Brzy vyřešíme problém smrti, říká izraelský historik Yuval Noah Harari

Armáda i společnost čelí stejné zásadní otázce: Jak zorganizovat velkou skupinu lidí, kteří se neznají, a jak zařídit, aby její členové flexibilním způsobem spolupracovali. Mimo člověka se to dosud žádnému jinému druhu nepodařilo. Většina zvířat kooperuje jen v rámci úzké skupiny jedinců, kteří se navzájem intimně znají. Je jen málo druhů, mravenci, včely nebo termiti, kde se spolupracuje ve větším počtu, ale těm zase chybí ona flexibilita. Pokud se vynoří nové nebezpečí nebo nová příležitost, včely nedokážou svůj sociální systém přes noc přebudovat. Nemohou například popravit královnu a založit republiku. Zásadnější změny v jejich sociálním systému nastanou jenom tehdy, když prodělají genetické mutace nebo čelí opravdu velkým změnám svého životního prostředí.

Lidské armády a společnosti dominují planetě, protože dokázaly tento problém vyřešit. Armády mění své taktiky a strategie, společnosti obměňují svou politickou a ekonomickou strukturu. Všechno se to děje především díky naší představivosti. My lidé nemáme žádné „instinkty masové spolupráce“, pouze si dokážeme vymyslet příběhy o věcech existujících jen v naší fantazii – jako jsou bohové, národy, peníze nebo lidská práva – a tyto příběhy mezi sebou rozšířit. Když milióny lidí uvěří ve stejná fiktivní, imaginární vyprávění, chovají se pak podle stejných pravidel. Šimpanzi to nezvládnou. Nikdy nepřesvědčíte šimpanze, aby vám dal banán za příslib, že až zemře, půjde do šimpanzího nebe, kde za své dobré skutky dostane nekonečné množství banánů. A to je ten důvod, proč vládneme světu. A taky proč se pouze my pouštíme do džihádů a křížových výprav a vyhazujeme se jako sebevražední atentátníci do povětří.

V konvenčním válečnictví se snažíte dosáhnout svých politických cílů především tím, že způsobujete protivníkovi materiální škody a snižujete jeho schopnost vám ublížit. Zabijete spoustu vojáků, zničíte mnoho tanků, vybombardujete továrny a zlikvidujete mosty. V roce 1941 zaútočili Japonci na flotilu Spojených států na základně Pearl Harbor a většinu amerických lodí potopili. USA pak nemohly více než dva roky poslat do jihovýchodní Asie námořní sílu, což poskytlo Japoncům čas, aby většinu z tohoto území dobyli.

Naproti tomu hmotná škoda způsobená teroristy je minimální. Teroristé se obecně vyhýbají útokům na dobře ozbrojené cíle, soustředí se na ty „měkké“, civilní, ty se symbolickou hodnotou. Po teroristickém útoku zůstane nepříteli stejný počet vojáků, tanků a lodí jako předtím. Jeho komunikační sítě, jeho silnice a železnice zůstanou většinou netknuté. Teroristé však doufají, že vyvolají strach a zmatek, který přiměje jejich protivníky, aby svou nedotčenou sílu použili nesprávným způsobem. Počítají s tím, že jejich rozezlený nepřítel vyvolá daleko násilnější vojenskou a politickou bouři, než by se za jakýchkoli podmínek podařilo rozpoutat jim. A během každé bouře se stane spousta věcí, které nikdo neočekává. Přihodí se chyby, dojde k násilnostem, veřejnost začne váhat, rovnováha moci se vychýlí. Teroristé nedokážou odhadnout, co přijde, ale rozbouřené vody jim vyhovují mnohem více, než když je politické moře klidné.

Teroristé jsou jako ta moucha, která chce zničit obchod s porcelánem. Sama nedokáže rozbít ani čajový šálek. Takže co udělá? Najde býka, vleze mu do ucha, býk se rozzuří a zničí obchod. Právě to se stalo v poslední dekádě na Blízkém východě. Islámští fundamentalisté by sami nikdy nedokázali svrhnout Saddáma Husajna, Muammara Kaddáfího nebo Asadův režim. Zaútočili proto 11. září 2001 na newyorská dvojčata, Spojené státy se rozzuřily a zničily blízkovýchodní obchod s porcelánem za ně. Teroristé teď v těch troskách prosperují.

Skutečně by to bylo nejlepší. Klíč k tomu, aby se člověk stal úspěšným teroristou, je použít svou omezenou sílu k napadení cíle s tak velkou symbolickou hodnotou, že to lidé ignorovat nedokážou.

