Bílá místa dějin naší filosofie. Esej Petra Jemelky

Ani zde bychom se neměli spokojit se zjednodušujícím hodnoticím schematismem v pohledu na předlistopadové období. Je myslím nezbytné pokračovat v historiografické analýze nejnovějších dějin našeho (tedy českého a slovenského) filosofického myšlení. A to i přes některá na první pohled znepokojivá zjištění a korekce výchozích axiomů.

Je jistě otázkou, zda toto úsilí může přinášet nějaká zajímavá, a především podstatná zjištění. Zda je vůbec k něčemu dobré. Jestli by nebylo vhodnější dělat ve filosofii „něco užitečnějšího“ a jednou provždy naši předlistopadovou filosofickou produkci umístit do dvou šanonů s nápisem Vyřízeno. V prvním by se nacházelo jako zcela bezcenné to, co smělo za minulého režimu oficiálně vyjít; v druhém by pak byla tvorba neoficiální (opoziční, samizdatová) čítankově označená (ovšem bez bližší konkretizace) jako zásadní inspirace sametové revoluce.

K odpovědi na otázku po smyslu důkladnějšího zkoumání různých stránek historie naší duchovní kultury nás přivede obecnější poznámka o problematice reflexe minulosti vůbec. U připomínaných historických událostí, a především v podobách hodnocení jejich významu totiž můžeme odhalit jistou selekci, která se projevuje někdy až úmorným omíláním jednoho motivu a opomíjením jiného.

Jiří Přibáň k tomu podotýká, že manipulace se zapomínáním je důležitým prvkem stabilizace každého politického režimu. A tato tendence je zároveň konfrontována s tendencí opačnou, s připomínáním. Podle Přibáně „paměť funguje současně jako mechanismus pojmenování nespravedlnosti i jako obrana proti potenciálnímu autoritářství přítomnosti, které by daný stav věcí chtělo definovat jako jediný přípustný a univerzálně platný“.

Zde se také odhaluje skutečný význam disentu. Disent je nositelem paměti. Jeho rolí není primárně odpor vůči panujícímu režimu; má upozorňovat, že existují i jiné myslitelné podoby společenského uspořádání. Pravou a nadčasově přetrvávající úlohou disentu je udržovat vědomí mnohosti možností v konfrontaci s homogenizující tendencí systému. Disidenti hájí to, co by neměla politika za žádných okolností pohltit, potlačit a co by nemělo být zapomínáno.

V uvedené souvislosti s významem paměti pro duchovní kulturu a identitu vůbec (osobní, lidskou, národní) můžeme konstatovat, že přece jen dochází k podnětným pokusům o zpřesňující retrospektivu. Roste zájem historiků o detailní zmapování, a tedy též zhodnocení předlistopadového i polistopadového období.

Tento zájem se týká také oblasti filosofie. V několika posledních letech vznikly pozoruhodné autorské počiny, které rozvíjejí dřívější pokusy o podchycení daného období. Tyto publikace přinášejí cenné poznatky a informace o dobové situaci na školách, v neformálních strukturách i o životních peripetiích našich filosofů.

Za všechny uveďme tituly Filosofie v podzemí – filosofie v zázemí. Podoby filosofie v době normalizace a po sametové revoluci; Šest kapitol o disentu; Rizika jinakosti. Kulturní opozice před rokem 1989 jako předmět výzkumu; Filozofové dělají revoluci. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989).

Uvedené práce se vesměs zabývají podmínkami realizace (či omezení) filosofické tvorby za minulého režimu. Popisují podobu filosofického vzdělávání oficiálního i neformálního (bytové semináře). Jsou to tedy ve většině případů historiografické texty, které mapují společenský kontext, osoby a události, ne tak již obsah, podobu a proměny filosofického myšlení. Nezabývají se vesměs tím, jak vypadala ve skutečnosti filosofie oficiální i neoficiální z hlediska témat, autorů nebo kvality. Neřeší, co se učilo v bytových seminářích a na podzemní univerzitě.

Nechceme-li se spokojit s oním schematismem, měli bychom se snažit zpřesnit právě tyto naznačené otázky a vcelku již kompaktní popis podoby dění doplnit o analýzu jeho obsahu. Mělo by jít o poctivé zkoumání skutečného stavu, i když může přinášet překvapení, zklamání či údiv. Koneckonců – údiv přece k filosofii patří.

Pokusme se nastínit několik témat, která lze považovat za dosud přetrvávající „bílá místa“ na mapě dějin našeho filosofického myšlení. Můžeme s úspěchem vyjít z poměrně ojedinělého pokusu o obsahové podchycení předlistopadové situace v podobě studie Tomáše Hermanna Disent a filosofie.

