Čarodějova poslední zpráva. O znalci a příteli hmyzu Marcelu Safírovi

Bitevní linii tvoří „sotva znatelná pěšina v délce asi čtyřiceti metrů“ a na ní se střetávají vojska dvou znepřátelených mravenišť. „Nemohla být ani řeč o nějakém pořádku, válečné taktice nebo bojových operacích. Zde se pouze válčilo a vraždilo v chaotickém víření snad padesáti tisíc a možná i více rozzuřených, nepříčetných, šílených válečníků. V soubojích dvojic, menších i větších skupin platilo jediné pravidlo: sevři v kusadlech a trhej protivníka s cizím pachem!“

Sám Marcel Safír (1912–1978) prožil za války věci, jaké je těžké si vůbec představit. Narodil se jako maďarský Žid, žil v Podkarpatské Rusi, Němci byl vězněn, mučen, dvakrát odsouzen k smrti, jíž unikl snad zázrakem (napoprvé se popravčí četa rozprchla kvůli protileteckému poplachu, napodruhé byl, prý se slovy „poprava by byla pro Žida příliš lehká smrt“, přidělen k „živým odminovačům“ a cestu minovými poli přežil jako jediný ze svého „trestního batalionu“), po útěku bojoval společně s partyzány a byl těžce raněn. Když v roce 1945 zjistil, že přišel o většinu blízkých (jeho manželka, rodiče a desítky přátel zemřeli v Osvětimi) i o vlast (Podkarpatskou Rus pozřel Sovětský svaz), odjel do dalekých severních Čech. Práci našel v lesním závodě v Jablonci nad Nisou a druhou půlku života věnoval oslavě živého bytí – ač samouk, stal se citlivým pozorovatelem, fotografem a (především) přítelem hmyzu.

Vydal knihy Svět hmyzu (1963) a Hmyz je docela jiný (1978) i knížku pro děti Čertík a jeho svět (1978) a sám se stal nezapomenutelnou literární postavou. Miloslav Nevrlý o jejich společných toulkách sepsal knížku Cestovní zpráva čarodějova učně, která se teď dočkala nového vydání v nakladatelství Malvern.

Ale vraťme se zpátky pod Černou studnici. Když Marcel Safír popisuje chování mravenců slovy jako bitevní linie nebo vraždění, nesnižuje tím utrpení lidských obětí válek přirovnáním ke hmyzu, ale naopak pozdvihuje hmyzí zkušenost a dodává jí v našich očích osudovost. Otřesen, den a noc pozoruje bitvu svých hmyzích přátel – mravence označuje za své přátele nejbližší –, dokud bojovou vřavu nespláchne déšť.

Ta scéna snad ve zkratce vystihuje postoj, jaký autor ke světu hmyzu zastává a kterým je prodchnuta, prosvětlena i jeho kniha Hmyz je docela jiný.

Nechce drobné tvory odchytávat a klasifikovat. „Musel bych jich při tom mnoho zabít,“ vysvětluje Marcel Safír neboli Čaroděj v Nevrlého Cestovní zprávě čarodějova učně. „Viděl jsem v životě tolik smrti, že ji pro své uspokojení nebudu podporovat. Bylo by pěkné, znát všechno. Člověk by měl potom nádherný pocit, že mu také všechno náleží.“

Místo snahy o vědeckou přesnost tedy Safír tráví celé dny sledováním a fotografováním svých hmyzích bratrů a sester a za cenu jistého jejich „polidšťování“ nám předává fascinující příběhy, po jejichž přečtení člověk nemůže než nahlížet na hmyz docela jinak.

Marcel Safír slovem i obrazem zachycuje třeba mateřské hrdinství vosy hrabalky, která uloví nebezpečného pavouka, většího než ona sama, přesně mířeným bodnutím do nervového centra ho umrtví, ale nezabije, a odvleče ho na dvě desítky metrů vzdálené místo, kde ho následně zahrabe do země a naklade na něj své vajíčko – pavouk bude sloužit jako „živá konzerva“ pro jejího potomka.

Autor zaznamená například i rytířský souboj samečků lumka velikého nad pokáceným smrkovým kmenem, v jehož dřevě – jak samečci poklepáváním tykadel předtím zjistili – přebývá larva, z níž se má záhy zrodit samička. Když princezna poprvé vystrčí hlavu z hromádky pilin, ustanou rytíři v boji, postaví se z opačných stran a svými tykadly ji obejmou – něžně a láskyplně. Pak pokračují v klání.

Safír zachycuje desítky příkladů hmyzího chování, které pokládá ne za pouhý bezduchý instinkt, ale za důvtip a vědomost, zaznamenává schopnost hmyzu poučit se z vlastních chyb, vyzrát na neočekávané překážky (nastražené leckdy zvědavým přítelem Safírem) a duchaplně reagovat na změny situace; jakkoli autor seznává, že plné porozumění drobným šestinožcům je nad jeho možnosti. „Přestože jsem snad mnoho zajímavého z tohoto světa poznal, je to málo. Přímo cítím, jak žalostně málo; ještě méně jsem z něho pochopil. Zdá se mi, že přes veškerou snahu zůstávají nám tyto životy příliš vzdálené – a cizí.“

V roce 1978, kdy vyšel jeho literární kšaft – čarodějova poslední zpráva – Hmyz je docela jiný, Marcel Safír zemřel.

„Poslední rozloučení na jabloneckém hřbitově se konalo o týden později,“ napíše potom Miloslav Nevrlý v článku, který je zahrnut i v letošním vydání Cestovní zprávy čarodějova učně. „Jako synové po smrti svých otců litují, že se jich nevyptali na víc věcí, i já jsem nevesele přemítal, co všechno jsem se mohl od Marcela Safíra dozvědět a nedozvěděl. Dvanáct let předtím jsem do Cestovní zprávy čarodějova učně napsal, že si umím snadno představit, jak toho starého unaveného muže nesou jeho přátelé ke hrobu. Za rakví kráčejí černé můry, na světlém nebi vosy smuteční taneček zatančí. Nekonečný zástup mravenců. Teď nad hřbitovem přelétala jen podzimní hejna severských kvíčal a zima, kterou Marcel neměl rád, se blížila.“