V průběhu historie se odehrála řada ekonomických, sociálních a politických revolucí. Jedna věc se ale nezměnila: samotné lidství. Stále máme stejné tělo a mysl jako naši předkové ze starověkého Egypta. V nadcházejících dekádách ale i naše těla a mysli projdou radikální revolucí. Lidé se budou chtít pomocí nových technologií povýšit na bohy, což myslím doslovně, ne metaforicky. Chystají se získat schopnosti, které se tradičně považovaly za božské. Brzy mohou být schopni navrhovat a vytvářet lidské bytosti, radikálně prodloužit délku svých životů. Těla a duše se stanou hlavními produkty ekonomiky 21. století. Revolučním potenciálem je změnit člověka jako takového, tím nejúžasnějším v budoucnosti nebudou nové kosmické lodě, ale bytosti, které s nimi budou létat. Vyústí to v nové příležitosti a také v nová nebezpečí. Nemá smysl se na to dívat s pesimismem či optimismem, musíme být realisté. Musíme pochopit, že se to doopravdy děje, že je to víc science než science fiction a že je nejvyšší čas, abychom o tom začali s veškerou vážností mluvit.

Náboženství není víra v bohy. Náboženství je jakýkoli systém lidských norem a hodnot, který je založený na víře v zákony, jež člověka přesahují. Když toto přijmete, pak nejzajímavějším místem dneška z náboženské perspektivy není Blízký východ, ale Silicon Valley, kde inženýři vytvářejí daleko víc než jen nová zařízení a algoritmy. Produkují další vlnu univerzálních náboženství. Techno-náboženství, která plní všechny druhy starých náboženských slibů už tady na zemi. Ať se jedná o štěstí, spravedlnost, prosperitu, věčný život. Vždyť i smrt jsme nedávno redefinovali na technický problém. Pravda, velmi komplikovaný. Ale už nepotřebujeme čekat na mesiáše, abychom překonali smrt. Bezpochyby to časem zvládne pár ajťáků v laboratoři. Google založil před dvěma roky pobočku s názvem Calico, jejímž úkolem je vyřešit právě problém smrti.

Samozřejmě, chystáme se získat božské schopnosti, ale vůbec netušíme, co s nimi. Od okamžiku, kdy se na Zemi objevil život, podléhal pravidlům přirozeného výběru. Navíc, i když nabíral sebepodivnější nebo sebebizarnější podoby, zůstával v hranicích organické říše. Ať už jste kaktus, nebo velryba, vznikl jste na organickém základě. Věda ale dnes život tlačí do říše anorganické. S pomocí genetického inženýrství, nanotechnologií a umělé inteligence mohou vědci navrhnout jedince, kyborgy, kteří v sobě kombinují organické a anorganické složky, nebo dokonce jedince zcela anorganické. Z této perspektivy není to, co se teď děje, jen další historickou událostí. Je to začátek zcela nové hry.

Jenže my stále netušíme, co s těmi obrovskými příležitostmi dělat. Rozumíme fyzice, chemii a biologii daleko lépe než kdykoli dříve, ale stále se neznáme. Kdybychom trávili víc času tím, že bychom pozorovali realitu v sobě, místo abychom se pokoušeli změnit realitu kolem nás, byli bychom šťastnějšími bytostmi a na světě by se žilo lépe.

Jsme daleko mocnější než kdykoli v minulosti a náš život je určitě pohodlnější. Přesto se dá pochybovat o tom, že jsme výrazně šťastnější. Ve srovnání s tím, o čem většina lidí dříve snila, žijeme v ráji. Z nějakého důvodu se ale jako v ráji necítíme. Jedno možné vysvětlení vězí v tom, že štěstí záleží ani ne tak na objektivních podmínkách jako na našem očekávání, které se neustále proměňuje. Když se věci zlepší, naše očekávání vzrostou a je zase o něco složitější je naplnit. Další teorie zní, že naše očekávání a naše štěstí jsou determinovány naším vnitřním biochemickým systémem. A náš biochemický systém nemá ve skutečnosti zájem, abychom byli šťastní. Vytvořil se během evoluce s cílem zvýšit naše šance na přežití a reprodukci. Ať už dosáhneme čehokoli, zůstáváme nespokojení, abychom měli motivaci dosáhnout něčeho víc. Naší základní reakcí na rozkoš není uspokojení, ale touha získat více rozkoše. To je důvod, proč bylo lidstvo tak úspěšné v dobývání světa a v získávání moci, ale nedokázalo tu moc přeměnit ve štěstí.