Článek
„Konečně!“ – chce se mi zvolat, i když už vyšly též články, ve kterých se sáhodlouze vysvětluje, že některé nemocnice to umožnit nemohou, protože na to nemají vhodné prostory, nemají lůžka pro rodiče. A objevují se další a další výmluvy.
Když mi byly asi dva roky, trhali mi mandle a já musela být sama v nemocnici. V rodině se traduje, že jsem si vzala svou oblíbenou panenku Lízinku a statečně, bez jediné slzičky odkráčela pryč. Co mi taky zbývalo, taková byla doba, dětem se musely trhat mandle a musely být v nemocnici samy. To jsem chápala i jako dvouletá.
Jak jsem se tehdy probouzela z narkózy, si nepamatuju, celé to znám jen z vyprávění, zato si vzpomínám, že když mi bylo sedm a podstoupila jsem operaci kýly, a potom ve čtrnácti při operaci slepého střeva, měla jsem tu stejnou panenku stále u sebe, a jakmile jsem se vzbudila z narkózy, plakala jsem a volala mámu. V těch čtrnácti se mi za to sestřičky posmívaly, že už jsem velká a proč tak vyvádím. Dokonce mě pak přivázaly k posteli.
Příliš málo nemocní. Literární reportáž Petry Dvořákové z cyklu České bolesti
Jak moc mě tyto pobyty v nemocnici traumatizovaly, se objektivně změřit nedá. Jako matka jsem o možnost být se svými dětmi bojovala v porodnici, a když se mi to u posledního potomka s pomocí právničky podařilo, strávila jsem první den v místnosti, kde ležely dětina vyhřívaných lůžkách, protože porodnice neměla místo, kam by mě mohla s dítětem uložit. Přitom se jednalo jen o to, že se vyhřívaná postýlka postaví vedle obyčejné postele. Kdyby na to přišlo, lehla bych si klidně na zem, jen abych mohla být se svým dítětem.
V té nemocniční místnosti bylo asi patnáct novorozenců a celý den tam zněl nekonečný pláč, který slyším dodnes. Když jsem reagovala okamžitě na potřeby svého dítěte, sestra mě poučila, že nevadí, když děti pláčou, že si tím posilují plíce.
Nejsou malé bolesti. Sloupek Štefana Švece
Chápu, že v podmínkách větší instituce je obtížné respektovat potřeby všech a že personál nemůže trpět s každým dítětem, které volá o pomoc, má hlad, něco ho bolí nebo se cítí samo. Nerozumím však oné snaze vyloučit z celého procesu rodiče, kteří mohou práci personálu usnadnit. Je to nakonec jen otázka komunikace s rodiči, což je samozřejmě taky nějaká práce, ale výsledkem je mnohem méně starostí se samotnými dětmi pro zdravotní personál.
Nový metodický pokyn ještě není vítězstvím, ale je důležitým krokem k humanizaci zdravotnictví a k tomu, aby z našich dětí vyrůstali psychicky odolní a zdraví dospělí. Argument, že naši generaci tvrdý přístup a popírání existence dětské psychiky nějak zocelily, tváří v tvář našemu mentálnímu zdraví rozhodně neobstojí.
