Hlavní obsah

Bianca Bellová: Za Davidem Bowiem

Právo, Bianca Bellová, SALON

Na začátku ledna jsem byla s několika přáteli muzikanty na horách a společně jsme nedočkavě vyhlíželi okamžik, kdy mělo vyjít u příležitosti 69. narozenin Davida Bowieho jeho nové album Blackstar. Při poslechu jsme pak žasli nad genialitou tohoto jeho počinu – a připíjeli autorovi na zdraví. Zřejmě ne dost důkladně, protože už o dva dny později oznámila Bowieho rodina, že David, bezkonkurenční popkulturní ikona, hudební i vizuální vizionář, zemřel ve svém newyorském bytě po osmnáctiměsíčním boji s rakovinou.

Foto: koláž Novinky.cz s použitím Profimedia.cz

Proměny Davida Bowieho

Článek

Na přehrávači nemám interpreta s rozsáhlejší diskografií; už když byly mému nejmladšímu synovi čtyři, zpívali jsme v autě společně na plné pecky party Freddieho Mercuryho a Davida Bowieho z duetu Under Pressure. Smutní po něm ale i generace mých rodičů. Je v podstatě nemožné žít na Západě a neznat alespoň některé Bowieho hity – Heroes, Ashes to Ashes, Space Oddity, Ziggy Stardust, Starman, Modern Love, Young Americans či Diamond Dogs.

Často je považován za „hudebního chameleona“, jeho odkaz zahrnuje pobyt v náruči nejrůznějších hudebních žánrů – od klasického rokenrolu přes jazzové experimenty po nekompromisně taneční záležitosti. To, že si při vzpomínání na Bowieho každý vybaví z půlstoletí jeho tvorby jinou skladbu či tvůrčí období, jen vypovídá o jeho kreativním rozpažení a schopnosti udávat trendy.

Nedávno si mi britský hudební producent Michael Rendall, který spolupracoval s Killing Joke nebo s McCartneym, postěžoval, jak těžké je dnes zůstat na vrcholu, že je populární hudba záležitostí mladých a že čím je člověk starší, tím víc úsilí ho stojí držet krok. „A co David Bowie?“ namítla jsem. „Ten nejen, že ve svých téměř sedmdesáti letech drží krok, on pořád udává tempo!“ A Michael odvětil: „No jo, ale Bowie je legenda. Ten je jen jeden.“

Šok, který jeho úmrtí vyvolalo, naznačil, jak vysoko na našem piedestalu Bowie stál; byl natolik součástí našich životů, že jsme si nepřipouštěli jeho smrtelnost. Zpětně viděno si vnímavý fanoušek mohl v jeho posledních singlech Blackstar a Lazarus (a zejména v příslušných videoklipech) přečíst vzkaz o jeho umírání, ale při Bowieho vitalitě a obvyklé umělecké nadsázce to, troufám si říct, stejně nikomu nedošlo. Nikoho nenapadlo, že po geniálním konceptuálním albu Outside z roku 1995, na kterém se hrdina v dystopické budoucnosti snaží rozhodnout, jestli jsou případy tzv. uměleckého zločinu, zahrnující vraždy a zohavování těl, skutečně právně omluvitelným uměním či pouhým brakem, je Bowieho majstrštyk jménem Blackstar konceptem dalším, bohužel posledním, jehož pravý smysl se vyjevil až s autorovou smrtí.

Jak napsal Bowieho dlouholetý producent Tony Visconti: „Stejně jako jeho život byla i jeho smrt uměleckým dílem. Blackstar byl jeho dar na rozloučenou. Rok jsem věděl, že to proběhne právě takhle, připravený jsem na to ale nebyl.“

Související témata:

Výběr článků

Načítám