Blíží se další doba ledová, říká archeolog, geolog a antropolog Petr Šída

V knihách Y. N. Harariho, Roberta Sapolskyho nebo Rutgera Bregmana se dočteme, že přechodem od společenství lovců a sběračů k usedlé, zemědělské společnosti skončilo období relativně spokojeného, mírumilovného rovnostářství a nastala éra ohrad, zdí, měst, monoteistických náboženství, autoritářských vládců, jejich vojsk a obecně pak nejrůznějších nerovností. Co si o takové tezi myslíte vy?

Přitažlivost tohoto tématu je zakotvena v naší podvědomé touze po ráji, který jsme ztratili. Slovy Franka Herberta, autory ságy Duna, „lidé touží po návratu do idealizované minulosti, což je ale minulost, která ve skutečnosti nikdy neexistovala“.

Evoluce – a je jedno, zda biologická, či kulturní – vás staví před řetězec drobných kauzalit a vaší jedinou snahou je přežít. Nikdy netušíte, kam vás sled nahodilých kauzalit zavede za pár let, o tisíciletích nemluvě. Z evolučního hlediska přežívá ta nejefektivnější strategie. A ve specifických podmínkách počátku dnešního interglaciálu bylo zemědělství na mnoha místech jedinou možnou strategií. Je přitom příznačné, že se přechod k němu neudál na jednom místě, ale stal se obecným trendem.

Člověk se dnes jako druh dostal na úroveň, kdy je schopen ve velkém řídit svou adaptabilitu pomocí kultury, přesto ale nedokáže dohlédnout důsledků jednoduchých změn do daleké budoucnosti. Svou biologickou evoluci bychom teoreticky byli dnes už schopni řídit také, ale přesně z tohoto důvodu to neděláme: krok, který se v kontextu okamžiku jeví logicky, se za několik generací může projevit nezamýšleným zničujícím efektem.

Nedělejme si iluze, že společnost lovců a sběračů byla dokonalá, byli to stále lidé s lidskými vlastnostmi a v okamžiku krize zdrojů se jistě projevily i ty negativní. A jako druh byli lovci a sběrači vždy ohroženi vyhynutím.

V otázce zdůrazňujete negativa, která zemědělskou společnost provází, ale co pozitiva? Aristotelés, Leonardo da Vinci, Einstein, Gándhí, Hawking? Uvědomme si, co vše by nebylo. A jednou z nejvýznamnějších věcí je naše schopnost expandovat do vesmíru. Je to poprvé, co se vyšší život na planetě Zemi může vydat mimo vlastní domov a přežít tam. Z evolučního hlediska je to stejný krok, jako když se život vydal z moře na souš.

Jestli něco o evoluci života víme, je to fakt, že se život snaží proniknout do všech myslitelných i nemyslitelných nik, jež se mu otevírají. Ne nadarmo je možné život chápat jako parazita entropie. Z tohoto hlediska je zvládnutí zemědělství jen využití nabízené životní niky.

Myslím, že zmínění autoři nechtějí říct, že naši předci měli na výběr, spíše se zamýšlejí nad alternativami uspořádání společnosti. Dá se tedy alespoň říct, jestli byli prehistoričtí lovci a sběrači opravdu rovnostářští a bylo mezi nimi méně skupinového násilí?

Když je nutné zvládnout odnést všechno, co vlastníte, na zádech, tak ani mnoho na výběr není. Ale pozor, nejde o rovnostářství, jak bychom si jej mohli představovat z dnešního pohledu. Lidé si jistě musí být absolutně rovni v právech a povinnostech, ale nejsou a nikdy si nebudou rovni ve schopnostech. Skvělý lovec nebo šaman tak jistě byli společností ceněni mnohem více než lenošivý nešika. A i společnost s mizivým hmotným majetkem dokáže schopnosti ocenit prestiží.

To ovšem neznamená, že by všichni lovci a sběrači byli chudí. V jejich historii vidíme okamžiky, kdy se některé skupiny dostaly do fáze blahobytu, který jim umožnil se trvale usadit a hromadit majetek. To s sebou neslo někdy až bizarní rituály mající za cíl jeho redistribuci, jako je potlach u severoamerických indiánů.

Skupinové násilí běžné patrně nebylo, ale nejde ani tvrdit, že neexistovalo. U společnosti s tak nízkou hustotou populace je setkání s cizí skupinou spíše radost než stres, můžete směňovat komodity i příběhy – a ani míšení genofondu není jinak možné.

