Bude nová verze, anebo už jenom updaty? Václav Bělohradský a Tereza Matějčková v debatě o katolické církvi

Václav Bělohradský: Napadají mě tři důvody. Prvním je, že instituce katolické církve v sobě má vepsanou reprezentaci lidství v jeho pozemském běhu. Výzva Bruna Latoura „zpátky na zem“ neznamená jen, že máme pečovat o klima, ale že se máme vrátit k časoprostorové struktuře lidského života, který má svůj pozemský začátek, děj a konec. A ten často není důstojný, protože společnost ekonomického růstu se smrtí nepočítá: člověk nemá kde smysluplně umřít. Církev pečuje o politickou reprezentaci lidského „životaběhu“ – v tom je jedinečná.

Druhým důvodem je, že se dává do pohybu „střet civilizací“, jak předvídal Samuel Huntington. Jsme ve válce s nepřáteli naší civilizace. Jsme v kulturní válce na školách, sítích, v práci, doma i v hospodách. Jsme ve válce, zda něco můžeme, či nemůžeme říkat. Zda si něco můžeme, nebo nemůžeme myslet – čtu v úvaze jednoho českého novináře. Kdo má dnes právo o sobě říct, že je reprezentantem naší civilizace? A chceme vůbec dát někomu právo ji reprezentovat?

Katolická církev má rozhodně šanci být legitimnějším reprezentantem naší civilizace než politické strany nebo národní státy. Joseph Ratzinger jako papež Benedikt XVI. mluvil během celoevropské debaty k přijetí ústavy Evropské unie o setkání řecké filosofie a zjevené pravdy jako o konstitutivní události evropské civilizace – a toto setkání podle Ratzingera legitimizuje nárok křesťanství na univerzalismus.

Třetím důvodem, proč je nutné vést dialog s církví, je otázka sekularizace, jejíž význam radikálně přesahuje pouhé byrokraticko-politické „oddělení církve od státu“: obsahuje v sobě apel na člověka, aby vydržel u propasti, k níž ho zahnaly velké otázky, na které rozum odpovědět neumí, a aby našel odvahu si říct: Vím, jsem smrtelný, nevědoucí, pouhá třtina ve větru, ale neskočím do víry v nějaký happy end, chci svůj smrtelný úděl, který mě spojuje se všemi živými bytostmi na Zemi.

„Tráva umírá, člověk umírá, člověk je tráva,“ zní sylogismus trávy Gregoryho Batesona. A Jan Patočka dodává, že naděje musí být něco jiného než víra v „happy end na onom světě“. Smyslem pozemského života není vsadit na Boha a vyhrát pro sebe v konečném slosování život věčný, ale svobodně zvolená solidarita se vším, co je smrtelné.

Tereza Matějčková: Že jsme v nějaké válce, asi není jen dojem: hlavně proto, že se válečnicky chováme. Ta všudypřítomná agresivita je nepopiratelná. Všechny skupiny, jak ty, kterým jde o profit, tak ty, které touží zachraňovat svět, se k němu vztahují s nesmírnou mírou agresivity. Neříkám, že církev je jiná, ale minimálně má obrovský potenciál snažit se pracovat nikoli na straně objektu, nýbrž subjektu, na tom, jakým způsobem se vztahujeme k sobě a ke světu.

Nabízí nám k tomu odlišné typy obývání světa než kdokoli jiný. Vzdělávání, politika, média – všechny tyto segmenty moderní společnosti se postupně zestejňují. Ale když vejdeme do kostela, tak ať už jsme, nebo nejsme věřící, je to pořád něco jiného, než když vejdeme do supermarketu, univerzity či nemocnice. Cítíme tam velikost, která neumenšuje, ale která může pozdvihovat. Skvělou věcí je i modlitba jako forma usebrání, přerušení každodenních tlaků, které na sebe vytváříme a které na nás vytvářejí druzí.

