Článek
Urbánní antropologie podle Wikipedie „vyvrací mýty“ kolem fungování člověka ve městě. S jakými mýty se setkáváte?
Vyvracení mýtů zní trochu namyšleně. Spíš se snažíme pochopit, co se ve společnostech a kulturách reálně děje a co třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Ale souhlasím s tím, že kolem fungování města panuje plno polopravd. Třeba se ukazuje, že tolik opěvovaný rozvoj veřejného prostoru je často rozvojem jenom pro určité skupiny obyvatel a že když se něco avizuje jako velmi blahodárné pro město, nemusí to vůbec být blahodárné pro všechny. Například když město pod zástěrkou rozvoje takzvaně vymísťuje některé skupiny obyvatel na základě jejich socioekonomické síly.
Třeba že Praha sice bude konečně stavět chybějící nájemní byty – jenomže až na Černém Mostě?
Že se budou stavět, je dobrá věc, ale jejich umístění považuji za pokračující segregaci obyvatel. Lepší by bylo, kdyby byly distribuovány po celém půdorysu města. Vymísťování však může probíhat nejen prostorově, ale i symbolicky. Například bývalé dělnické čtvrti, jako jsou Žižkov, Letná nebo Nusle, se velmi překotně mění. Stačí si párkrát za rok projít jednu ulici. Třeba na Žižkově ještě zůstávají second handy a klasické večerky, ale tradiční hospody se najednou mixují s kavárnami a dalšími službami pro mladou střední třídu. Z ulic mizí to staré. Nedávno jsem na Letné cíleně zašel do klasické „čtyřky“ – a uvnitř seděli jen dva lidi, zatímco vedlejší hipsterské kavárny a bary praskaly ve švech. Neříkám, že je to úplně špatně, jen mě zajímá, zda magistrát, městská část a letenská komunita vůbec vnímají původní skupinu obyvatel, z nichž ne všichni chtějí pryč.
Ale nestarají se noví obyvatelé víc o své okolí, už jen proto, že do svých bytů investovali hromady peněz?
V současnosti se bohužel ukazuje, že ani takzvaná „kreativní třída“ město nezachrání, že ho v některých ohledech spíše rozděluje. Dochází nám to až postupně. Opadá opojení ekonomickou transformací, kdy jsme se na projevy gentrifikace dívali veskrze pozitivně, tedy jako na zhodnocování a revitalizaci stagnujících čtvrtí ve čtvrtě prosperující. Jako příklad se udává Karlín. Jenomže jeho proměnu nastartovaly povodně, mnoho budov bylo na stržení a pro magistrát to byla ideální příležitost, jak dostat pryč romskou menšinu, kterou vystěhoval právě na Černý Most. Gentrifikační proces zde stále probíhá a mnoho původních „gentrifikátorů“ už bylo vytlačeno těmi movitějšími…
Co je to právo na město?
Ten termín se začal používat v šedesátých letech v souvislosti s emancipačními hnutími, pak poněkud zapadl a někdy v roce 2008 ho oprášil britský sociální geograf David Harvey. Pojem zjednodušeně znamená právo na proměnu městské společnosti skrze proměnu fungování samotného města. V Praze ho symbolizuje autonomní sociální centrum Klinika, které upozornilo na způsob, jakým stát, město, ale i soukromí vlastníci zacházejí s prázdnými budovami, a které ukázalo, že to lze dělat jinak. Klinika je příkladem progresivního přístupu k městu, který je v současnosti spíše výjimkou – architekti, urbánní plánovači či úředníci z místních samospráv jsou totiž poměrně bezradní v tom, co s městem dál. Jak se má rozvíjet do budoucna? Situace je tak neprůhledná a tak silně řízená trhem, že jakákoli intervence snažící se o regulaci nebo podporu trhu s bydlením se může velmi rychle stát předmětem spekulace.
Povedlo se nějakému zahraničnímu městu úspěšně zasáhnout do trhu s bydlením?
Barcelona nedávno přišla s novou, širokou a dlouhodobou iniciativou reagující na proměny města od olympiády v roce 1992. Dá se říci, že ta nepřinesla jeho obyvatelům vůbec nic, jen sociální a ekonomické tenze. Barcelonští proto vymysleli projekt silné kontroly trhu s bydlením, který spolupracuje se všemi: s pronajímateli, s nájemníky, dokonce se squattery. Od Evropské banky na něj dostali dotaci 300 miliónů eur. V jeho rámci také přesunuli urbánní plánování pod sociální oblast.
