Článek
Do své funkce oficiálně nastupujete až v září, ale pozornost médií jste přitáhl už teď. Několik herců musí kvůli vám v Národním divadle skončit.
V tuhle chvíli neskončil nikdo. Ano, několik lidí odejde v další sezóně, jiní za rok a půl. Je přece normální, že se s novým vedením obměňuje i pracovní kolektiv – a u divadla to platí dvojnásob. Tam je chemie mezi členy souboru velmi důležitá. Z mé strany jsou to pořád jen přípravné, ale nutné kroky. Nepřišlo by mi totiž férové oznámit hercům stanovisko ohledně jejich budoucnosti až po mém nástupu. Ten rozruch mě překvapil, ale věřím, že pozornost médií dokážeme přitáhnout i jinak než jen podobnými bulvarizovanými kauzami.
Čím? Ve své koncepci jste zdůrazňoval potřebu stálého sehraného souboru, režiséry zvenku zvát nechcete. Nepřinášejí ale právě oni do zlaté kapličky trochu čerstvého větru?
Věřím, že první roky budu tím čerstvým větrem hlavně já a můj tým. Až pocítím, že se vyčerpáváme, přizvu externisty. Teď však vidím jako prioritu právě sladit soubor. A to je práce na několik let. Budu autokratickým šéfem, který chce mít totální přehled. Vždyť to také budu já, kdo ponese největší zodpovědnost. Jsem na to připravený.
A co je vaším osobním režisérským cílem?
Chci najít jasnější rukopis. Působil jsem zatím na volné noze a v takové pozici je těžké si nějaký udržet, protože každá inscenace, kterou děláte, vychází z jiného zadání. Člověk se pořád pohybuje v novém prostředí a pracuje s novými lidmi. Ano, jsou věci, které se v mých inscenacích opakují – často pracuju s výraznou hudební složkou, líbí se mi gestické, expresionistické herectví, jsem hodně výtvarně orientovaný, scénograficky často stavím na interiéru pokojíčku, což je prostředí, které je sice velmi konkrétní, ale dá se s ním donekonečna pracovat a variovat ho. Přesto všechno jsem si ale nevytvořil ihned rozpoznatelný styl, aby člověk viděl fotku scény a řekl si: „Aha, Špinar.“
Existuje v evropském divadle nějaký směr, který vám přijde inspirativní?
Vždy je užitečné sledovat, jak se dělá divadlo venku. V Německu je teď třeba hodně v kurzu pracovat s různými médii. Před nedávnem jsem viděl představení, které bylo celé herci sehrané v zákulisí. Byli při tom snímáni kamerami a výsledek byl promítán na plátna na jevišti. To je samozřejmě zajímavý přístup, ale ne pro mě. Já si totiž pořád myslím, že živý herec je na divadle vždy nejdůležitější.
Tvrdíte, že vám není blízké politické divadlo. Proč?
Politické divadlo rychle zastarává, je spotřební. Glosuje momentální společenskou náladu, která se ale každou chvíli mění. Preferuju posilování aktuálních témat v klasických hrách. Politika mě jako tvůrce moc nezajímá, protože umrtvuje emoce. Netvrdím, že divadlo z takového prostředí není potřebné, ale ve mně nijak nerezonuje. Já se zaměřuju na extrémní emoce, jež jsou často spojeny s láskou. Tam vidím jakousi lidskou podstatu, která je pořád stejná a v čase se nemění.
Často se inscenačně vracíte k Shakespearovi. Na co z jeho tvorby byste si zatím netroufl?
Vím, že bych se nemohl pustit do Krále Leara. Asi to souvisí i s věkem. Možná do té hry ještě pocitově dorostu. Podobně to mám s Ibsenem nebo Goethem.
Myslíte si, že dokážete do Národního divadla přilákat mladší diváky?
Na svých studentech na DAMU mám ověřené, že častěji vyhledávají jiné scény. Přitom Národní by mělo být metou činohry. Ve své koncepci jsem předesílal, že chci tři budovy divadla razantně profilovat tak, aby diváci lépe věděli, co je kde může čekat. Nová scéna otevírá prostor experimentům, současným textům, progresivnějším režisérům – a tedy i mladšímu publiku. Stavovské divadlo je ideální pro velkou moderní činohru. Hlavní historická budova je nejvhodnější pro klasické tituly, velkou dramaturgii a scénografii, ve smyslu podívané a komplexnějšího zážitku.