Jednou z převažujících charakteristik stávajících výpovědí o stavu naší filosofie v předlistopadovém období je polarizace, která víceméně šmahem bagatelizuje filosofickou práci takzvaně oficiální, aby o to více oceňovala přínos produkce samizdatové. Ona oficiální filosofie normalizační éry přitom bývá ztotožňována s primitivním marxismem-leninismem (tedy s ideologií). K tomu lze ovšem podotknout, že tato charakteristika odpovídá spíše situaci na počátku padesátých let.

Pokud skutečně chceme kriticky hodnotit oficiální filosofii normalizačního období, měli bychom minimálně připustit vnitřní tematickou diferenciaci (dějiny filosofie, metodologie věd, environmentální problematika) a také diferenciaci kvalitativní (autorskou). Pokud tak neučiníme, podoba výsledné reflexe bude velmi připomínat právě tu z předlistopadového období. Tehdy obě strany (oficiální i samizdatová) vlastně odmítaly brát na vědomí jedna druhou.

Například slovenský filosof Miroslav Kusý takto odmítal šmahem veškerou produkci, která mohla být oficiálně publikována. Vyjadřoval skutečné pohrdání těmi intelektuály, kteří za normalizace zůstali ve své profesi.

V této souvislosti můžeme poukázat na jistý paradoxní důsledek. Jedno z absentujících témat v samizdatové produkci totiž je i kritika marxistické filosofie. K dalším obdobně řídce zastoupeným tématům patří reflexe environmentální problematiky (zde je jednou z mála výjimek Kusého text z roku 1984 Marxizmus a ekologická kríza). Mezi samizdatovou produkcí v podstatě nenajdeme ani filosofický pohled na genderovou a feministickou problematiku. Tyto mezery v oblastech zájmu jsou vcelku pochopitelné, neboť u daného autorského okruhu převažovala lidskoprávní a politicko-filosofická témata (která by ovšem měla genderovou problematiku také zahrnovat).

Výmluvným příkladem ignorace z opačné (mocensky ovšem panující) marxistické pozice je absence jakékoli zmínky o Janu Patočkovi ve druhém dílu Antologie z dějin českého filosofického myšlení z roku 1989.

K tomuto oboustranně negativnímu či ignorantskému přístupu podotkněme, že postoj podobný názoru Miroslava Kusého by v důsledku znamenal i odmítnutí pozoruhodných (a oficiálně vydaných) prací Stanislava Sousedíka (o Valeriánovi Magnim nebo o Janovi Dunsu Scotovi), naprosto unikátní monografie Ivana M. Havla k problematice robotiky, textů Zdeňka Neubauera k filosofii vědy, Rozprav s geometrií Petra Vopěnky, Tajů matematiky Jiřího Mrázka, ale i prací Jiřího Zemana a dalších.

Tomáši Hermannovi o to více slouží ke cti, že ve své analýze na ploše zmíněné nepříliš rozsáhlé studie onen redukcionismus dokázal překonat.

V souvislosti s tematickým vymezením samizdatové a oficiální filosofie normalizačního období lze upozornit i na další charakteristický rys. U obou těchto autorských okruhů byla vždy velmi silně zastoupena reflexe dějin filosofie (viz Patočka, Bondy, Sobotka či Čechák). To se také nejvýrazněji podepsalo na podobě výuky filosofie – ať již na bytových seminářích, nebo v rámci oficiálního studia.

S dějinami filosofie přitom velmi úzce souvisí problematika dostupnosti pramenů. K oficiální ediční politice minulého režimu Milan Sobotka kriticky uvádí, že „nesměla být překročena magická hranice poloviny 19. století“. K tomu je ovšem třeba podotknout, že celá řada překladů západních (nemarxistických) autorů (Whitehead, Hartmann, Wittgenstein či Foucault) u nás vycházela v edici Filozofické odkazy slovenského nakladatelství Pravda. V edici Filozofie a současnost nakladatelství Svoboda vycházely podobné překlady původních prací víceméně do začátku normalizace. Alespoň potenciálně tedy byly k dispozici v knihovnách (konkrétní dostupnost je dalším tématem ke zkoumání).