Církev v nás může otevírat další rezonanční prostory, učit nás nedobývat svět, ale jen na něj odpovídat. Co se často chápe jako znesvobodňující rituály nebo tradice, může být naopak velmi dobrým prostředkem, jak se k přítomnosti vztahovat z odstupu, a tudíž svobodněji. Učí nás to víc naslouchat než mluvit. Ano, demokracie je o tom mít hlas. I v náboženství máme mít hlas – ale také bychom měli mít základní otevřenost, jinak jsou ty hlasy bezcenné.

Matějčková: Joseph Ratzinger byl v kontextu teologie velikán. Zásadním zážitkem pro mě byla četba jeho třísvazkové knihy Ježíš, na které není vůbec poznat, že ji psal člověk označovaný za ultrakonzervativního. Kniha je to nesmírně otevřená vůči umění i jiným náboženským tradicím. Ratzinger v ní ukazuje, co je to reprezentovat lidství, jak o tom před chvílí mluvil Václav Bělohradský. Nabízí i pro nevěřícího silný obraz toho, co znamená smrtelnost, prohra, zrada. Byla to pro mě jedna z nejsilnějších literárních zkušeností vůbec. A to čtu docela hodně.

Další věc, kterou nekrology pominuly, je, že Joseph Ratzinger navazoval na augustiniánskou teologickou tradici. Zdůrazňoval, že má-li církev oslovit, musí získat především srdce. Jeho první dokument Deus caritas est byl věnován lásce. A coby odborník na Bonaventuru zdůrazňoval, že pro správné přemýšlení potřebujeme fantazii. Že text má být krásný. Kdyby dnes ze světa zmizelo křesťanství, zmizelo by strašně moc krásy: od sakrálních budov po umění. Ratzinger byl jedním z mála veřejných intelektuálů, který bral do hry emoce.

Právem je mu vyčítána spousta věcí, ale taky to byl první papež, který systematicky otevřel téma sexuálního zneužívání v církvi. Hovořil o lidech, kteří jím prošli, ne jako o obětech, ale jako o přeživších. Byl si vědom, kolik lidí páchá sebevraždu v důsledku těchto otřesných zážitků. Zároveň, než nastoupil František, byl právě Benedikt chápán jako „zelený papež“, který mluví o udržitelnosti jako o podstatném tématu.

A jako mnoho jiných lidí mě oslovila i jeho papežská rezignace. Člověk, který je vnímán coby extrémně konzervativní, udělá něco tak revolučního! Vidím v tom obrovskou sílu jednotlivce tváří v tvář instituci. Vyrazilo mi to dech.

Bělohradský: Ratzinger byl ještě jako profesor teologie v Mnichově velmi progresivní, ale také se vypráví, jak se mu jeho studenti v roce 1968 vysmáli, když mluvil o neposkvrněném početí; uvědomil si prý tehdy, že některé tradiční články víry je nutné nevydávat všanc kritickému rozumu.

Kierkegaard má alegorii o klaunovi, který byl z hořícího cirkusu vyslán do blízkého města s prosbou o pomoc, tam se mu ale kvůli jeho klaunskému kostýmu všichni jen smáli. A tak shořel nejen cirkus, ale i blízké město. Je to varující alegorie: nejen náboženské teorie, ale i humanitní vědy dnes většina lidí považuje za směšné a zbytečné, jejich náročný jazyk mají za klauniádu.

Vzdělaný profesor Ratzinger by nicméně měl vědět, že smích skeptiků pravdám prospívá, smějeme se vědě, poučkám ekonomů nebo metafyziků. Klaunské šaty si oblékali, když říkali pravdu, nejen nesmrtelní Shakespearovi hrdinové, ale i Sókratés, Ježíš nebo surrealisté; patří ke kritickému myšlení odevždy.