Je tu ovšem jedno velké ale: pokud se jednotlivé skupiny dostanou do stresu v důsledku nedostatku zdrojů, pak zákonitě boj o zdroje nastane. Vidíme to u lidoopů, archaických lidí, zemědělců a koneckonců každá válka posledních staletí byla i přes vznosné proklamace vždy jenom soubojem o zdroje.

Ještě jednu poznámku: řečené platí pro nás, moderní lidi, které alespoň částečně můžeme studovat antropologickými metodami. Jakmile bychom šli v čase dál a dál do minulosti, i to málo jistoty, co máme, zmizí v temnotě dějin: o neandertálcích jsme schopni s jistotou potvrdit minimum z toho, co víme o moderních lidech.

Lze říct, jakým způsobem prehistoričtí lovci a sběrači ovlivňovali své životní prostředí? Tradiční představa je, že žili „v harmonii s přírodou“, zároveň se jim ale připisují i výraznější zásahy do krajiny. Začal tedy antropocén už v pravěku?

Harmonie s přírodou je ušlechtilý mýtus a neřídí se jím ani sama příroda. Rostliny jsou schopny vést brutální chemické války o dominanci v prostoru. Zvířata loví, co spotřebují, ale jen proto, že existují mechanismy zpětné vazby, které jim nic jiného nedovolí; pokud se rovnováha naruší, lze se stát svědky zvířecích apokalyps.

S jistotou můžeme o moderních lidech mluvit v posledních 75 tisících letech. Při výbuchu supervulkánu Toba moderní lidé nevymřeli jen díky tomu, že se v jižní Africe naučili být nevybíraví. Z lovců se stali oportunističtí všesběrači, všerybáři a všelovci. To je strategie z nouze, kterou do té doby nevidíme, ale ukázala se být neskutečně účinnou a mimo jiné předznamenala vznik zemědělství. Pokud by moderní lidé nezvládli tuto potravní všestrannost, patrně by se zemědělci nikdy nestali.

S migrací moderního člověka mimo Afriku před 60 tisíci lety sledujeme všude v pralesním pásmu nárůst četnosti požárů. Lidé si okolní ekosystémy začali uzpůsobovat. U nás to vidíme na intenzivních zásazích do ekosystémů staršího holocénu – současné doby meziledové. I zde se lovci vypořádávají s lesem a ten hoří a hoří. Paseky a požárové holiny jsou totiž produktivnější, ať už jde o biomasu, či zvěř.

Na některých místech Severní Ameriky takovýto požárový management vytvořil stabilní mozaikovité lesy, které přirozeně takřka nehořely. Vyhlášení národních parků a zákaz zakládání požárů pak ale vedly k tomu, že lesy hoří samovolně a každý požár je řádově ničivější než ty malé.

Takže ano, co se týče ekosystémového managementu, antropocén začal velice dávno a představa, že někde ve střední Evropě kolem sebe máme přírodní les, je naprosto lichá.

A co často zmiňované vyhubení velkých savců pravěkými lovci?

S vyhynutím megafauny je to patrně mnohem složitější a člověk je spíše spolupachatel, než že bychom jej mohli uznat vinným v plném rozsahu. Na mnoha místech začíná megafauna mizet dávno předtím, než mohl člověk výrazněji zasáhnout. Prvním hřebíčkem do rakve byl nejspíše zmíněný výbuch Toby, který uspíšil nástup vrcholu doby ledové. Na pokraji vyhynutí se neocitli jen moderní lidé, ale i populace asijských tygrů a slonů a nejspíše většina větších savců, včetně neandertálců.

Samozřejmě: intenzivní lov, který moderní lidé praktikovali v Eurasii, jistě evoluční vyhlídky zdejší megafauny nezvedl. Výrazným faktorem mohlo být i to, že zatím poslední doba ledová byla abnormálně dlouhá: o 20 tisíc let delší než ty předchozí.

To vše samo o sobě by ale nejspíše k hromadnému vymírání nevedlo. Třeba populace moderních lidí v Severní Americe byla na konci doby ledové tak malá, že nemohla do populace mamutů a dalších velkých savců nijak významně zasáhnout, a přesto zde megafauna vymřela, a to dokonce nejrychleji na světě.

