Článek
Proč jste si pro svůj film „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ vybral zrovna téma rumunských masakrů za druhé světové války?
Protože se o nich v mé generaci ani v těch starších moc nemluví. Za mě se historie ve školách vykládala z nacionalistického pohledu, a tak jsem si i já musel temné stránky rumunských dějin dostudovat až později. A v jednu chvíli mě napadlo, proč o nich, a hlavně o našem dnešním přístupu k nim, nenatočit film.
Vycházejí o rumunských zločinech na Židech u vás třeba historiografické publikace?
Naší nacistickou epizodou se zabývá čím dál víc knih. Myslím, že se rumunská společnost přestává těchto citlivých témat bát. I oficiálně se stát ke zločinům na Židech přihlásil. Zároveň ale vzniká víc a víc nacionalistické literatury, která roli Rumunska velebí, ať už se podílelo na čemkoliv. A samozřejmě se tyto tendence, stejně jako jinde v Evropě, objevují i v politice. To vy znáte taky, ne? Máte toho japonského chlapíka.
Tomia Okamuru.
Ano – Okamuru. Takže víte, o čem mluvím. Abych vám dal příklad: Máme u nás jedno kino, patří do sítě Europa Cinemas. A protože se v Rumunsku zvedla vlna xenofobních protestů proti filmům s gay tematikou, i tohle kino teď odmítlo promítat jednu lesbickou romanci. Jen aby se nikoho nedotklo. Ale to se dnes děje všude – v Polsku, Maďarsku. U nás tyhle fašistické tendence na chvíli zmizely v době, kdy jsme usilovali o vstup do Evropské unie. Ještě pár let po vstupu v roce 2007 byl klid. Ale pak se podobné nálady začaly krůček po krůčku zase vracet.
Jaký obraz má dnes v Rumunsku lídr země za druhé světové války maršál Antonescu?
Podívejte, ukážu vám to na mobilu. Tenhle časopis je teď k dostání ve všech trafikách. Vidíte? Antonescu a článek, který ho oslavuje. Aplikace Google Maps vám najde ulice a náměstí, které jsou po něm dodnes pojmenované – byť jich většina zmizela při námluvách s EU. Antonescu je mnohými pořád považován za válečného hrdinu, který bojoval proti Sovětskému svazu. Byla to výrazná, vznešená figura, nenechal se zkorumpovat. Jenom prostě stál za masakry sovětských Židů. Ale tohle jako by nebylo důležité, vždycky se dá najít nějaká výmluva, že to patřilo k válce, že o tom nevěděl a tak dále. Hlavní je, že je vzorem silného lídra, autority, která by i dnes mohla v zemi takzvaně udělat pořádek.
Proč jste si vybral pro svůj snímek, natočený mimochodem v české koprodukci, tak ojedinělou formu, kdy si zahráváte s někdy až dokumentárními prvky?
Snažil jsem se využívat co nejvíc různých specificky filmových postupů, abych se maximálně odlišil od přístupu historických knih. Aby mi forma pomohla přemýšlet o dějinách jinak, než jak o nich přemýšlejí spisovatelé i historikové.
Vaše hlavní hrdinka Mariana je současná konceptuální umělkyně. Umožňuje nám umění podívat se na historii pravdivěji?
Umění je občas opravdu tím nejlepším způsobem, jak jistá témata uchopit. Tolstoj určitě zpracoval Napoleonovo ruské tažení lépe než všichni historici – ne že bych se chtěl přirovnávat k Tolstému. Ale může to být samozřejmě taky naopak. I to se v mém filmu řeší.
Judeho film „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ měl ve Varech světovou premiéru.
Já už pár snímků, v nichž jsem se ohlížel do historie, natočil. A obvykle první otázka z publika po promítání zní, jestli můj film pomůže něco změnit. A když odpovím, že ne, zeptají se mě, proč jsem ho tedy dělal. A já nevím, co na to říct. Spielberg po Schindlerově seznamu prohlašoval, že ho natočil, aby se už nikdy nezopakovaly hrůzy holocaustu. Zní to pěkně, vznešeně, humanisticky, jenže já tomu, že film tak může zafungovat, moc nevěřím.
Souhlasíte s jednou ze svých postav, že si vybíráme z historie jen ty masakry, které se nám zrovna hodí?
Určitě. Já ostatně taky dostávám otázky, proč jsem si pro svůj nový film nezvolil některý ze zločinů, které spáchali naopak Sověti na Rumunech. A mám na to jednoduchou odpověď: když jste jako společnost v určitý historický okamžik obětí a spravedlnost pachatele potrestá, je nebezpečné pokoušet se ty rány dál jitřit. Často to vede k nenávisti. Jako když dnes muslimové neustále zmiňují křížové výpravy. Proto je myslím důležitější připomínat ty historické události, v nichž nejsme za oběti, ale za pachatele. Je to pro společnost zdravější. Kdybych byl Čech, netočil bych filmy o nacistických zločinech, ale o tom, jak Češi vraždili německé civilisty po válce, třeba o brněnském pochodu smrti.
Proč máte rád německého filosofa Waltera Benjamina?
Je pravda, že můj film z něj hodně vychází. Líbí se mi jeho metafora anděla dějin, který by rád vyléčil naše bolavé rány, ale vichr pokroku mu láme křídla a on jenom bezmocně sleduje, jak se mu všechno to harampádí, zátěž minulých dob, hromadí před očima. Benjamin tím skvěle vyjádřil pocit bezmocnosti, kdy nemůžeme změnit vlastní dějiny. Ve svých textech taky píše o tom, že minulost lze do hloubky pochopit jen tehdy, pokud ji nějak spojíme s tím, co sami žijeme, s něčím z přítomnosti. Přesně o to se snaží hrdinka mého filmu.
Na konci, když vidí, že se diváci nedokážou napojit na její pouliční inscenaci rumunských masakrů, povzdychne si Mariana nad nedostatkem lidské empatie. Skoro to vypadá, jako by byl tento nedostatek historickou konstantou. A jako by bylo konstantou i nebezpečí, které z něj plyne.
Možná prostě tu inscenaci udělala špatně. Nesměšujme názor postav s názorem filmu. Empatie je ale určitě důležitá, pomáhá nám žít jeden s druhým, aniž bychom se pozabíjeli, podívat se na věci jinýma očima. Zda je její nedostatek antropologickou konstantou, nevím, to se zeptejte nějakého vědce, já jsem jenom filmař.
Může právě umění míru empatie v člověku aspoň trochu zvýšit? Třeba tady na festivalu, kde lze zhlédnout filmy z různých kultur a koutů světa?
Možná nepřímo. Před pár lety, když panovala bezprostřední hrozba konfliktu mezi Spojenými státy a Íránem, pustil jistý profesor na americké univerzitě studentům jeden z výborných filmů íránského režiséra Abbáse Kiarostamího. A reakce těch studentů byla logická: Kdybychom bombardovali Írán, znamená to přece, že budeme házet bomby i na Kiarostamího a jeho herce! O České republice a Češích nevím skoro nic, ale četl jsem knihy od Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Ivana Klímy, viděl filmy Jana Němce, Věry Chytilové, Ivana Passera, Miloše Formana, znám The Plastic People of the Universe a Karla Gotta. A i to málo by mi snad zabránilo házet na vás bomby, kdybych se jednou nedej bože stal rumunským diktátorem. Takže ano, umění v tomhle může být užitečné.
