Článek
João Guimarães Rosa (1908 až 1967) patří ke stálicím světové literatury a má mnoho čtenářů i v Česku. Jeho knihy se u nás vydávají dokonce v přepracovaných překladech, jak tomu bylo u jeho nejdůležitějšího románu Velká divočina: cesty, tak i u nového překladu Rosovy novely Dál – dál a dál (přeložila Vlasta Dufková, Torst 2010), která u nás vyšla poprvé už v roce 1982.
Rosův život byl sám o sobě dobrodružným a napínavým románem. I když on ho označoval za „takový obyčejný“. Pojďme se tedy podívat, jak „takový obyčejný život“ může v Brazílii vypadat: Musíte se například zůčastnit občanské války, v níž João Guimarães Rosa bojoval ve třicátých letech minulého století. Bojujete na straně povstalců, když ale nelze tolerovat jejich výstřelky, bojujete proti nim. Také vystudujete medicínu a působíte na brazilském venkově nebo jako vojenský lékař. Potom se můžete stát generálním konzulem v nacistickém Německu, zachránit mnoho Židů tím, že jim získáte víza, aby vás pak za to nacisti vyhostili. Kromě toho jste zdatným znalcem krav, honákem a taky úspěšným spisovatelem, který vydělává podle vlastních slov „hromady peněz“, a kritici, překladatelé a fanoušci na počest vašeho díla dodnes pořádají světové kongresy. A aby toho nebylo málo a tento „úplně obyčejný život“ byl dovršen, měli byste se jako tenhle brazilský spisovatel naučit alespoň pár jazyků.
To je důležité, protože jak vášnivý polyglot Rosa říkával: „Charakter člověka se velmi snadno pozná podle jeho vztahu k jazyku.“ Aktivně ovládal šest řečí, ale uměl číst i v dalších čtrnácti. Pro své překladatele pak dokonce vydal speciální knihu, v níž jim vysvětloval zvláštnosti svého svébytného literárního jazyka oplývajícího učenými výrazy stejně jako poezií nebo hovorovými dialekty brazilské pustiny zvané sertao. Jeho slavný výrok „Můj svět spoluvytváří také diplomacie, zkušenost s koňmi, kravami, náboženstvími a jazyky.“ je zjevně nejvýstižnější interpretací Rosova díla.
A interpretace toto dílo nabízí tak krkolomné, že leckdy při jejich četbě člověk nepochybuje o tom, že Rosovi vykladači požili nějakou silnou drogu z brazilského vnitrozemí. Jedni hledají svatý grál, jiným připadají texty přísně hermetické a jsou i tací, kteří autora považují za mistra zenových koanů.
V novele Dál – dál a dál je přítomný hlavně svět drsných honáků z brazilského vnitrozemí. Hlavní hrdina Soropita cestuje za svými záležitostmi, pozoruje nádheru přírody, vychutnává si klid putování a návrat ke své ženě, krasavici Doraldě. Přestože se kochá svým vnitřním klidem a štěstím, tím, že svým dobrým sousedům povypráví rozhlasový seriál, který slyšel v civilizaci, a předá jeho příběh dál – dál a dál, na nejskrytějším místě své duše je pořád ve střehu. O po zuby ozbrojeném Soropitovi zpočátku nevíme, jestli je to zabiják, zbojník, honák nebo statkář. A nedozvíme se to vlastně vůbec, byť je jeho osud po kouscích odhalován v klepech honáků, které ale ani nejsou klepy, jen představy, jež se o možných pomluvách honí Soropitovi v hlavě. Jeho žena je další strunou napětí, je to bývalá prostitutka Lili, do níž se Soropita zamiloval a odvedl si ji, aby s ní poklidně, prostě a láskyplně žil.
Jenže i když je mu jedno, co si lidé povídají, pořád ho pohání a popichuje ďábel vlastních představ. Nakonec ale „v okrsku věčnosti, samoty“, jímž je brazilská pustina sertão, pochopí, že Doralda, jeho štěstí, statek a dobří sousedé, nic z toho že se nestane skutečným, dokud on sám nepřijme dvojí tíhu – tíhu své vlastní minulosti a tíhu minulosti své ženy.
Rozhodli se oba dva být někým jiným, zamilovali se do sebe ve veřejném domě a hodili své dvě černé minulosti za hlavu. „A ještě silněji ostřejší než žádost těla byla ta beztížná touha, potřeba nacházet možnost pěkného líce na rubu těch nejohavnějších věcí.“ Soropita ale najednou po setkání se starým kamarádem, jehož pozve domů, neví, kde leží hranice cti, dobra nebo zla. „Soropita se nevyznal ani v sobě, ani v nikom jiném, srdce mu tolik bušilo.“ Svádí o poznání přetěžký vnitřní boj. Sestupuje do svého dantovského pekla, aby si sám pro sebe definoval morálku, svou „lidskost bez falše“. Nakonec začíná chápat, že „jedině v samotě se dá přijít na to, že ďábel není“.
Tato krátká próza je fantastickým koncertem jazyka, a to i díky nesmírné péči věnované českému překladu. Ten je vždycky přibližný, podle slov Rosy totiž v sobě „každý jazyk uchovává pravdu, která je nepřeložitelná“. Přesto se někdy povedou tzv. kongeniální překlady, v nichž zní stejné emocionální struny jako v originále. A jak původní překlad Pavly Lidmilové, jež Rosu pro nás objevila, tak současný překlad Vlasty Dufkové jsou toho důkazem. Sám Rosa se považoval za „vypravěče kritických vyprávěnek“. Stejně jako honáci a staří lidé v sertão miloval vyprávění historek, povídaček a nejrůznějších legend. Všechno tohle však také pečlivě studoval, byl to stejnou měrou vědec jako geniální básník prózy. Největším přínosem jeho knih však zůstává cenná zkušenost, že lze napsat prózu dokonalou obsahem i formou, v níž si podává ruku dobrodružství s krásou rytmu slov a přesností metafor. Sám Rosa si přál psát takové knihy, „které by byly ještě pozítří k přečtení“. Což se nepochybně tomuto brazilskému Dantovi povedlo.