Michal Lehečka
V Česku považuji za velice důležitou aktivitu Platformy pro sociální bydlení a její snahu o implementaci programu Housing First do politik některých měst – Brna, Benešova nebo Liberce. Lidem bez domova se nabídne bydlení, což stabilizuje jejich životní situaci. Nejistota ohledně bydlení se totiž týká daleko většího množství lidí, než si myslíme. Nevíme například, kolik městských obyvatel u nás platí za nájem víc než 30, respektive v Praze 35 procent celkového příjmu domácnosti, a mají tudíž nárok na příspěvek na bydlení. Samozřejmě že si o něj mnoho lidí nejde žádat, protože je to byrokraticky složité, a navíc nikdo nechce být za socku. V systému založeném na úspěchu a produktivitě se těžko přiznává, že trochu kulháte.
To je právě ten problém s růstem: že se logicky nikde nezastaví. V současnosti se ukazuje, že vůči růstu nájemného nejsme schopni udržet krok z hlediska růstu mezd. Trh s nemovitostmi můžeme vnímat jako kolo valící se po pevné podložce. Kdo se neudrží, odpadne, a to kolo přes něj přejede. Spekulant, developer, banky, samosprávy to neodnesou, odnese to nájemník nebo lidi úplně na okraji společnosti. Bez „podložky“ ale kolo trhu nemůže fungovat.
Praha se potýká s dalším velkým problémem, a to je současná podoba turismu. Během letošních demonstrací v Barceloně, ale také na Mallorce a v Benátkách od místních obyvatel zaznělo, že toto už není turismus, ale invaze. Je pražské centrum ztracené?
Mám pocit, že v Praze se tyhle nálady začínají projevovat taky. Zároveň na sebe pořád narážejí dvě roviny téhož: idea rozvoje daná kapitalistickým trhem, například že si město cíleně vytváří městskou značku, aby bylo konkurenceschopnější v souboji s dalšími oblíbenými destinacemi, což vede k tomu, že se začíná prodávat jako jakýkoli jiný produkt. Příliv turistů, kteří chtějí co nejvíc ušetřit, pak ale vytváří tlak na místní obyvatele a také na trh s nájemním bydlením. Najednou se ve vašem domě objevují byty pronajímané přes Airbnb, ve kterých se střídají lidi, o nichž nikdo nic neví a kteří se leckdy nechovají slušně, což je dané i tím, že jsou prostě na dovolené a mají jiný režim, takže – a teď budu mluvit ze své zkušenosti, jeden Airbnb byt je přímo nad námi – když my jdeme spát, nahoře rozjíždějí párty. Je to výhodné pro turisty, pro pronajímatele, takže jediný, kdo tratí, jsou místní obyvatelé, protože to vede ke zvedání nájmů a cen v celé čtvrti. Lidé ztrácejí pocit domova. I to je příklad vymísťování.
Roste počet „přejetých“ v souvislosti s rozevírajícími se sociálními nůžkami?
Kupodivu nemáme v tomto směru žádné analýzy, ale pravděpodobně ano, když vidíme, jakým způsobem rostou nájmy: v Praze loni podle různých zdrojů o 15 až 25 procent. Tomu, kdo má kapitál, současná situace nahrává, protože byty nejsou a do Prahy se zároveň stěhuje velká spousta lidí. Víte, že když nakoupíte deset patnáct bytů, tak se vám to vrátí. Ale veliký segment populace na vlastní byt nemá a mít nikdy nebude. Když se bavím se staršími lidmi, kteří kdysi dostali byt od státu, byť výměnou za deset let práce v podniku, tak říkají, že si neumějí představit být ve stejné situaci jako dnešní třicátníci. Přitom je to paradoxně i jejich odkaz: asi měli pocit, že po Listopadu pracovali pro dobro svých dětí, pro rozvoj tržního kapitalismu.
Touha po nějaké jistotě bývá u nás často vysmívána jako projev neschopnosti…
Proč by měla být jistota očerňována? Úplně stejně můžeme hovořit o rozvoji nebo síle. Říkat, že spoléhání se na jistoty je projevem slabosti, opět vyplývá z neoliberálního étosu, že všichni mají stejné možnosti, že si všichni můžou vydělat obrovské peníze, jako by neexistovalo žádné vnější prostředí. Navíc bydlení má být jistota. O co jiného opřít naši materiální i duševní existenci?
Dnes je bydlení v první řadě investice, bydlení se kupuje nebo refinancuje nebo pronajímá, stále o něm přemýšlíme v ekonomických termínech. Ale existuje ještě druhá rovina uvažování o bydlení: jako o bytostné podmínce důstojné existence člověka. Všechno poměřujeme optikou rozvoje a posunu, i kreativní étos je bytostně propojený s ekonomickým imperativem nestagnovat, s tím valícím se kolem, ale člověk má taky právo nerůst, má právo zůstat na místě.