Co odmítám nesmiřitelně, je Ratzingerův ontologismus, jak jsme v Itálii označovali tvrzení typu embryo je už lidskou osobou, potrat je proto vražda anebo život je posvátný od přirozeného počátku až do přirozeného konce. Používat výraz „přirozený“ v naší hypertechnologické epoše je nezodpovědné. Připomenu jen jednu epizodu – takzvaný „boj o tělo Eluany“.

Eluana Englarová byla dívka, kterou osud přinutil být zoufalým svědkem dlouhodobého kómatu jejího přítele; prosila po té zkušenosti otce, aby ji nechal zemřít, kdyby se kdy ocitla v podobném stavu. To se i stalo, a její otec poté šestnáct let bojoval s italskými úřady o to, aby ji mohl odpojit od přístrojů. Nakonec toho dosáhl, ale odpor církve obecně a Ratzingera zvláště byl velmi radikální.

Do posledního dne byl Eluanin otec obětí šikany katolických aktivistů: před nemocnicí ho vítali pokřikem „Vrahu!“ a s vodou a chlebem, aby vyjádřili, že nechává dceru zemřít žízní a hladem.

Je otřesné nazvat život, který Eluana vedla na přístrojích po nekróze mozku, přirozeným. Za strašnou urážku jejího ženského těla považuji i bezohledný argument aktivistů, podle kterých byl důkazem jejího přirozeného života fakt, že stále dostávala menstruaci.

Místo komentáře prolog z Brechtovy hry Výjimka a pravidlo: „Nic nesmí být nazváno přirozeným v této době plánovité zvůle a odlidštěného lidstva, aby nic nevypadalo jako nezměnitelné!“

Na druhou stranu ale Ratzingerův pokus o synergii mezi osvícenskou a křesťanskou tradicí, založený na sdílené úctě k veřejnému prostoru jako místu argumentace, je dědictvím, které musíme uctívat a rozvíjet.

Matějčková: Asi je dobré připomenout, co už zaznělo, že se církev proměňuje spolu s demografií a se svým rozložením ve světě. Zatímco v Evropě či Severní Americe můžeme mít dojem, že je křesťanství na ústupu a že se musíme bavit o tom, v jakém ohledu je pro nás církev ještě zajímavá, jinde je to jinak. To, že je katolická církev světová, je dnes už sociologický fakt. Její těžiště se přesunulo do Jižní Ameriky, Afriky a Asie. Zvolení papeže Františka, který je původem z Argentiny, je první reflexí této dynamiky.

Takže jestli chceme vědět, zda bude církev hájit demokracii a jaká demokracie to bude, musíme se podívat do zemí mimo náš civilizační okruh.

Například v Brazílii, což je druhá největší křesťanská země, lidé podle průzkumů touží po silnější roli státu, kladou důraz na ekologii, zároveň mají konzervativní postoje v sexuální morálce, jsou zdrženliví vůči menšinám a mají kritický vztah k politice Spojených států.

Neříkám, že církev půjde tímto směrem, jen to, že konzervativnější proudy, které jsou silnější mimo dosavadní centrum křesťanství, do toho vývoje určitě zasáhnou. Církev, která bude demokratičtější, bude zároveň konzervativnější.

Bělohradský: Otázka vztahu demokracie a církve je dramatická i z našeho českého hlediska. Martin C. Putna tomu v časopise Souvislosti věnoval celé jedno číslo. Bylo velmi smutné číst, jak mnoho katolických intelektuálů, včetně velkých básníků Zahradníčka nebo Demla, plánovalo pro masarykovce a benešovce povinné pokání, vyloučení z národa, nebo dokonce koncentrační tábory. Demlův antisemitismus například byl likvidační, Židé pro něj nebyli lidé; ostatně modlitba za konverzi „perfidních židů“ byla v katolické liturgii zrušena relativně nedávno. Mnozí katolíci zase věřili, že fašismus je avantgardou antiindividualistické revoluce v Evropě.