V souvislosti se zmíněnou kritickou reflexí kvality původní autorské samizdatové produkce pak nalezneme velmi expresivní vyjádření v textu Mirka Vodrážky Mrákotné filosofování v disentu. Autor píše o „totálně zdiskreditované akademické filosofii za komunismu“, ale i o „filosoficky mrákotném stavu disentu“, kde „myšlení filosofického podzemí přetrvávalo v pojmové abstraktnosti, univerzalitě a v panství intelektuální maskulinity“.

Velmi zajímavá je také kritická reflexe ze strany Erazima Koháka, zúročující pohled ze zahraničí: „Český disent, včetně filosofického, se nám prostě jevil v nadživotní velikosti. Byly tu ovšem náznaky. Kdysi v osmdesátých letech se mi podařilo zajistit příslib vydání souboru – po dnešním: kolektivní monografie – filosofických textů z disentu… Dostal jsem dva tři texty, které by obstály v zahraničí, avšak na dvanáct trapně povrchních fejetonů, které nebylo možné vydávat za filosofickou práci – a ještě dodatek, že autoři nejsou ochotni upravit délku svých textů ani připravit požadované shrnutí. Raději jsem je nepřekládal; bylo by to trapné. Snad to bylo nešťastnou náhodou, ale důvěry mi to nepřidalo.“

Tato kritická Kohákova poznámka nás ve svém pokračování přivádí k další otevřené otázce. Jde totiž o to, že v dosavadních reflexích se výrazně upozorňuje na roli neformálního filosofického vzdělávání v podobě bytových seminářů, brněnské Podzemní univerzity nebo Kampademie. Zde by však měla historiografická sonda dokázat přejít od dosavadního převažujícího popisu formy (kvantitativní a personální charakteristiky těchto podob výuky) k prozkoumání jejího konkrétního tematického obsahu.

Kohák je zde opět kritický: „Když jsem se vrátil, čekalo mě dvojí překvapení. Jedním bylo, že řada lidí, kteří dál působili ve strukturách… odváděli velmi solidní práci (Milan Sobotka, Josef Zumr). V zahraničí převládal sklon odepisovat je jako režimní.“

A jako druhé překvapení Kohák uvádí, že mnoho z těch filosofických nadšenců, kteří poznatky čerpali výhradně z bytových seminářů, mělo zcela nereálné představy o svém filosofickém vzdělání a vykazovalo se sklonem napadat své učitele, kteří se snažili poctivě vyučovat a nelichotit jim.

To nás přivádí k poslednímu bodu našeho pokusu o výčet možných témat k další práci na poli dějin českého a slovenského filosofického myšlení. Jde také o to, že uvedené již existující reflexe se vesměs zabývají situací v Praze (jak na univerzitě, tak v disentu). Částečně je reflektována situace v Brně. Bílým místem však nepochybně zůstává stav mimo tato centra. A otevřeným námětem je rovněž požadavek zpracování odkazu některých dosud opomíjených osobností. Příkladem takového dluhu je život a dílo Vítězslava Gardavského (ovšem dluhu již částečně spláceného – v přípravě je vydání jeho Anděla na hrotu meče).

Souhrnně bychom snad mohli říci, že ona „bílá místa“ je třeba spíše odkrývat než zakrývat. Falšováním obrazu minulosti se době přítomné či budoucí neprospěje. Je nutné opravovat interpretace nepřesné či zjednodušující a zavádějící.

K čemu může být taková práce historiografů nakonec dobrá?

Již jsme uvedli, že disent je důležitým nositelem paměti. Dnešní situace také paměti nepřeje. Ne však pro absenci prostoru k připomínání, ale naopak pro jeho hypertrofii. Informační zahlcenost a takřka neomezené publikační možnosti znamenají kupodivu ztrátu síly hlasu paměti. Srozumitelné sdělení zaniká v hluku a vřavě. I proto je vcelku běžný názor, že role disentu v naší společnosti se již vyčerpala a není potřebná, že již pominula legitimita jeho existence. To je ale v příkrém rozporu s charakteristikou poslání a významu disentu jako aktivity neukončitelné, procházející transverzálně všemi peripetiemi politických režimů.

Disent vždy zůstane disentem, bude vždy vymezen vůči panujícímu statu quo jako odmítaná alternativa. Jak ostatně upozornil Václav Havel: „Charta bude vždy někomu vadit.“

Představa o konci disentu tak v sobě nakonec skrývá hrozbu zrodu další z ideologií jako falešného vědomí. Disent je nikdy nekončícím příběhem rozdílu mezi je a může být. Stal-li by se však vyprávěním o má být, změnil by se z cesty za smyslem v úsilí o uchopení nadvlády a v posledku by se rozešel i s filosofií.

Autor je filosof, působí na PdF MU Brno.