Článek
Jak jste s Michalem Bystrovem sestavovali album Příběhy písní?
U každé skladby jsme měli vždy k dispozici několik variant českých textů a volili jsme mezi nimi na základě jejich kvality a autentičnosti. Třeba k písni St. James Infirmary Blues existuje asi dvacet českých verzí, ale nejblíže originálu je málo známý text Lubomíra Dorůžky a Josefa Škvoreckého. Sáhli jsme po něm velice rádi, protože se stejně jako původní text s ničím nepárá, žádné zbytečné básnění, slova osekaná na kost. Na album ale přispěli i současní autoři. Michal Bystrov oslovil Jaromíra Nohavicu, aby nahrál svou verzi písně The Partisan, která sice působí jednoduše, ale vůbec jednoduchá není; je to poezie. A Radůza napsala dva texty, jeden pro sebe a jeden pro mě – tradicionál Tam za Cukrovou horou, který předtím počeštil už Jan Werich jako Za mořem piva.
Váš vlastní příspěvek Opilý Skot mi na té desce přijde jako jeden z textařsky nejzručnějších. Neměl jste chuť přebásnit víc skladeb?
I v nejhlubším létě se brodíme závějemi slov. Píšu málo, protože si říkám, proč k těm kvantům krásných vět přidávat ještě nějaké své zaumné. Na píseň The Scotsman jsem narazil čirou náhodou, když jsem na YouTube hledal různé varianty balady Loch Lomond, kterou jsme chtěli mít na desce – před námi ji nazpíval Waldemar Matuška a dělat něco po Waldovi je pěvecká sebevražda, takže jsme chtěli přijít s nějakou jinou verzí. A když jsem při hledání zakopl o tuhle irskou píseň o Skotovi, říkal jsem si, že ji tam musíme dát taky. Většina ostatních na našem albu je ponurá a tenhle popěvek má na závěr ukázat, že se na světě nedějí jenom smutné věci.
Už na svém albu Vítr z roku 1986 jste počeštil jednu píseň Krise Kristoffersona. Bylo tenkrát těžké udržovat si přehled o americké hudbě?
Kristoffersonovi vydal Supraphon v sedmdesátých letech průřezovou desku, kterou, tuším, sestavil znalec americké country Mirek Černý. Velice mě oslovila, říkal jsem si, že Kristofferson zpívá ještě hůř než já, a přitom ho zná celý svět. Pátral jsem po dalších jeho albech na dovolené v Jugoslávii, takže jsem přetrpěl hodiny v chorvatských prodejnách gramodesek, kde nehrálo nic než ty jejich Dubrovački Trubaduri, a nakonec jsem tam místo Kristoffersona objevil alespoň Willieho Nelsona. Taky jsem psal tetě do západního Německa, aby mi poslala nějakou Kristoffersonovu desku, ale ona to popletla a poslala mi popového zpěváka Christophera Crosse.
Jak to tehdy bylo s autorskými právy, když jste chtěl nahrát skladbu nějakého amerického písničkáře?
Ochranný svaz autorský sice měl už tenkrát kontakty na západní nahrávací společnosti, ale pravděpodobně na nějaká práva kašlal, takže v té době se to vůbec neřešilo. Zato když jsme dělali převzaté věci po revoluci, bývaly to těžké bitvy. Píseň, jak mi bylo řečeno, musíte přeložit, nahrát, potom se český text znovu přeloží do angličtiny a to všechno se pošle k posouzení autorovu agentovi.
Jaká další hudba vás zamlada ovlivnila?
V šedesátých letech jsem začínal s bigbítem, hrál jsem v jedné kapele místního formátu, než jsem si uvědomil, že to svým hlasem neuzpívám. Beatles a Rolling Stones komunisti nedokázali odfiltrovat, takže se tenkrát všude samospádem zakládaly bigbítové skupiny – já bydlel v domě o deseti patrech a v každém patře vznikly minimálně dvě. Každý, kdo splašil elektrickou kytaru, nebo aspoň snímač na španělku a diodový výstup na rádio, hned hobloval Please Please Me. To už jsem i čundroval a nějakou dobu jsem to měl tak napůl. Miloval jsem Joan Baezovou. Ta u nás směla vycházet, protože byla podle mínění tehdejší nomenklatury pokroková – nakonec se jim to vymstilo, když ta pokroková zpěvačka na koncertu v Bratislavě propašovala na pódium jako nosiče kytary Václava Havla. S obdivem jsem poslouchal Boba Dylana, ten byl taky pokrokový, „protestsongový“, a tudíž u nás dostupný.
Jednu jeho píseň jste dokonce později počeštil na albu Dylanovky…
Dělal jsem jich víc, ale Simple Twist of Fate byla jediná, kde jsem se držel originálu, v ostatních jsem si řešil své věci. Robert Křesťan, který přišel s nápadem Dylanovky udělat, mi ale zepsul i tenhle text, že původní prý je o něčem jiném, o „jednoduchých zvratech osudu“, a ne o tom, že „jak mlýn se točí svět“. Já řekl, no dobře, ale když já potřebuju, aby to znělo pěkně česky…
Kteří textaři počešťující zahraniční písně jsou vaši oblíbení? Na svém prvním albu Rosa na kolejích v jedné skladbě zmiňujete jako nedostižného Josefa Kainara…
Je jich hodně, v téhle oblasti na blbce nenarazíte. Z překladatelů mám nejradši Michala Bukoviče, Vladimíra Poštulku a samozřejmě Zdeňka Rytíře. Výborní byli i Dorůžka se Škvoreckým, které jsem zmínil na začátku. Mně to jejich Blues špitálu sv. Jakuba, které jsme zařadili do Příběhů písní, nepřipadalo vyloženě jako vysoká poezie, ale uvědomme si, že tou nebyly ani americké originály, pánové se pravděpodobně drželi původního duchu. Nicméně americké tradicionály samozřejmě překládali i ryzí básníci jako Kainar nebo Josef Hiršal.
Bavíme se hlavně o přejímání cizích písní, ale co vaše vlastní tvorba? Od vašeho posledního autorského alba Pískoviště uplynulo skoro dvacet let…
Člověk píše, když cítí, že to musí ven. A já jsem zklidněný. Ne že bych měl dojem, že mám všechno hotovo, ale nijak na to netlačím. Zamlada jsem měl pocit, že musím dobýt svět – teď si svět jenom užívám, dokud to ještě jde. Někteří autoři nemůžou žít jediný den, aby nenapsali aspoň čárku. Takový Honza Nedvěd v devět ráno přišel do svého ateliéru a do čtyř odpoledne tvořil. Nejhorší bylo, že když jsme spolu jeli na koncert, pouštěl si to cestou všechno z kazeťáku.
Takže žádné autorské ambice už nemáte?
Má jediná ambice je dělat to pořád dobře, nebo v ideálním případě ještě líp. Je neskutečné vidět a slyšet, jak hrají dnešní mladí, jak jsou technicky vybavení, jak rozumějí tomu, co dělají. Takže asi jediný důvod, proč mě lidi ještě dneska chtějí poslouchat, bude to, že snad trochu rozumím světu. Protože to se nedá naučit, to se musí odžít.