Pro postoj církve k politice je typická tato naivní argumentace: individualismus (kapitalismus) je zlo, kolektivismus (socialismus) je zlo, ale personalismus či solidarismus je dobro. Do mé paměti je vryto nadšení všech mých katolických přátel nad polskou Solidaritou: podle nich to byla první vlaštovka katolicky inspirovaných „solidaristických hnutí“, kritických i ke kapitalismu. V Latinské Americe církev velmi dlouho legitimizovala sociální nerovnost a kolaborovala s těmi nejhoršími diktátory a ze své minulosti se vykoupila až po roce 1968, kdy se díky „teologii osvobození“ stala revoluční silou.

Naopak nadějným prohloubením empatie jako základní demokratické ctnosti je postoj papeže Františka k utrpení uprchlíků: sloužil například mši na troskách člunu, ve kterém se utopily desítky lidí. Což je v mých očích jediný legitimní oltář, na němž lze sloužit mši v naší době „lidskoprávního“ pokrytectví…

Matějčková: I v současném západním světě jsou hierarchizace a hierarchie stále ještě vnímány jako něco přípustného. Existují vztahy, které jsou naprosto legitimně hierarchické: tradičně mezi duchovním učitelem a žákem, pedagogem a studentem, rodičem a dítětem. Mají nárok na uznání a jsou extrémně důležité pro zrání člověka. A toto je místo i pro církev. Nemá být demokratická ve smyslu rovnostářská.

Na druhou stranu se papež František snaží do jejích procesů nějaké demokratické prvky dostat. Když svolával synodu o rodině, nepozval tam primárně odborníky, ale nechal si udělat průzkum veřejného mínění mezi sezdanými páry a křesťany, aby zmapoval situaci. Říkal, že výzkum veřejného mínění je způsob podchycení vanutí ducha. Zároveň klade důraz na synodalitu, poradu, která má prvky demokracie. Jestliže demokratičnost stojí na tom, že jdeme životem pospolu, tak v tomhle ohledu má být církev velmi demokratická.

Bělohradský: Úkolem papeže je klást odpor polarizaci „lidu božího“, geopolitická pozice církve je proto zdánlivě oportunistická. Vatikán má například jiný vztah k Izraeli než většina západních zemí, myslí i na Palestince; má jiný vztah k Číně než Spojené státy, myslí na čínské katolíky; má jiný vztah k Rusku a tak dále.

Stalinovi se připisuje otázka: „Kolik má Vatikán divizí?“ I bez nich ale církev dokázala v druhé polovině 20. století uhájit v krvavé rvačce mezi dvěma póly bipolárního světa velký kus toho, co je lidstvu společné. Na prahu počínající nové rvačky mezi velmocemi je velkou výzvou pro papeže Františka pokračovat v obraně „toho, co je lidem společné“.

Matějčková: Tato pozice církve je geopoliticky velmi silná, nemůže být ale hájena geopolitickými prostředky. To, jak se František postavil k uprchlíkům, je politická zpráva, ale podaná nepolitickým způsobem. Když jel na ostrov Lampedusa, nevyfotil se tam s opuštěným dítětem nebo zbědovanou ženou, aby vyvolal laciný soucit; vyfotil se se třemi statnými muži, „mladými muži s iPhony“. Najednou vzniklo gesto, které mělo opravdovou sílu.

Bělohradský: Tady já ale cítím jisté nebezpečí: hrozí, že gloria dei, sláva boží, kterou církev hájí, bude mediálním provozem zredukována na pouhou celebritas: že se ve věku globální hyperkomunikace papež stane jen planetární celebritou, něco jako Madonna. Tento rozměr ostatně má i ona jinak mnou vyzdvihovaná mše na troskách uprchlického člunu.

Matějčková: My často zapomínáme, že se žádná vláda ani moc, která má být vykonávána, neobejde bez tajemství. A myslím, že církev si to velmi dobře uvědomuje.

