmizovaný proud obrazů, které nás zavádějí daleko do minulosti a zpět, neustále zpřítomňuje časový rozměr skutečnosti. Přítomný okamžik je vždy ohraničen vědomím toho, co se stalo, a očekáváním věcí příštích.

Stejně tak Sibil při opakovaném obvolávání všemožných úřadů a zjišťování, zda svítá naděje na manželovo propuštění, tedy při činnosti zaměřené směrem do budoucna, nepouští z hlavy všechny uplynulé roky strávené nenaplněným čekáním. Plynutí času je pro ni i její blízké vymezené Robertovou absencí. Žijí odděleně život, který měli strávit spolu. Z nelineární skladby záběrů je patrné, že čímkoli se v přítomném okamžiku Richardsonovi zabývají, uvědomují si, že jejich prožitky jsou neúplné, protože je nemohou sdílet s milovaným člověkem.

Nikdo z nich si ale nezoufá a nehodlá rezignovat. Jak Sibil, razící heslo úspěch je nejlepší pomsta, tak její potomci vzdorují nesmlouvavě ubíhajícím letům s inspirativní nezlomností. Zatímco se matka s bojovností lvice zasazuje o reformu soudního a vězeňského systému a udržuje se v kondici navštěvováním posilovny, synové sbírají skvělé známky ve školách, nastupují na univerzitu a připravují se na první zaměstnání. Nepochybují, že se Robert vrátí. Čas ale navrátit nelze.

Když Bradleyová v dechberoucím závěru přetáčí domácí videa zpět, z dospělých mužů se stávají děti a Sibil i Robert jsou opět mladí a bezhlavě zamilovaní, nečiní tak ve snaze nabídnout pohádkový happy end. Naopak nám ještě jednou připomíná, co všechno bylo nenávratně ztraceno a co lze obnovit nanejvýš ve filmu, ne ve skutečnosti.

Bradleyová natočila podmanivou filmovou elegii o nenaplněné touze po lásce a blízkosti, která emocionální pravdivost okamžiků nadřazuje holým faktům. Bolest z odloučení nevysvětluje, ale umožňuje nám ji bez patosu prožít spolu s obdivuhodnou protagonistkou. O její víře ve spravedlivou nápravu svědčí i fakt, že jednoho ze synů pojmenovala Justus (just mimo jiné znamená anglicky spravedlivý – pozn. red.).

Je to Justus, kdo ve filmu prozíravě konstatuje: „Čas je, co z něj uděláte.“ Můžeme se mu pasivně poddat, nebo v něm – jako Sibil Richardsonová – vidět příležitost ke změně. Za svého manžela po celých jednadvacet let nepřestala bojovat právě proto, že budoucnost nevnímala jako něco předem rozhodnutého.

Jak ve své eseji Čas a svoboda popsal Henri Bergson, čas dává všem potencialitám šanci na uskutečnění – a tím je osvobozuje. V tomto ohledu je také Time především filmem o svobodě.

Snímek je dostupný na platformě Amazon Prime.

Autor je filmový kritik.