Vysvětlením by mohla být teorie, která ještě nedávno fungovala jen na okraji vědy. Počítá s dopadem velkého železného meteoritu do prostoru Grónska na počátku velmi výrazného ochlazení, které nazýváme mladý dryas. To přichází před zhruba 13 tisíci lety a na 1500 let doslova zamrazí počátek současného interglaciálu.

Velkou nevýhodou teorie, kterou všichni kritici rádi vystavovali na odiv, bylo, že nebyl znám takto mladý kráter. Donedávna. Před několika lety byl však jeden objeven pod ledovcem Hiawatha v severním Grónsku, má průměr 31 kilometrů a odpovídá zhruba kilometrovému tělesu. Aby toho nebylo málo, v inkriminovaném okamžiku nacházíme po Severní Americe stopy doslova spálené země a velmi podezřelá je i koncentrace niklu, iridia a dalších částic tak vzácných na Zemi a tak běžných v železoniklových meteoritech.

Zatímco v Americe by působil primárně efekt výbuchu, a proto zde megafauna i lidé vymřou hned, v Eurasii se projevil spíše efekt dlouhodobého ochlazení.

Představte si, že jste sob nebo mamut a že místa, kde jste do té doby i pod silným tlakem lidí přežíval, se začnou s koncem doby ledové oteplovat. Váš instinkt vám zavelí se s postupujícím oteplením posouvat na sever, abyste si udrželi podmínky, které k životu potřebujete. Jenže ta místa, která měla být tak akorát, najednou zamrznou a není cesty zpět. Už tak oslabený druh živoří ještě více.

Sobi tím ve většině populace přišli o schopnost trávit trávu, což byla jejich běžná potrava, a dodnes se živí lišejníky. Mamuti živořili na severu Sibiře, až se poslední jedinci velikosti dnešního poníka dožili našeho neolitu, aby nakonec zcela zmizeli ze scény.

V textu o evoluci lidského přizpůsobení ve sborníku Antropocén pokládáte otázku, „kam celý tento proces směřuje“. Můžete nastínit svou představu budoucího vývoje lidstva?

Vyhlídky nemáme nijak skvělé, ovšem ne kvůli oteplování, které se dnes skloňuje, ale přesně naopak. Současné oteplování je výzva, z dlouhodobého hlediska nás však mnohem více ohrožuje počínající další doba ledová. Jistě, oteplování se děje tady a teď, počátek doby ledové přijde v řádu tisíců let. Jenže poslední tři tisíce let vývoje klimatu jsou ve znamení střídání teplých a studenějších oscilací. Každá další je vždy studenější než ta předchozí. Všichni si asi ze školy vybaví pojem malá doba ledová. To je právě jedna z oscilací probíhající v 15. až 18. století. A nebyla to století nijak příjemná.

Zákonitě přijde další studená oscilace, ne za tisíc let, ale do nějakých 150 až 200 let. Nebude to ještě doba ledová, ale bude to jako 17. či 18. století, spíše horší. Otázka kolem globálního oteplování by tak možná neměla být postavena, jak jej zastavit, ale – bude tohle oteplování stačit?

Nesdílíte tedy obavy z klimatické krize způsobené oteplováním planety?

Sdílím, nechci vypadat jako popírač, jen je třeba si uvědomit, že problém je mnohem komplexnější a lidský vliv je pouze jedna proměnná. Současný přístup nepřímo vyvolává dojem, že když odstraníme lidské emise, vše se nakonec vrátí do starých dobrých klidných let klimatu poloviny 20. století. Ale tak tomu není, klima se mění, měnilo a měnit bude. Jediná cesta je adaptace a je evidentní, že fosilní paliva jsou a vždy byla cestou s jasně daným koncem; jednoho dne dojdou a nebudou.

Jedinou možností, jak jako civilizace nezkolabovat, je najít zdroj čisté a relativně levné energie, která bude dostatečně stabilní, a hlavně obecně dostupná bez hrozby, že dojde. V tu chvíli budeme schopni adaptace na vzestup i pokles teplot, budeme technologicky soběstační.

Fosilní zdroje nám daly možnost dosáhnout technologické úrovně, na které toho jsme schopni. Kdyby nedošlo k jejich využití, mohli jsme ještě další dva tři tisíce let fungovat na úrovni středověku. Jenže pak by možná už mohlo být pozdě a jako civilizace bychom nebyli takto rozvinuté technologie schopni včas vyvinout.