V Sorrentinově seriálu Mladý papež se titulní hrdina před veřejností skrývá, nechce tu šaškárnu absolvovat. Což je reflexe nebezpečí, že všichni spadneme do pitomosti globální kultury. Že všichni budeme stejní, protože nikdo z nás nebude držet tradici, díky níž si můžeme uchovat odstup od přítomnosti.

Proč v době, která si tak zakládá na individualizaci, vypadají všichni na ulici stejně? René Girard říká, že je to vinou odpadnutí kánonů a tradic. Lidé mají strach a nevědí, co mají dělat, a tak se začnou opičit. Cesta konformity vede přes celebritizaci. Tomu nyní čelí všechny instituce. Církev ale ví, jak pracovat s tajemstvím. Alespoň teoreticky.

Jinak ten zmíněný vzdor polarizaci je naprosto klíčový. Jakmile by církev začala hrát hru některého z pólů, ztratí svou jedinečnost. A nejde jen o Rusko a Čínu. Vezměme si klimatickou krizi a to, s jakou bezmocí o ní dnes hovoříme. Stále chceme něčeho víc – víc slunce, víc větru, víc veganů. To je ta naše agrese ve vztahu ke světu: jsme uvězněni v jedné jediné kapitalistické logice, z níž se neumějí vymanit ani ti, kteří ji kritizují. A podle mě nejde ani tak o to, tuto logiku kritizovat nebo nekritizovat, ale zmnožovat přístupy ke světu. Nelze se ke všem oblastem lidského života a světa vztahovat stejně. A v tom nám může církev pomoci.

U klimatické krize mám na mysli Františkovo heslo „čas je více než prostor“. Říká nám to, že nemáme prostor opanovávat. Čas je niternost: máme proměňovat svůj postoj. Jinak odpovídat na přírodu a hledat nové cesty.

Bělohradský: Pro poválečné dějiny církve byl zásadním zlomem Druhý vatikánský koncil, kdy se církev smířila s tím, že historičnosti nelze uniknout, že naše porozumění slovu božímu je dějinně omezené, že církev a věřící jsou jedna historická obec spojená snahou porozumět „tady a teď“ sdělení, které není z tohoto světa. Kněz proto od té doby slouží mši obrácen čelem k věřícím; „rozumění“ nelze byrokraticky předepisovat, jen sdílet v pokoře.

Kardinál Beran na koncilu řekl, že svoboda názorů a svědomí není jen tolerance k omylu, ale základní lidské právo, bez něhož není „pravé víry“, protože vynucené přijetí víry proti vlastnímu svědomí je hřích. Jestliže přijmeme historickou situovanost slova božího, musíme uznat i nárok na svobodu názorů jako základní lidské právo.

Stejně jako pozemské lidstvo spojuje zkušenost historické relativnosti každého názoru, spojuje nás i to, že planeta Země je společný domov všech živých bytostí; lid boží je pozemský lid, proto je péče o Zemi jeho křesťanskou povinností – jak říká papež František v encyklice Fratelli tutti.

Bělohradský: To je jako s Windows 11. Bude nová verze, anebo už jenom updaty? Řekl bych, že křesťanství si vystačí s updaty; církevní byrokracie už jim neklade takový odpor jako dříve, dialog církve se společností je intenzivní. Třeba politické strany, jejichž dialog se společností je naopak slaboduchý, vypadají ve srovnání s církví jako mršiny zbylé po opadnutí záplav.

Matějčková: Křesťanství je příběh, který, byť je jedinečný svou historičností, tak má leccos společného s mýty, protože ty vyjadřují naše intuice a jsou ze své podstaty repetitivní. Stále si je převypravujeme. I křesťanský příběh se vypráví s různými důrazy – na matku, na Ježíše, Ježíše zmrtvýchvstalého, ukřižovaného anebo na Ježíše jako dítě. Nejde jinak než to stále updatovat. Byť křesťanství má i tu tezi, že může přijít něco zcela nového.