Článek
Meckel je původně evangelický farář, někdejší disident, dlouholetý poslanec německé sociální demokracie. V dubnu 1990 se stal ministrem zahraničních věcí východního Německa. Podepisoval smlouvy o znovusjednocení. Ve Spolkovém sněmu inicioval komisi k reflexi komunistické diktatury. Když ho někam pozvou, pokouší se mluvit v souvislostech a obvykle vzbudí rozruch. Teď napsal s několika osobnostmi z oboru historie a žurnalismu manifest k výročí konce první světové války, který následně za Čechy podepsali Petr Pithart, Vladimír Špidla, Oldřich Tůma či Zdeněk Hazdra.
Meckel se po léta snaží, aby vznikla společná evropská kultura vzpomínání. Prosazoval třeba, aby se na poválečné vysídlení Němců vzpomínalo ve společné evropské instituci umístěné v polském Gdaňsku. Nevyšlo to, instituce bude v Berlíně, ale také Meckelovou zásluhou je obsazení jejích grémií mezinárodní.
Současný vývoj v Evropě a ve světě dává za pravdu Meckelovým dlouholetým obavám. Jako prevenci zesílení extremismu a populismu navrhoval zakládání různých muzejních institucí a vůbec vzdělávacích iniciativ dávno předtím, než tyto jevy zesílily do nynější podoby. V rozhovoru pro Die Welt pak letos v létě řekl: „Musíme víc vysvětlovat. Hlavně ideu Evropské unie. Populisté a extremisté žijí z toho, že slibují jednoduchá řešení složitých problémů. Já jsem ale přesvědčen, že současné problémy nelze vyřešit na úrovni národních států…“
Manifest předjímá oslavy výročí konce první světové války a vyzývá, aby byly směřovány k univerzálním ideám, se kterými se ztotožňovaly poválečné demokracie. Text nás nejdříve uvádí do tehdejších představ a jejich krachu: Měla to být válka, po které nebude následovat žádná další. Když před téměř sto lety, 11. listopadu 1918, na západní frontě skončila první světová válka, vypadalo to jako začátek nové epochy dějin. Epochy charakterizované mírem, demokracií a lidskými právy, národním sebeurčením a mezinárodním porozuměním. Triumf slavilo úsilí o volební právo žen. Mezinárodní právo měla prosazovat Společnost národů. Příslib práva na sebeurčení vyvolával v zemích mimo Evropu naději na konec kolonialismu.
Stalo se ale, že všechny strany, vítězové i poražení, staré i nové národní státy, promarnily příležitost k trvalému mírovému pořádku v Evropě a v celém světě. O dvě desetiletí později, přepadením Polska Němci, začal další velký konflikt, s ještě horší devastací, s vyšším počtem obětí a nepředstavitelnými zločiny.
Po druhé světové válce západní Evropa v transatlantické alianci získala čas ke stabilnímu a mírovému rozvoji. Vytvořila projekt evropského sjednocení. Projekt míru a prosperity, který čerpal ponaučení z hrůz nedávné minulosti. Dnes, téměř třicet let po zhroucení komunistických diktatur a sjednocení kontinentu, se demokracie, evropská integrace a mír opět ocitají v ohrožení. Mnohé ze současných napětí a krizí připomínají obtíže, které měly být vyřešeny mírovými smlouvami po roce 1918. Co tehdy zůstalo nevyřešeno, získává dnes na alarmující aktuálnosti. Měl snad pravdu švýcarský historik a diplomat Paul Widmer, když v roce 1993 řekl, že zatímco Evropa se poměrně dobře vyrovnala s následky druhé světové války, pokračovala ale v nedořešených následcích války první?
Petr Pithart
Minulostní politika, jak ji praktikují Němci, staví neustále oživující paralely mezi dějinami a dneškem. Snaží se současnému provozu propůjčit hloubku a perspektivu.
„Budeme si zas povídat o budoucnosti minulosti?“ ptávám se Markuse Meckela, když se porůznu ve střední Evropě potkáváme.
Meckel je jako sociální demokrat v častém sporu s konzervativci, kteří by chtěli vyprávět jen vlastní příběh a posilovat jím vlastní lidi. Manifest ke konci první světové války ale úmyslně vytváří měřítko pro dnešní politiku od Atlantiku po Vladivostok: Putinovo Rusko se jen těžko vyrovnává s nezávislostí Ukrajiny, která byla poprvé vyhlášena před sto lety, a ještě obtížněji se sbližováním Ukrajiny a Západu. Totéž platí pro Gruzii a pobaltské státy. Tedy státy, které svou nezávislost získaly po první světové válce. Uspořádání států, které po roce 1918 vzniklo na Blízkém a Středním východě, se ukázalo jako neudržitelné. Dnešní Turecko trpí více než kdy jindy fantomovou bolestí ze ztráty někdejšího významu osmanské říše. Lidstvo dnes znovu žije v multipolárním a nestabilním světě náchylném ke krizím. Stejně jako po roce 1918.
V nadcházejícím roce nabudou tyto otázky na nové aktuálnosti. Řada evropských zemí oslaví sté výročí své státní nezávislosti a bude si připomínat válečné vítězství. Další státy si připomenou porážky a jejich důsledky. Na Západě a na Východě popularitu získala populistická hnutí, která jsou skeptická vůči parlamentní demokracii a evropské integraci. Hrozí nám nová vlna nacionalismu. Podaří se nám vzpomínat na konec první světové války v evropské perspektivě?
Jde tu o víc než o vzpomínku na oběti hrozné války a její důsledky. Měli bychom si znovu uvědomit význam míru pro Evropu a svět a význam myšlenek univerzálního mezinárodního práva a demokracie v podmínkách právního státu. První pokus o realizaci těchto hodnot po celém světě po roce 1918 selhal. Založením Organizace spojených národů a přijetím Všeobecné deklarace lidských práv byl po roce 1945 proveden druhý pokus. V Evropě zpočátku prospěl pouze její západní části. Po skončení studené války to vypadalo, že se tyto základní hodnoty definitivně prosadily. Dnes se ale téměř všude ocitají pod tlakem.
Sté výročí konce války a úsilí vytvořit po roce 1918 komplexní mírový řád je vhodným okamžikem, abychom napříč hranicemi států vyslali jasný signál vyzývající k zachovávání lidských práv a svobody projevu, právního státu a k dodržování mezinárodního práva. Vyzýváme k němu!
Manifest, který Meckel inicioval, můžeme my, Češi, číst také jako výzvu znovu otevřít Masaryka. Na jeho úrovni promýšlel v Evropě po první světové válce pevné a právní založení nového státu opravdu málokdo. Příští rok je příležitostí reflektovat Masaryka jako autora idejí pro všechny, nejen pro Čechoslováky.