Pokrok vědy je závislý na počtu lidí i celkovém rozvoji společnosti: v 16. století dělalo špičkovou vědu několik lidí na planetě, dnes to jsou miliony.

K čemu naopak jsem a vždy budu kritický, je snaha arbitrárně rozhodnout, která technologická řešení upřednostníme před jinými bez ohledu na to, zda nemají sama o sobě nějaká negativa. Od biopaliv pěstovaných na polích s extrémními nároky na fosilní zdroje až po přehlížení dopadů těžby kovů pro fotovoltaiku, větrné elektrárny a hlavně baterie.

Proč je ochlazení do doby ledové horší než oteplování?

Rostliny se s vyšší teplotou srovnají velmi dobře, když jim zajistíte dostatek vody, ale s chladem nelze udělat nic. A ono nejde jen o chlad, ale hlavně o všudypřítomné sucho. Dohromady je to vražedná kombinace. Počátky všech předchozích glaciálů vlastně nebyly tak strašné, co se týče teplot, v teplejších oscilacích zde vznikaly dokonce černozemě, ale byly velmi suché, oproti dnešku se nárůst kontinentality postaral o pokles srážek na třetinu. A to byl teprve počátek trvající třicet tisíc let, dalších padesát tisíc let bylo mnohem horších.

Je zajímavé, že některé jevy dnes běžně připisované globálnímu oteplování – jako je například vysychání Sahelu – mají ve skutečnosti původ právě v dějích souvisejících se začátkem další doby ledové. Doba ledová je krušná tím, že i tropy jsou extrémně nehostinné, tropický prales se zmenší na procenta své původní plochy a obrovsky se rozroste poušť.

Je tedy evidentní, že v horizontu několika tisíc let budeme čelit problému se studenou a suchou planetou. Poslední zhruba tři miliony let řešíme obdobné problémy technologiemi. Ať už to bylo štípání kamene, vynález obydlí, oděvu, nebo zemědělství, vždy šlo o technologické reakce lidí na proměnu podmínek. Jediným řešením do budoucna je v tomto směru zajistit stabilní dlouhodobý zdroj energie a na něj navázané technologií udržované zemědělství – tedy de facto obří skleníky.

Jako fanda kosmonautiky jsem se mnohokrát setkal s názorem, který se zdá být neprůstřelný: Proč bychom měli řešit vesmír a nějakou kolonizaci Marsu, když nejsme schopni vyřešit problémy na Zemi? Nebylo by lépe využít ty miliardy třeba na hlad v Africe? Odpovídám jednoznačně – ne. Kolonizace Marsu je o velmi složitém komplexu úloh, který můžeme zjednodušeně shrnout takto: je třeba vyřešit přežití člověka pomocí umělých ekosystémů v podmínkách zamrzlé planety bez fosilních zdrojů energie. Není to náhodou něco, co by nás dokázalo připravit na naši dobu ledovou?

Kolonizace vesmíru má samozřejmě i další pozitiva – mimo jiné živočišnému druhu, který ji zvládne, nehrozí vyhynutí v důsledku srážky s meteoritem, sopečného výbuchu nebo třeba obyčejné hlouposti.

Do jaké míry má tedy lidstvo na výběr, do jaké míry máme moc nad vlastním vývojem? Neolitickou revoluci jsme si vybrat nemohli, máme tedy šanci dělat volby ve vztahu k budoucnosti?

Obávám se, že jediná volba, kterou reálně máme, je, zda budeme zvídaví a půjdeme v poznání stále dál, nebo se uzavřeme do sebe a budeme stagnovat. První cesta nemůže zaručit úspěch, může selhat, ale je to jediná možnost, jak se posunout, i když absolutně nevíme, kam nás zavede. Druhá cesta je selhání od samého počátku, nikam nevede a vést nemůže.

Mějme to na paměti pokaždé, když se budeme ptát, zda nám prohloubení poznání k něčemu je – a je jedno, jde-li o fyziku, lékařství, nebo teorii divadla. Objevy nejde naplánovat dopředu a ty skutečně průlomové jsou více než dílem jedinců o celkovém nastavení společnosti. Nikdy nevíme, jaký nepodstatný detail nakonec povede k tomu, že si génius uvědomí svou genialitu a přetaví ji do objevu, který nás všechny posune.