Ve vaší koncepci se také píše, že chcete, aby divadlo zkoušelo i nové české hry. Jací autoři vás zajímají? Často jste se v rozhovorech pochvalně zmiňoval o Petru Kolečkovi.
S Petrem jsem provázaný, známe se dlouho, ale naše cesty nás zavedly jinam. Rubín, kterému šéfuje, se zaměřuje na autorské divadlo. Je to malý prostor, takže nelze očekávat, že by tam uváděli velká dramata vhodná i pro Národní divadlo. Ostatně nestává se zrovna často, že bych v Česku narážel na nový vypilovaný materiál vhodný pro takovou scénu, takže se chceme vydat cestou postupného vývoje: oslovit konkrétního autora a na hře společně s ním pracovat. A to je záležitost minimálně na dva roky. Zajímavé autorské osobnosti ale v českém prostředí jsou. Třeba na podzim budeme uvádět hru Lenky Lagronové o Boženě Němcové s názvem Jako břitva (Němcová).
Které české divadelní scény vám přijdou inspirativní?
Mám rád Divadlo Na zábradlí. Současné vedení mělo razantní nástup a mají rozpoznatelný styl. A jejich energická, inovativní práce se hned projevila na návštěvnosti – dřív bylo Zábradlí poloprázdné, dnes se tam diváci hrnou.
Co Dejvické divadlo?
To je velmi specifický případ. Dejvické divadlo stojí totálně na ansámblu, který je pro jeho tvář i fungování zcela dominantní. Jako divák se do Dejvic nejdete podívat na inovativní výtvarný počin nebo výraznou dramaturgii – zajímají vás hlavně herci.
Kde jste vy sám hledal ty herce, které chcete od podzimu v Národním angažovat – jsou to například Pavel Batěk, Patrik Děrgel nebo Tereza Vilišová?
Všechno to jsou lidé, s nimiž jsem už někdy pracoval. Dám za ně ruku do ohně – nejen profesně, ale i lidsky. Vždycky se chovali jako týmoví hráči. Na divadle je totiž právě zrádné, že nestačí si jen vyhlédnout kvalitního herce, musíte ho mít přečteného i po osobní stránce, protože jeden člověk může klidně rozvrátit celý soubor. Samozřejmě se časem asi dostanu do fáze, kdy budu mít nouzi o nové tváře a začnu je jezdit hledat po oblastních divadlech. Je ostatně vzrušující takhle někomu nastartovat kariéru.
Vaši kariéru nastartovala velmi úspěšná inscenace Vojcek, která měla premiéru v roce 2009 v Divadle na Vinohradech.
To byla zvláštní éra. Tehdejší vedení chtělo tohle měšťácké divadlo pomalu obracet na umělecky zajímavější scénu. Režijně tam působili Michal Dočekal nebo David Drábek a Vinohrady v té době skutečně uvedly několik pozoruhodných inscenací. Jenže pak vedení v půlce rozjetých změn došel dech. Najednou nevěděli, co chtějí. Příliš se zabývali tím, co si o jejich novém kurzu myslí ostatní. A měli také samo zřejmě strach z poklesu návštěvnosti.
Čeští divadelní režiséři často natáčejí filmy a filmaři zase režírují na divadle. Lákalo by vás něco podobného?
Divadlo a film jsou příliš vzdálené disciplíny. I když se to možná na první pohled nezdá, divadelní jazyk je úplně jiný. Na filmech režisérů, kteří se původně věnovali divadlu, to hned poznáte. Vezměte si třeba snímky Baze Luhrmanna.
Já filmy režírovat určitě nechci. Natáčení mi připadá jako příšerná nuda. Sám jsem jich pár absolvoval a rozčilovalo mě to věčné čekání. Než se přestaví kamera, než se nasvítí interiér… Na place jsou velké propady energie. Filmaři všechno nachystají a pak musejí svou představu rychle vtělit do záběrů, hlava nehlava. Ale zase jim závidím postprodukční práci, tu možnost vyhrát si s každým detailem. Film miluju jako divák, ale je to pro mě zakonzervované médium. Zato divadlo je vždycky tady a teď, živé, kontinuální, fascinující.
